ECLI:CZ:US:2004:3.US.190.04
sp. zn. III. ÚS 190/04
Usnesení
III. ÚS 190/04
Ústavní soud rozhodl dne 22. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. E. T. a 2. J. T. obou zastoupených JUDr. L. S.advokátem za účasti vedlejších účastnic 1. Ing. E. Ž. 2. Z. P. a 3. M. F. všech zastoupených JUDr. T. S.advokátem proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1983/2002, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2002, sp. zn. 19 Co 38/2002, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. září 2001, sp. zn. 10 C 75/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální podmínky podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadli stěžovatelé rozhodnutí obecných soudů [rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. ledna 2004 (28 Cdo 1983/2002-306), rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2002 (19 Co 38/2002-278) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. září 2001 (10 C 75/97-252)] a tvrdili, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že v řízení před obecnými soudy byl odmítnut důkaz stěžovateli navrhovaný (znalecký posudek znalce Ing. M. S. ze dne 15. prosince 2001), jenž by mohl vést ke zjištění skutkového stavu požadovanému ustanoveními hmotného práva. V této souvislosti stěžovatelé poukázali na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 376/2000 a navrhli, aby Ústavní soud zrušil napadené rozsudky obecných soudů, jak jsou vpředu označeny.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2002 (19 Co 38/2002-278) byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. září 2001 (10 C 75/97-252), kterým bylo stěžovatelům (v právním postavení žalovaných před obecnými soudy) uloženo uzavřít do 30 dnů od právní moci rozsudku se žalobkyněmi Ing. E. Ž. Z.P. a M. F. dohodu o vydání dvou ideálních třetin domu čp. 1948 na pozemku parc. č. 254 v katastrálním území Smíchov, zapsaných na listu vlastnictví č. 1542 u Katastrálního úřadu Praha-město. V odůvodnění rozsudku soudu I. stupně bylo uvedeno, že původního žalobce Čestmíra Beneše pokládal tento soud za oprávněnou osobu podle ustanovení §3 odst. 2 písm. e) zák. č. 87/1991 Sb., do jehož práv vstoupily žalobkyně jako dědičky tohoto zůstavitele. Stěžovatelé jsou povinnými osobami a vztahuje se na ně ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., když bylo v řízení zjištěno, že podle kupní smlouvy z 22. 4. 1974 koupili v žalobě uváděné nemovitosti za kupní cenu 137.585,- Kč, třebaže podle znaleckého posudku, podaného v tomto řízení, měla být kupní cena stanovena částkou 207.730,- Kč; šlo tu tedy o rozpor s cenovými předpisy, ale nikoli již o jiné protiprávní zvýhodnění. Odvolací soud neshledal důvody pro doplnění dokazování, když znalecký posudek, vypracovaný v řízení před soudem I. stupně o ceně domu, nevzbuzoval pochybnosti a soud I. stupně z tohoto posudku také správně vycházel.
Dovolání stěžovatelů bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. ledna 2004 (28 Cdo 1983/2002-306) zamítnuto. Dovolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že v daném případě bylo nutné věc posoudit podle ust. §4 odst. 2, §5 odst. 1 a 2 a §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 87/1991 Sb. a dospěl k závěru, který i podrobně odůvodnil, že odvolací soud uvedená ustanovení správně vyložil.
K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona o Ústavní soudu) vyjádřili účastníci řízení (Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR) a vedlejší účastnice Ing. E. Ž., Z. P. a M. F.všechny zastoupeny advokátem JUDr. T. S..
Městský soud v Praze ve svém stručném vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí o odmítnutí stěžovateli navrženého důkazu znaleckým posudkem (4. strana, 3. odstavec rozsudku). Procesní návrh stran ústavní stížnosti účastník nevznesl. Nejvyšší soud ČR poukázal na to, že nelze přisvědčit názoru, že se odvolací soud předloženým posudkem nezabýval. Jeho postup byl podle názoru dovolacího soudu v souladu s §132 o. s. ř. Dovolací soud neshledal, že by byly dány dovolací důvody uplatňované stěžovateli (postižení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a nesprávné právní posouzení věci). Podle názoru účastníka nelze proto ústavní stížnost pokládat za opodstatněnou. Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti opět vznesen nebyl.
