ECLI:CZ:US:2004:3.US.132.04
sp. zn. III. ÚS 132/04
Nález
Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 29. června 2004 sp. zn. III. ÚS 132/04 ve věci ústavní stížnosti S. K. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 17. 12. 2003 sp. zn. Nt 6613/2003 o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě.
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. prosince 2003 sp. zn. Nt 6613/2003 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2004, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. Nt 6613/2003. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčen v základním právu na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v základním právu na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i v základním právu na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 5 Listiny.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. Nt 6613/2003, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:
Usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 1. 12. 2003 č. j. KZv 287/2003-126 byl stěžovatel, vůči němuž bylo vedeno trestní stíhání pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, ponechán z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu (dále jen "tr. řád") i nadále ve vazbě (§71 odst. 3 tr. řádu). Poté, co státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 stížnost obviněného S. K. do uvedeného usnesení, Obvodní soud pro Prahu 4 v neveřejném zasedání usnesením ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. Nt 6613/2003 předmětnou stížnost zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, o které konkrétní skutečnosti opírá závěr o důvodnosti dalšího trvání důvodu vazby podle §67 písm. a) tr. řádu.
V ústavní stížnosti je poukazováno na věcnou nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4 rozhodovat v předmětné věci. Uvedený závěr dovozuje stěžovatel ze speciality zákonné úpravy obsažené v §146a tr. řádu ve vztahu k §26 tr. řádu. Zastává tudíž názor, dle něhož o stížnosti proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 1. 12. 2003 č. j. KZv 287/2003-126 měl rozhodovat Městský soud v Praze a nikoliv Obvodní soud pro Prahu 4.
Nadto upozorňuje i na skutečnost, že v poučení obsaženém v usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 1. 12. 2003 č. j. KZv 287/2003-126 je uveden jako orgán rozhodující o stížnosti do předmětného rozhodnutí Městský soud v Praze.
V rozporu s §146a odst. 1 písm. a) tr. řádu, jakož i v rozporu s poučením tak dle přesvědčení stěžovatele nerozhodl o jeho stížnosti a o dalším setrvání ve vazbě soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal.
Jak bylo již uvedeno, v ústavní stížností napadeném rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 spatřuje stěžovatel dotčení v základním právu na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, v základním právu na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i v základním právu na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 5 Listiny.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 9. 4. 2004 Obvodní soud pro Prahu 4 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu konstatuje, že při svém rozhodování se v předmětné věci soud řídil ustanovením §26 tr. řádu, neboť z ustanovení §146a odst. 1 tr. řádu sice vyplývá, že o stížnosti proti vyjmenovaným rozhodnutím státního zástupce rozhoduje soud, není však specifikováno jaký, pokud jde o druh soudu.
Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že jak stěžovatel v podání ze dne 4. 5. 2004, tak i účastník řízení v podání ze dne 5. 5. 2004, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [sp. zn. III. ÚS 102/94, sp. zn. III. ÚS 114/94, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 142/98, sp. zn. III. ÚS 224/98 - viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 61; svazek 3, nálezy č. 9 a 34; svazek 11, nález č. 65; svazek 15, nález č. 98 - a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
Z pohledu jednoduchého práva relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení na předmětnou věc dopadají ustanovení §26 a §146a odst. 1 písm. a) tr. řádu.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného procesního práva.
Podle §26 odst. 1 tr. řádu k provádění úkonů v přípravném řízení je příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Ustanovení §146a odst. 1 písm. a) tr. řádu pak vymezuje příslušnost k rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí, kterým státní zástupce rozhodl o dalším trvání vazby (§73b odst. 2, §71 odst. 3 tr. řádu), a to tak, že o této stížnosti rozhoduje soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal.
Argumentuje-li účastník řízení neurčitostí relevantního jednoduchého práva, Ústavní soud připomíná, že k otázce, za jakých podmínek nutno považovat neurčitost a nesrozumitelnost právního předpisu za rozpornou s principem právního státu, a tudíž za jakých podmínek se tyto stávají derogačními důvody, se vyjádřil v řadě svých nálezů (viz zejména nálezy sp. zn. Pl. ÚS 2/97, sp. zn. Pl. ÚS 40/02, sp. zn. Pl. ÚS 44/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 8, nález č. 91, vyhlášen pod č. 186/1997 Sb.; svazek 30, nález č. 88, vyhlášen pod č. 199/2003 Sb.; svazek 30, nález č. 98, vyhlášen pod č. 210/2003 Sb.). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 21, nález č. 22, s. 195 a násl., vyhlášen pod č. 77/2001 Sb.) v této souvislosti uvedl: "Jestliže je totiž podle čl. 1 Ústavy České republiky Česká republika demokratický právní stát, znamená to mimo jiné, že její právní řád má odpovídat principu předvídatelnosti důsledků právního předpisu a jeho určitosti a srozumitelnosti. Pouze takový zákon, u něhož lze jeho důsledky jasně předvídat, totiž odpovídá uvedenému pojetí demokratického právního státu.". Hlediska testování ústavnosti právního ustanovení s ohledem na požadavek určitosti a srozumitelnosti vyslovil pak soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 5, nález č. 16, s. 107 a násl., vyhlášen pod č. 107/1996 Sb.): "neurčitost některého z ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty a tudíž i právního státu (čl. 1 Ústavy) toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daného ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů.".
