infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.06.2004, sp. zn. III. ÚS 209/04 [ usnesení / MUSIL / výz-3 ], paralelní citace: U 38/33 SbNU 581 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:3.US.209.04

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Průtahy v soudním řízení. Otázka vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věcí.

Právní věta Fakt, že stěžovatel zvolil k ochraně svých osobních práv, k jejichž údajnému porušení mělo dojít v průběhu trestního řízení, cestu občanskoprávního řízení, hodnotí Ústavní soud jako vadný a neefektivní postup, zakládající vznik budoucích komplikací a průtahů. Trestní řízení, upravené zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, je samostatným druhem procesního řízení. Trestní řád obsahuje dostatek právních nástrojů, jimiž se osoba, která se cítí být dotčena postupem orgánů činných v trestním řízení, může domáhat ochrany svých práv. Jako příklad takových institutů lze uvést opravné prostředky proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení (např. stížnost - §141 a násl. trestního řádu), žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce (§157a trestního řádu). Právní úprava těchto institutů v českém trestním řádu odpovídá, co do úrovně poskytované právní ochrany, standardu obvyklému v jiných vyspělých demokratických právních státech. Ústavní soud konstatuje, že k průtahům v občanském soudním řízení docházelo mj. proto, že stěžovatel zvolil k prosazení svých údajně porušených práv takové procesní návrhy a postupy, které byly očividně nevhodné a neefektivní, jejichž projednání však (zbytečně) zkomplikovalo a prodloužilo postup řízení. Jestliže souběžně s probíhajícím trestním řízením bylo stěžovatelovou žalobou vyvoláno občanskoprávní řízení na ochranu osobnosti, je budoucí procesní postup značně ztížen, protože to vyvolává potřebu vyžadování spisového materiálu mezi různými státními orgány (soudem v civilním řízení, soudem v trestním řízení, policejním orgánem, státním zastupitelstvím), provádění duplicitních úkonů a vůbec nadměrný formalismus podkopávající hospodárnost a efektivitu řízení. Negativní důsledky z toho plynoucí, zejména průtahy v občanském soudním řízení, nelze v takovém případě klást za vinu státním orgánům. Jako neadekvátní a hraničící s obstrukcemi pokládá Ústavní soud také stěžovatelem neustále opakované a bezdůvodné námitky podjatosti a dožadování se vyloučení soudců, kteří působili v projednávané věci, jakož i návrhy na změnu žalobního petitu. Plynulému projednávání věci bránilo také opakující se nedostavení stěžovatele nebo jeho právního zástupce na jednání soudu.

ECLI:CZ:US:2004:3.US.209.04
sp. zn. III. ÚS 209/04 Usnesení Usnesení Ústavního soudu ze dne 23. června 2004 sp. zn. III. ÚS 209/04 ve věci ústavní stížnosti T. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 20. 2. 2004 sp. zn. Nco 10/2004, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. J. L. není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 44/94, a proti průtahům v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 44/94. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 4. 2004 a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 8. 4. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2004 č. j. Nco 10/2004-231, a to pro porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti se stěžovatel dále domáhá toho, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Městského soudu v Praze ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 32 C 44/94 bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), a dále aby Ústavní soud Městskému soudu v Praze zakázal pokračovat v porušování těchto základních práv stěžovatele způsobem výše uvedeným. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že žalobou podanou v roce 1994, kterou projednává Městský soud v Praze již devátým rokem, aniž by doposud byla přednesena žaloba a provedeno dokazování, se stěžovatel domáhá ochrany osobnosti proti zneužití svého jména a příjmení ve spisech Policie České republiky a proti neoprávněnému provedení domovní prohlídky a fotografování stěžovatele v jeho bydlišti bez jeho souhlasu, bez zákonného důvodu a především bez zákonného příkazu k takovým úkonům. V ústavní stížnosti stěžovatel dále uvádí, že dne 20. 10. 2003 učinil návrh na provedení důkazu výslechem svědkyně - soudkyně JUDr. J. L., která tuto věc pod sp. zn. 32 C 44/94 projednává. Svůj návrh odůvodnil stěžovatel tím, že uvedená věc se projednává již déle než devět a půl roku, aniž by se soud dostal alespoň k přednesu žaloby, přičemž z postupu soudkyně, který byl několikrát oprávněně předmětem přezkumu odvolacího soudu a vedl ke kasaci napadených rozhodnutí, stěžovatel usuzuje, že řízení soudkyně vede vědomě "do ztracena". Protože soudkyně podle stěžovatele je o případu informována více nežli jen ze spisu, navrhuje stěžovatel důkaz výslechem této soudkyně, a to zvláště se zaměřením na otázku, zda o projednávané věci hovořila s kýmkoliv mimo jednací síň, zda byla či nebyla (ať už kýmkoliv) v této věci ovlivňována, jak (ne)postupovat, a ohledně dalších otázek, které - jak stěžovatel uvedl - nebude oznamovat předem, aby nedošlo ke zmaření tohoto důkazu. O návrhu na provedení důkazů přísluší rozhodnout soudu, neslučuje se však podle stěžovatele s ohledem na požadavek nestrannosti a nepodjatosti, aby o návrhu na provedení důkazu výslechem svědka rozhodoval sám soudce, jehož svědecký výslech byl navržen. Aniž by se Vrchní soud v Praze jakkoliv v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s meritem věci, tj. s důvodem, pro který byla námitka podjatosti stěžovatelem vznesena a který spočíval v neslučitelnosti postavení soudkyně a zároveň svědkyně, rozhodl tak, že jmenovaná z projednávání a rozhodování věci není vyloučena. Svým rozhodnutím tak podle stěžovatele vrchní soud vytvořil situaci, ve které bude sama soudkyně JUDr. J. L. rozhodovat o tom, zda bude nebo nebude proveden důkaz jejím svědeckým výslechem. Vrchní soud v Praze se podle stěžovatele s těmito důvody vůbec nevypořádal a spokojil se s běžným vyjádřením soudkyně, že se podjatá být necítí, a meritum návrhu stěžovatele opomenul. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisy vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 44/94 a pod sp. zn. Spr 4564/94. Na výzvu Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřila soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. J. L., a to přípisem Ústavnímu soudu doručeným dne 24. 5. 2004. Ve svém vyjádření soudkyně uvedla, že stěžovatel opakovaně namítal podjatost, posledně podáním došlým soudu 20. 10. 2003. Podání nesplňovalo všechny náležitosti, zejména nebylo uvedeno, z jakého důvodu by měla být soudkyně podjata. Soud vyzval stěžovatele k odstranění vad podání usnesením ze dne 27. 10. 2003 s poučením o následcích, nevyhoví-li výzvě soudu. Přestože stěžovatel nevyhověl výzvě, neodmítl Vrchní soud v Praze jeho podání podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ale rozhodl jen o tom, že soudkyně není vyloučena. Z obsahu podání je podle soudkyně zřejmé, že žalobce záměrně vytváří situaci, kdy navrhuje výslech soudkyně, aniž uvádí důvod podjatosti, a tím se snaží takový důvod vytvořit. Soudkyně Městského soudu v Praze uvedla, že obdobnými podáními již opakovaně protahoval řízení, změnou petitu se snaží domoci přes žalobu na ochranu osobnosti toho, aby občanskoprávní soud změnil části trestního spisu či přezkoumal zákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení. K nařízeným jednáním se na poslední chvíli omlouval, žádal o odročení, činil další podání, která jen vedla k oddalování rozhodnutí. II. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud nejprve přezkoumal napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2004 č. j. Nco 10/2004-231, jakož i řízení jemu předcházející, a to z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek. Se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že v této části ústavní stížnost není opodstatněná. Usnesením ze dne 20. 2. 2004 č. j. Nco 10/2004-231 Vrchní soud v Praze rozhodl, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. J. L. není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 32 C 44/94. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvedl, že v řešeném případě žalobce nevznesl takové námitky, které by podle §14 odst. 1 o. s. ř. odůvodňovaly vyloučení soudkyně Městského soudu v Praze z projednávání a rozhodnutí věci. Vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci lze jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě. Pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu soudního řízení a dodržování zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele [sp. zn. III. ÚS 230/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 8, nález č. 65]. Subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat (sp. zn. II. ÚS 105/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 23, nález č. 98). V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 167/94 (Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 127), ve kterém se uvádí, že "Podmínka §14 odst. 1 o. s. ř. zakládá vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci nikoli pouze pro jejich skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti". Stěžovatel ovšem již nepokračuje v citaci vět následujících v uvedeném nálezu, ve kterých se uvádí: "Nejde tudíž pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudkyně, zda se cítí nebo necítí být podjatá, anebo hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být.". S ohledem na to, co bylo výše uvedeno, neshledal Ústavní soud námitky stěžovatele směřující proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze důvodnými. III. V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 32 C 44/94. Otázkou průtahů v řízení před obecnými soudy se Ústavní soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí. Důvodné průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, a dále §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny. Toto citované ustanovení totiž garantuje právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), přičemž tomuto ustanovení přirozeně odporuje, jestliže v konkrétním případě u obecného soudu dochází k nedůvodným průtahům v řízení. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že průtahy v řízení nelze ospravedlnit ani obecně známou přetížeností soudů, jelikož "je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině základních práv a svobod, byly respektovány, a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době" (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 55/94, sp. zn. III. ÚS 70/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 42; svazek 8, nález č. 96). Pro posuzování zbytečných průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy především jednání rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých věcí, v právní úpravě organizace soudnictví či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů. Je to státní moc jako celek, bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek, která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv, přičemž nezbytným atributem takové ochrany je také její včasnost. V případě stěžovatele řízení před obecnými soudy trvá více než 9 let, což by hypoteticky mohlo být vykládáno jako zásah do jeho základních práv. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (soudu) nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem (sp. zn. I. ÚS 600/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 6). Po zevrubné analýze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 44/94 je Ústavní soud nucen konstatovat, že rozhodující podíl na průtazích, ke kterým v tomto řízení docházelo a dochází, má samotný stěžovatel, který svým obstrukčním chováním a nevhodnou procesní taktikou znemožňuje, aby řízení mohlo být skončeno v přiměřené době. Na způsobených průtazích se podílí také právní zástupce stěžovatele v občanskoprávním řízení, tj. N. o. k.. Je třeba doplnit, že některými nesprávnými postupy konstatovanými v přiloženém spise Městského soudu v Praze sp. zn. Spr 4564/94 se na vzniklých průtazích podílely též soudní orgány, nicméně jejich postupem nebyla délka řízení nijak podstatně prodloužena. Protože Ústavnímu soudu nepřísluší, aby detailně prozkoumával procesní postup obecných soudů v rovině tzv. jednoduchého práva, není zapotřebí, aby se v tomto odůvodnění zabýval zevrubnou analýzou všech úkonů provedených v předmětném občanskoprávním řízení vedeném pod sp. zn. 32 C 44/94. Toliko jako příklady těch postupů stěžovatele, kterými přispěl k průtahům řízení, budiž uvedeno: Občanskoprávní řízení bylo zahájeno stěžovatelovou "žalobou na ochranu osobnosti a zdržení se obtěžování žalobce s návrhem na vydání předběžného opatření" podanou Městskému soudu v Praze dne 18. 3. 1994. Předmětem žaloby byl žalobcem tvrzený nesprávný postup Policie České republiky - Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy v trestním řízení vedeném pod č. j. ČVS: MVV-33/103-93, jímž se žalobce cítil být dotčen na svých osobních právech. Žalobce např. tvrdí, že policejní orgány v probíhajícím trestním řízení neoprávněně vstoupily na pozemek užívaný žalobcem, pořizovaly tam fotografie a prohlížely věci, které se tam nacházely, chybně označily jména osob vystupujících v trestním řízení, neoprávněně žalobce zadržely apod. Již samotný fakt, že stěžovatel zvolil k ochraně svých osobních práv, k jejichž údajnému porušení mělo dojít v průběhu trestního řízení, cestu občanskoprávního řízení, hodnotí Ústavní soud jako vadný a neefektivní postup, zakládající vznik budoucích komplikací a průtahů. Trestní řízení, upravené zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též "tr. ř.") je samostatným druhem procesního řízení. Trestní řád obsahuje dostatek právních nástrojů, jimiž se osoba, která se cítí být dotčena postupem orgánů činných v trestním řízení, může domáhat ochrany svých práv. Jako příklad takových institutů lze uvést opravné prostředky proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení (např. stížnost - §141 a násl. tr. ř.), žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce (§157a tr. ř.) atd. Právní úprava těchto institutů v českém trestním řádu odpovídá, co do úrovně poskytované právní ochrany, standardu obvyklému v jiných vyspělých demokratických právních státech. Jestliže souběžně s probíhajícím trestním řízením bylo stěžovatelovou žalobou vyvoláno občanskoprávní řízení na ochranu osobnosti, je budoucí procesní postup značně ztížen, protože to vyvolává potřebu vyžadování spisového materiálu mezi různými státními orgány (soudem v civilním řízení, soudem v trestním řízení, policejním orgánem, státním zastupitelstvím), provádění duplicitních úkonů a vůbec nadměrný formalismus podkopávající hospodárnost a efektivitu řízení. Negativní důsledky z toho plynoucí, zejména průtahy v řízení, nelze v takovém případě klást za vinu státním orgánům. V posuzovaném případě skutečně k takovým průtahům vyvolaným "dvojkolejností" řízení docházelo. Tak např. v občanskoprávním řízení se soud zcela přirozeně nemohl obejít bez trestního spisu, a proto jej dne 28. 3. 1995 vyžádal. Trestní řízení však v té době ještě nebylo pravomocně skončeno a proto požadovaný spis byl předložen až dne 10. 10. 1995. Ústavní soud konstatuje, že k průtahům v řízení docházelo také proto, že stěžovatel zvolil k prosazení svých údajně porušených práv takové procesní návrhy a postupy, které byly očividně nevhodné a neefektivní, jejichž projednání však (zbytečně) zkomplikovalo a prodloužilo postup občanského soudního řízení. Tak např. spolu s podanou žalobou z 18. 3. 1994 podal stěžovatel též návrh na vydání předběžného opatření, podle něhož se měla Policie České republiky zdržet provádění řady trestněprocesních úkonů podle §158 tr. ř. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1995 sp. zn. 32 C 44/94 byl tento návrh oprávněně zamítnut s přesvědčivým odůvodněním, že nejsou splněny podmínky stanovené v §102 a §74 odst. 1 o. s. ř., protože vyšetřování v trestní věci bylo již skončeno, a tudíž nehrozí opakování jednání, jehož zdržení se žalobce domáhal; navíc soud dospěl k závěru, že v občanskoprávním sporu nemůže přezkoumávat postup stanovený v §158 tr. ř. Proti tomuto zamítavému usnesení podal stěžovatel odvolání, kterému však usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 1997 sp. zn. 1 Co 467/95 nebylo vyhověno. Prosazováním zjevně neefektivních nástrojů, kterým v této věci bylo bezdůvodné domáhání se předběžného opatření, přispěl stěžovatel k protahování řízení. Jako neadekvátní a hraničící s obstrukcemi pokládá Ústavní soud také neustále opakované a bezdůvodné námitky podjatosti a dožadování se vyloučení soudců, kteří působili v projednávané věci, jakož i návrhy na změnu žalobního petitu, např.: - v odvolání ze dne 10. 11. 1995 namítl podjatost samosoudkyně JUDr. N. Ž. (zamítnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1995 sp. zn. 32 C 44/94); - v podání ze dne 16. 11. 1995 se domáhal přikázání věci Krajskému soudu v Praze, návrhem ze dne 27. 4. 1998 vzal tento návrh zpět; - návrhem ze dne 21. 4. 1998 vzal zpět žalobu proti Policii České republiky a navrhl zastavení řízení; poté, co tomuto návrhu bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1998 sp. zn. 32 C 44/94 vyhověno a řízení bylo v této části zastaveno, podal stěžovatel dne 20. 10. 1998 odvolání, které však neodůvodnil a učinil tak až po výzvě soudu dne 26. 1. 1999; jeho odvolání v této části nebylo poté usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 1999 sp. zn. 1 Co 165/98 vyhověno; - námitku podjatosti proti soudkyni JUDr. J. L. vznesl stěžovatel při jednání Městského soudu v Praze dne 28. 