Vedlejší účastnice poukázaly na to, že dokazování v dané věci bylo prováděno v souladu se zákonem. Obecné soudy měly k dispozici nejen znalecký posudek soudního znalce Ing. L. K.ale měly k dispozici též znalecký posudek soudního znalce arch. J. Z. z 22. 12. 1972, kterým bylo provedeno ocenění předmětných nemovitostí na základě záměru bývalého ONV Praha 5 tento dům prodat, a dále byl ve spisu založen výměr odboru výstavby bývalého ONV Praha 5 z 29. 11. 1973, kterým byla rovněž stanovena cena předmětného domu (šlo v tehdejší době o jeden z možných způsobů stanovení ceny domu čp. 1948 a za tuto cenu byl také dům stěžovatelům prodán). Další stěžovateli navržené ocenění je tedy nadbytečné, což obecné soudy odůvodnily. Vedlejší účastnice proto navrhly, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů zamítl.
Ústavní soud si vyžádal předmětný spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 10 C 75/97 a po jeho pečlivém prostudování, zejména ve vztahu k procesním aspektům dané věci (odmítnutí stěžovateli navrženého důkazu znaleckým posudkem), s přihlédnutím k vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastnic řízení a k obsahu ústavní stížnosti stěžovatelů konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly. Stěžovatelé tvrdili, že k zásahu do jejích ústavně zaručených práv mělo dojít tím, že nebyl jako důkaz připuštěn jimi předložený znalecký posudek, jímž mělo být prokázáno, že stěžovatelé předmětné nemovitosti nenabyli v rozporu s tehdejšími cenovými předpisy.
Z připojeného spisu obecného soudu vyplývá, že tento důkaz byl stěžovateli navržen v jejich odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. září 2001 - 10 C 5/97-252 (č. l. 260). Městský soud v Praze, jako soud odvolací, k tomu ve svém rozsudku ze dne 20. února 2002 (19 Co 38/2002-278) uvedl, že neshledal důvody pro doplnění dokazování, kterého se v odvolacím řízení stěžovatelé domáhali, a to novým znaleckým posudkem o ocenění domu ke dni jeho prodeje stěžovatelům, i když takovému doplnění dokazování nebránily procesní překážky. Znalecký posudek vypracovaný v řízení před soudem I. stupně o odborné otázce, kterou je cena domu, totiž nevzbuzuje pochybnosti, a s argumentací stěžovatelů proti jeho závěrům se znalec při jednání vypořádal a soud I. stupně zcela správně z jeho závěrů vycházel, aniž byl považoval za nutné dokazování k této skutečnosti ještě dále doplňovat. Ústavní soud na okraj poznamenává, že předmětný znalecký posudek nebyl ve spisu obecného soudu založen a stěžovatelé jej ke svým podáním (odvolání) nepřiložili.
Nedůvodným je odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 376/2000, dle něhož odmítnutí provedení důkazů účastníkem řízení navrhovaných, jež mohou vést ke zjištění skutkového stavu věci požadovaného ustanoveními hmotného práva, je porušením práva na spravedlivý proces. V uvedené věci Ústavní soud shledal, že obecné soudy porušily svou povinnost danou ustanoveními hmotného práva, když ve věci vyživovací povinnosti důkazně dostatečně nezjišťovaly majetkové poměry obou účastníků, i když to vyžaduje zákon o rodině. Ve věci této ústavní stížnosti je procesní situace odlišná. Dokazování, zda stěžovatelé nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdejšími cenovými předpisy, provedeno bylo. Stěžovatelé však zpochybňují znalecký posudek provedený soudem ustanoveným soudním znalcem a navrhli důkaz jiným znaleckým posudkem. Ústavní soud proto musel posoudit otázku, zda dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu, zda právní závěry obecných soudů, resp. jejich skutková zjištění, nejsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a zda odvolací soud odmítnutí provedení stěžovateli navrženého důkazu řádně odůvodnil a nešlo o tzv. opomenutý důkaz.
V dané souvislosti se sluší konstatovat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995). V dané věci podle názoru Ústavního soudu bylo dokazování provedeno pečlivě a v dostatečném rozsahu (obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 - 10 C 75/97).
Rovněž tak nebylo ze spisu zjištěno, že by ve věci učiněná skutková zjištění obecných soudů byla v extrémním rozporu s právními závěry obecných soudů, resp. s provedenými důkazy, které by byly příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž právní závěr obecných soudů o žalobě naopak z provedeného dokazování vyplývá.
Jelikož má Ústavní soud rovněž za to, že odvolací soud se postačujícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.) vypořádal s tím, proč neprovedl důkaz znaleckým posudkem, a i jinak jsou odůvodnění rozhodnutí obecných soudů všech tří stupňů ústavně konformní, nelze podle názoru Ústavního soudu pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) ve věci rozhodujícím obecným soudům nic vytknout.
Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatelů, uvedená v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2004