Vzájemný vztah obou citovaných zákonných ustanovení interpretuje doktrína argumentem priority speciální před obecnou úpravou: "za úkony přípravného řízení ve smyslu §26 nelze považovat rozhodování o stížnosti proti rozhodnutím o zajištění osob a majetku podle §146a, které má speciální ustanovení o příslušnosti soudu, a proto se na něj §26 nevztahuje"; samotné ustanovení §26 tr. řádu "se vztahuje jen na případy, kdy soud činí vlastní úkony v přípravném řízení formou prvostupňových rozhodnutí", přičemž podle §146a tr. řádu "je příslušným k rozhodnutí o stížnosti ten soud, u něhož je činný státní zástupce, o jehož usnesení jde, tzn. jehož obvod působnosti je totožný s obvodem působnosti státního zástupce (okresní soud - okresní státní zástupce, krajský soud - krajský státní zástupce)." (P. Šámal, V. Král, J. Baxa, F. Púry, Trestní řád. Komentář. I. díl, 4. vyd., Praha 2002, s. 151, 868). Ve stejném smyslu se vyslovuje ustálená judikatura (viz např. č. 7/2003 Sb. rozh. tr.).
K zásadě priority speciální před obecnou zákonnou úpravou se Ústavní soud rovněž vyslovil v řadě svých nálezů (viz kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 41/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 10, vyhlášen pod č. 98/2004 Sb.), když v této souvislosti reflektoval i relevantní stanoviska doktrinární: "Vzniká-li konflikt mezi obecným a zvláštním pravidlem, lze se domnívat, že zákonodárce se prostřednictvím zvláštního zákona chtěl od obecného pravidla odchýlit." (Ch. Perelman, Logique Juridique. Paris 1976; cit. dle německého překladu: Juristische Logik als Argumentationslehre. Freiburg-München 1979, s. 65).
Z pohledu práva jednoduchého, dopadajícího na předmětnou věc, dospěl pro uvedené Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím porušil Obvodní soud pro Prahu 4 ustanovení §146a odst. 1 písm. a) tr. řádu, jelikož rozhodl o stížnosti proti rozhodnutí, kterým státní zástupce rozhodl o dalším trvání vazby, aniž by disponoval zákonem stanovenou věcnou příslušností.
Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem má za následek porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud při interpretaci základního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) zahrnul do jeho rámce i dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu (viz zejména rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 232/95, sp. zn. IV. ÚS 222/96, sp. zn. III. ÚS 230/96, sp. zn. III. ÚS 200/98, sp. zn. III. ÚS 293/98, sp. zn. III. ÚS 182/99, sp. zn. I. ÚS 144/2000, sp. zn. III. ÚS 29/01, sp. zn. II. ÚS 544/02, sp. zn. III. ÚS 561/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 5, nález č. 15; svazek 6, nález č. 97; svazek 8, nález č. 65; svazek 12, nález č. 155; svazek 13, nález č. 11; svazek 18; nález č. 77; svazek 24, nálezy č. 172 a č. 153; svazek 28, usn. č. 33; svazek 29, nález č. 9). Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státu jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Dodržení obecných zákonných podmínek stanovení příslušnosti soudu pak brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnění výsledku rozhodování.
Dospěl-li Ústavní soud ve své judikatuře k závěru, dle něhož princip obecnosti je jedním z klíčových požadavků stanovení příslušnosti soudu, pak pod rámec ochrany základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny nutně podřazuje i dodržení zákonných podmínek příslušnost soudů vymezujících.
Jelikož v posuzované věci, vycházeje z použití obvyklých interpretačních postupů akceptovaných i doktrinárně, obecným pravidlem vymezujícím příslušnost soudu je norma obsažená v §146a odst. 1 písm. a) tr. řádu, a nikoli norma obsažená v ustanovení §26 tr. řádu, s ohledem na porušení čl. 38 odst. 1 Listiny Ústavnímu soudu nezbylo, než usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. Nt 6613/2003 zrušit [§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].