6. 1999, písemně ji však odůvodnil až podáním ze dne 10. 7. 1999; námitku zamítl jako nedůvodnou Vrchní soud v Praze dne 7. 12. 1999 pod sp. zn. Nco 228/99; - další námitku podjatosti proti soudkyni JUDr. J. L. vznesl stěžovatel svým přípisem ze dne 20. 10. 2003, a Vrchní soud v Praze o ní usnesením ze dne 20. 2. 2004 č. j. Nco 10/2004-231 rozhodl tak, že soudkyně není vyloučena; toho rozhodnutí bylo napadeno nynější ústavní stížností, a z toho důvodu soudkyně JUDr. J. L. při ústním jednání konaném dne 7. 4. 2004 řízení přerušila a jednání odročila na neurčito, neboť podaná ústavní stížnost zpochybňuje nepodjatost soudkyně, což brání dalšímu postupu soudu. Ústavní soud nemohl přehlédnout ani ten fakt, že plynulému projednávání věci bránilo opakující se nedostavení stěžovatele nebo jeho právního zástupce na jednání soudu. Ve spise jsou založeny např. písemné omluvy stěžovatele a jeho právního zástupce a žádosti o odročení jednání, které se mělo konat dne 8. 1. 1998, dále dne 12. 2. 1998, dále dne 21. 4. 1998, dále dne 7. 10. 2000, dále dne 17. 1. 2001, dále dne 27. 10. 2003. Ústavní soud nemůže a nehodlá zkoumat, zda omluvy stěžovatele odůvodněné jeho zdravotními problémy byly či nebyly oprávněné. Jisté však je, že tyto omluvy byly často předkládány na poslední chvíli před zahájením jednání, což nalézacímu soudu objektivně ztěžovalo zajistit plynulý průběh řízení. Za situace, kdy stěžovatel byl v řízení zastoupen svým právním zástupcem, se lze oprávněně domnívat, že při větší ochotě stěžovatele ke spolupráci se soudem mohl být další postup řízení podstatně urychlen. Ústavní soud přisvědčuje námitce stěžovatele, že v postupu obecných soudů došlo k některým procesním pochybením, která rovněž přispěla k průtahům řízení. Jak je doloženo ve spise, již při prvním soudním jednání před Městským soudem v Praze dne 31. 10. 1994 došlo ze strany předsedy senátu k chybné protokolaci v tom smyslu, že při tomto jednání soudu byla přečtena žaloba a vyjádření k ní, ačkoliv k takovému přečtení nedošlo. Na základě stížnosti stěžovatele k předsedovi Městského soudu v Praze, která byla shledána důvodnou, bylo toto pochybení předsedovi senátu vytknuto (viz spis Městského soudu v Praze pod sp. zn. Spr 4564/94). Toto pochybení soudce nehodlá Ústavní soud bagatelizovat, nicméně se domnívá, že mohlo být snadno napraveno a nemuselo samo o sobě vést k dalším průtahům. Tím, že stěžovatel a jeho právní zástupce podali na předsedu senátu trestní oznámení, které bylo prošetřováno policejními orgány (spis Místního oddělení Policie České republiky ve Vyšehradské ulici v Praze 2 sp. zn. OR 2 520/94/MP 1-Tč 95), vyvolali další časově náročné a neefektivní procedury, které průběh občanskoprávního řízení zdržely. Neochotu právního zástupce stěžovatele přispět svou součinností ke zdárnému průběhu občanskoprávního řízení lze doložit také jeho postojem při jednání soudu první instance dne 28. 6. 1999: Poté, co byl předsedkyní senátu vyzván, aby přednesl žalobu, toto odmítl, označil probíhající soudní jednání za "šaškárnu" a uplatnil námitku podjatosti předsedkyně senátu. Ústavní soud je nucen konstatovat, že takové jednání je nepatřičné, snižuje důstojnost soudního jednání a navozuje nežádoucí atmosféru, která se může projevit též v plynulosti řízení. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že vzniklé (a nežádoucí) průtahy řízení způsobil v převážné míře samotný stěžovatel. Pokud se v postupu nalézacího soudu projevila některá pochybení, nebyla takového rázu, aby měla za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelem konkrétně namítané porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny nebo čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:3.US.209.04
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 209/04
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) U 38/33 SbNU 581
Populární název Průtahy v soudním řízení. Otázka vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věcí.
Datum rozhodnutí 23. 6. 2004
Datum vyhlášení  
Datum podání 6. 4. 2004
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §132, §120, §14
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík důkaz
soudce/podjatost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-209-04
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 47502
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-16