ECLI:CZ:US:2004:2.US.99.03
sp. zn. II. ÚS 99/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. J. J., advokátem, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 22 Cdo 1161/2001-116, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. února 2001, č. j. 17 Co 512/98-92, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a A. M., L. A., J. V., T. V., M. M. a Š. M., všech zastoupených JUDr. L. Š., advokátem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhala vydání nálezu, kterým by bylo konstatováno, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 22 Cdo 1161/2001-116, a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. února 2001, č. j. 17 Co 512/98-92, byla porušena práva stěžovatelky uvedená v "čl. 37 odst. 1" (správně 36 odst. 1) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a kterým by byly výše uvedené rozsudky zrušeny.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. dubna 1998, č. j. 5 C 1153/95-72, bylo na základě žaloby stěžovatelky určeno, že darovací smlouvy o převodu nemovitostí, jsou v celém rozsahu neplatné. K odvolání vedlejších účastníků řízení byl rozsudek soudu prvního stupně výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně změněn a žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Odvolací soud neshledal, že by v tomto případě byl dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti darovacích smluv. Takové rozhodnutí by nic nezměnilo na právním postavení účastníků. Naléhavý právní zájem na určení v předmětné při není dán, neboť lze žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu. Otázka platnosti smlouvy má totiž pouze povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu.
Následné dovolání stěžovatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 22 Cdo 1161/2001-116, zamítnuto. Dovolací soud posuzoval rozhodování soudů nižších stupňů z hlediska naléhavého právního zájmu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") u žaloby na určení neplatnosti darovacích smluv. Konstatoval, že rozhodnutí soudu o určení neplatnosti darovacích smluv nemůže být samo o sobě podkladem pro změnu zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí, protože jím není řešena otázka vlastnictví. Podkladem pro změnu vlastnictví může být až rozhodnutí soudu o určení vlastnictví, přičemž otázka platnosti smlouvy má povahu otázky předběžné. Dovolací soud stejně jako soud odvolací dovodil, že jestliže má otázka platnosti smlouvy povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (vlastnictví), není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, pokud lze žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu.
Stěžovatelka v řádně a včas podané ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas se závěry odvolacího a potažmo i dovolacího soudu. Uvedla, že judikatura v minulosti akceptovala v podstatě bez výjimky žaloby na určení neplatnosti smluv o převodu nemovitostí. I když v poslední době začaly soudy zaujímat stanoviska shodná se závěry odvolacího soudu, je podle názoru stěžovatelky takovýto výklad ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nesprávný. Rozhodnutí soudu o určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí může předejít sporům mezi účastníky a za určitých okolností lze toto rozhodnutí použít ke změně zápisu do katastru nemovitostí. Stěžovatelka v daném případě namítala, že postup soudu, který po pěti a půl letech od podání žaloby nerozhodne meritorně a nutí účastníka zahájit nové řízení, když v rozporu s ustanovením §80 písm. c) o. s. ř. předem zvažuje důvodnost žaloby z hlediska naléhavého právního zájmu, nepřipouští spravedlivou ochranu práv a právních zájmů občanů a je tedy v rozporu s ustanovením čl.§36 odst. 1 Listiny. Tím, že soudy odmítají projednávat žaloby s poukazem na ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., porušují výše uvedené ustanovení Listiny. Určení neplatnosti smlouvy staví na jistotu vztahy mezi účastníky a může být základem pro další řešení vztahů mezi nimi. Na základě výše uvedeného se stěžovatelka domáhala vydání nálezu, kterým by byla napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně zrušena.
Účastník řízení - Nejvyšší soud ČR - ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že svým rozhodnutím neporušil práva stěžovatelky zmiňovaná v ústavní stížnosti.
Druhý účastník řízení - Krajský soud v Brně - ve vyjádření k ústavní stížnosti rovněž odkázal na závěry, vyslovené v odůvodnění svého rozsudku, a setrval na stanovisku, že určením neplatnosti darovacích smluv by se na právním postavení stěžovatelky nic nezměnilo. Vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelka nebyla postupem soudu zkrácena na svých ústavně zaručených právech.
Vedlejší účastníci společně zastoupení advokátem JUDr. L. Š., rovněž vyjádřili přesvědčení, že nedošlo ke zkrácení procesních práv stěžovatelky, ani k porušení žádného z jejích ústavně zaručených práv.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Ústavě, Listině i Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Námitky stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, směřovaly především proti závěru obecných soudů o tom, že není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti darovací smlouvy ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., protože určení neplatnosti nemá vliv na postavení žalobce a určení jeho vlastnického práva. Podle ust. §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda právní vztah existuje či neexistuje, je-li na tom naléhavý právní zájem. Vzhledem k pravomoci Ústavního soudu, jak bylo naznačeno výše, je na obecných soudech, aby vyložily, zda v konkrétní věci je podmínka "naléhavého právního zájmu" splněna a tento svůj názor řádně odůvodnily. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 17/95), která je zároveň ve shodě i s naukou (Bureš/Drápal/Mazanec: Občanský soudní řád. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 258 až 268), platí, že o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí), nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě. Z uvedeného rovněž vyplývá, že žalobce musí mít naléhavý právní zájem na určení proti žalovanému. Lze-li žalovat na určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Rovněž jestliže právní otázka, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby na určení, má povahu otázky předběžné ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (vlastnictví), není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence tohoto práva nebo právního vztahu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že se tyto soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s tím, proč v dané věci nebyl dán "naléhavý právní zájem" ze strany stěžovatelky. Z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům cokoli vytknout.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím nebo postupem obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu