ECLI:CZ:US:2004:3.US.269.04
sp. zn. III. ÚS 269/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti S. S. zastoupené JUDr. J. C. advokátkou proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2002 č. j. 19 Co 101/2002-190, a návrhu na nařízení ústavní výchovy nezletilého M. S., a jeho umístění do Speciální školy pro sluchově postižené v Českých Budějovicích, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 28. 4. 2004 a doplněné dalšími podáními stěžovatelky doručenými Ústavnímu soudu dne 3. 5., 4. 5. a 10. 5. 2004, stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud "přezkoumal zákonnost postupu a rozhodnutí těchto soudů a nařídil ústavní výchovu nezletilého M. S.,
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nesplňovala náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §34 odst. 1 ve vztahu k ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), byla stěžovatelka vyzvána k odstranění vad návrhu ve stanovené lhůtě.
Poté, co bylo vyhověno žádosti stěžovatelky o prodloužení lhůty k odstranění vad podání, obdržel Ústavní soud dne 14. 6. 2004 doplnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatelka rozšířila petit ústavní stížnosti a nově navrhuje, aby Ústavní soud "zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2002 č. j. 19 Co 101/2002-190, zrušil svěření nezletilého M. S., (dále jen "nezletilý") do společné pěstounské péče, nařídil jeho ústavní výchovu, a aby nařídil jeho umístění do Speciální školy pro sluchově postižené v Českých Budějovicích".
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí na Orlicí ze dne 30. 1. 2002 č.j. 4 P 161/99-137, byl nezletilý svěřen do pěstounské péče manželů Č., Tento rozsudek ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2002 č. j. 19 Co 101/2002-190, nabyl právní moci dne 29. 1. 2003.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2002 č. j. 19 Co 101/2002-190, napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 19. 2. 2004 č. j. 30 Cdo 353/2004-354 odmítl jako nepřípustné.
Dne 24. 3. 2003 podala stěžovatelka k Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí návrh na úpravu styku s nezletilým, protože jak uvádí, "nebyla zbavena svých rodičovských práv"; o tomto návrhu však dosud nebylo rozhodnuto.
Dalšími návrhy na vydání předběžných opatření se stěžovatelka domáhala toho, aby příslušný soud rozhodl o jejím oprávnění stýkat se s nezletilým synem v době letních školních prázdnin a o víkendech. K podání těchto návrhů byla stěžovatelka údajně donucena tím, že pěstouni nezletilého s ní odmítají komunikovat a snaží se využít všech možností daných jim právním řádem, aby zabránili styku stěžovatelky se synem.
Jedinou (velmi obecnou) ústavněprávní argumentací stěžovatelky v předmětné ústavní stížnosti je její tvrzení, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byla porušena její základní práva a svobody, zaručené jí ústavním zákonem.
Pokud se týká jejích dalších návrhů, ty odůvodňuje stěžovatelka jen tvrzením, že v případě nařízení ústavní výchovy nezletilého by jí bylo umožněno se s ním častěji stýkat, než je tomu doposud.
Stěžovatelka dále připouští, že v případě úpravy jejího styku s nezletilým synem nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, přesto však považuje ústavní stížnost za nezbytnou, neboť jí a jejímu nezletilému synovi údajně vzniká "vážná a neodvratitelná újma".
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 30. 1. 2002 č. j. 4 P 161/99-137 rozhodl tak, že nezletilý M. S. se svěřuje do společné pěstounské péče R. Č. a K. Č. H., (výrok ad I. rozsudku), když tímto zároveň změnil rozsudky téhož okresního soudu ze dne 5. 5. 1999 č. j. Nc 138/99-20 (výrok ad II.), a ze dne 21. 10. 1999 č. j. P 161/99-35, tak, že nestanovil výživné otci nezletilého k rukám matky (výrok ad III.) a vyslovil předběžnou vykonatelnost tohoto rozsudku (výrok ad IV.).
Soud prvního stupně nejprve stručně shrnul dosavadní průběh a výsledky rozhodování obecných soudů týkajících se nezletilého a zdůraznil, že řízení o svěření nezletilého bylo zahájeno podle ustanovení §81 odst. 1, odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") z důvodu vydaného předběžného opatření, jímž bylo nařízeno umístění nezletilého do Speciální školy pro sluchově postižené v Českých Budějovicích (ve smyslu ustanovení §76a o. s. ř.). Důvodem vydaného předběžného opatření byla skutečnost, že těžce sluchově postižený chlapec byl opuštěn svou matkou. Poté, co byl umístěn do této speciální školy, nejevili o něj jeho rodiče zájem, proto manželé Č.požádali, aby jim byl nezletilý svěřen do společné pěstounské péče. Soud prvního stupně zkoumal jednak oba žadatele o pěstounskou péči z hlediska jejich schopnosti zajistit nezletilému patřičnou péči a rodinné zázemí a dospěl k závěru, že v tomto směru mají navrhovatelé všechny potřebné podmínky i předpoklady, neboť navrhovatelka je učitelkou a tlumočnicí ve školách pro sluchově postižené, rodina je obeznámena s problematikou těžce sluchově postižených, ovládá komunikace sluchově postižených (navrhovatel sám je sluchově postižený), a žije v rodinném domku, takže nezletilému by byla schopna vytvořit láskyplné prostředí.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tento soud velmi důkladně zvažoval možnost umístění nezletilého do ústavní péče podle ustanovení §46 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), oproti svěření nezletilého do pěstounské péče, neboť jiná možnost výchovy nezletilého pro nezájem rodičů a dalších příbuzných nebyla možná, ale s ohledem na zájmy dítěte a splnění i dalších předpokladů stanovených v zákoně o rodině, návrhu vyhověl s tím, že současně nařídil předběžnou vykonatelnost svého rozhodnutí.
Ve věci rozhodoval i odvolací soud, který rozsudkem ze dne 26. 11. 2002 č. j. 19 Co 101/2002-190, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když doplnil dokazování k objasnění rozhodných skutečností, ke kterým došlo v době po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Ze zprávy opatrovníka nezletilého zjistil, že poměry na straně matky se nijak nezměnily; nezletilý se v novém prostředí rychle a dobře adaptoval, a s pěstouny navázal velmi úzký vztah, takže v rodině pěstounů je spokojený. Péče pěstounů je podle zprávy Okresního úřadu v Rychnově nad Kněžnou vzorná, bez problémů. Tato situace se velmi pozitivně odráží i na jeho výsledcích ve škole, kde dělá velké pokroky.
V souvislosti se závěry soudu prvního stupně i výsledky doplněného dokazování odvolací soud dospěl k přesvědčení, že v předmětné věci byl naplněn zásadní předpoklad svěření nezletilého do pěstounské péče jako formy péče náhradní, neboť výchova nezletilého není v rodině řádně zabezpečena, a to z toho důvodu, že ani jeden z jeho rodičů nemůže, a pro jeho sluchové postižení ani neumí nezletilého řádně vychovávat. Tuto skutečnost nezpochybnila ani stěžovatelka. Vzhledem k tomu, že ústavní výchova je vždy až krajním výchovným prostředkem, konstatoval odvolací soud, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně o svěření nezletilého do pěstounské péče s ohledem na věk, fyzické a duševní zdraví, jeho schopnosti a další zdárný vývoj bezpochyby správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 19. 2. 2004 č. j. 30 Cdo 353/2004-354, jako nepřípustné odmítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud poukázal na skutečnost, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o výchově a výživném nezletilého. Z hlediska přípustnosti dovolání by přicházelo v úvahu pouze ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; vzhledem k tomu, že ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolání podle citovaného ustanovení není přípustné ve věcech upravených v zákoně o rodině, ledaže by šlo o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Protože se však v daném případě o výjimku ze zákona o rodině ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., nejedná, není pro povahu věci, v níž odvolací soud rozhodoval, dovolání přípustné.
Ústavní soud dříve, než se mohl zabývat meritem věci zkoumal, zda ústavní stížnost byla podána včas.
Z platné judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud stěžovatel podal nepřípustné dovolání, což mělo za následek jeho odmítnutí Nejvyšším soudem, je procesní situace v takové věci stejná, jako kdyby tento mimořádný opravný prostředek nepodal vůbec, a zákonná 60 denní lhůta pro podání ústavní stížnosti se proto odvíjí ode dne doručení rozhodnutí (zde usnesení) odvolacího soudu.
Jak vyplývá z doložky nabytí právní moci, předmětný rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, který byl stěžovatelce doručen dne 27. 1. 2003, nabyl právní moci dne 29. 1. 2003. Ústavní stížnost však byla předána k poštovní přepravě dne 27. 4. 2004. Z uvedených skutečností je proto zřejmé, že ústavní stížnost byla podána k přepravě až dlouho poté, co uplynula lhůta stanovená v ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., v níž bylo možné zmíněná rozhodnutí ústavní stížností napadnout.
Na tomto zjištění nemůže nic změnit ani ustanovení §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. v nyní účinném znění ani Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb., neboť bod druhý uvedeného Sdělení je třeba vykládat tak, že se týká jen těch případů, v nichž dovolací soud napadené rozhodnutí meritorně přezkoumává, nebo dopadá na ty případy, kdy dovolací soud dovolání bez meritorního přezkumu odmítne jen proto, že neshledá důvod k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; v posledně uvedeném případě jde totiž o to, že až do rozhodnutí dovolacího soudu panuje nejistota, zda dovolání bude shledáno přípustným, nebo naopak se dovolací soud neztotožní s názorem stěžovatele o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce. Jestliže však taková procesní nejistota z povahy věci není dána tam, kde k odmítnutí dovolání dochází z důvodu jeho zákonem vyslovené nepřípustnosti, nelze ve vztahu k takovému dovolání uvažovat takovým způsobem, že "každé" dovolání již samo o sobě prodlužuje lhůtu k podání ústavní stížnosti ve smyslu již citovaného druhého bodu Sdělení.
Opačný závěr by totiž vedl k právní nejistotě o nezvratitelnosti již pravomocných rozhodnutí obecných soudů. Z výše uvedeného důvodu je proto nutné dospět k závěru, že ústavní stížnost v té její části, která směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, je opožděná.
Ústavnímu soudu tedy zbývalo posoudit další návrhy stěžovatelky tj., aby Ústavní soud nařídil ústavní výchovu nezletilého, a aby bylo nařízeno umístění nezletilého do Speciální školy pro sluchově postižené v Českých Budějovicích.
Nejprve je nutné připomenout, že Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Pravomoci Ústavního soudu jsou vymezeny v článku 87 Ústavy, a působnost Ústavního soudu je upravena v zákoně č. 182/1993 Sb. Z žádné z výše označených norem nevyplývá, že by Ústavní soud byl oprávněn rozhodovat v prvním stupni ve věcech spadajících do působnosti obecných soudů, jak to navrhuje stěžovatelka.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud musí ve své činnosti respektovat princip dělby moci, na němž je ústavní systém České republiky založen, nemůže v žádném případě nahrazovat roli obecných soudů, od jejichž soustavy je oddělen. Proto Ústavní soud v případě návrhů, k jejichž projednání a rozhodnutí není podle Ústavy a zákona č. 182/1993 Sb. výslovně oprávněn, tyto návrhy vždy odmítne jako návrhy, k jejichž projednání není příslušný.
V případě návrhu stěžovatelky na zrušení rozhodnutí o svěření nezletilého do společné pěstounské péče se jedná svým obsahem o duplicitní návrh, neboť takovým návrhem by se Ústavní soud meritorně zabýval v případě včas podané ústavní stížnosti směřující proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Z tohoto důvodu je nutné tento návrh, který je ve svém slovním vyjádření jen vyjádřením téhož návrhu na zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu, rovněž odmítnout jako opožděný.
Ze všech shora uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podanou ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. (v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2002 č. j. 19 Co 101/2002-190, a ohledně návrhu na zrušení svěření nezletilého do společné pěstounské péče), a ve zbytku jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. (ohledně návrhu na nařízení ústavní výchovy a umístění nezletilého do Speciální školy pro sluchově postižené v Českých Budějovicích).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj