infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.06.2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 90/33 SbNU 371 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:3.US.321.03

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Rozhodnutí soudu o náhradě nákladů správního řízení

Právní věta Z pohledu práva jednoduchého, dopadajícího na předmětnou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím porušil Okresní soud Plzeň-jih ustanovení §7 občanského soudního řádu, jelikož rozhodl ve věci náhrady nákladů správního řízení, jež svojí právní povahou je věcí správněprávní, nikoli ale občanskoprávní, pracovní, rodinnou anebo obchodní. Interpretace §7 občanského soudního řádu obsažená implicite v ústavní stížností napadeném rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-jih ocitá se v extrémním nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod, jakož i se standardní právní dogmatikou vymezeným obsahem právních pojmů, pročež předmětné rozhodnutí nelze než kvalifikovat ve smyslu svévolné aplikace jednoduchého práva, a tím jako porušení základního práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

ECLI:CZ:US:2004:3.US.321.03
sp. zn. III. ÚS 321/03 Nález Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 30. června 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03 ve věci ústavní stížnosti J. S. proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih z 5. 3. 2003 sp. zn. 7 C 75/2002, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit náhradu škody. Rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. března 2003 č. j. 7 C 75/2002-34 se zrušuje. Odůvodnění: I. Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 23. 6. 2003, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. 3. 2003 č. j. 7 C 75/2002-34. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčen v základním právu na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále namítá porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 7 C 75/2002, spisu Policie České republiky, Okresního ředitelství Plzeň-jih, Obvodního oddělení Stod, č. j. ORPJ-61/ST-TČ-2002 a spisu Městského úřadu ve Stodě sp. zn. P 589/2002-8/2002, jež si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující: Stěžovatel podal na A. I., bytem K. 27, oznámení pro podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití. Označil jej za osobu, která napsala na počítači leták, ve kterém byl stěžovatel nazván vandalem ničícím v obci označení ulic, přičemž tento leták byl vyvěšen ve výkladní skříni klubovny hasičů v obci. Přestupková komise Městského úřadu ve Stodě poté, co dospěla k závěru, že nebylo prokázáno, že by se označeného přestupku A. I. dopustil, řízení zastavila. Poté dne 23. 5. 2002 na Obvodním oddělení Policie České republiky ve Stodě A. I. oznámil spáchání trestného činu pomluvy J. S., stěžovatelem v řízení před Ústavním soudem. Po provedeném šetření bylo zjištěno, že leták nevyvěsil A. I., nýbrž S. H., bytem K. 27, čili tímto bylo zároveň zjištěno, že stěžovatel J. S. při projednávání přestupku neoprávněně uvedl, že leták vyvěsil A. I. Přípisem ze dne 8. 7. 2002 č. j. ORPJ-61/ST-TČ-2002 podle §159 odst. 1 písm. a) tr. řádu policejní orgán Policie České republiky, Okresního ředitelství Plzeň-jih, Obvodního oddělení Stod, odevzdal věc Městskému úřadu ve Stodě, komisi pro projednání přestupků. Rozhodnutím ze dne 15. 10. 2002 č. j. P 589/2002-8/2002 přestupková komise města Stod podle §66 odst. 3 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, projednání přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona, kterého se měl dopustit stěžovatel tím, že měl "urazit na cti" A. I., odložila. Učinila tak na základě konstatování, že ve věci jde o přestupek podle §68 zákona o přestupcích, přičemž návrh na projednání přestupku nebyl podán ve lhůtě tří měsíců. A. I. se poté žalobou domáhal vydání soudního rozhodnutí, kterým by bylo stěžovateli uloženo zaplatit částku 1 403 Kč jako náhradu škody, která mu vznikla poté, co byl stěžovatelem bezdůvodně označen jako pachatel přestupku, a která spočívala v jím vynaložených nákladech advokátovi JUDr. B. K. za právní zastoupení v přestupkovém řízení. Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 5. 3. 2003 č. j. 7 C 75/2002-34 žalobě vyhověl a uložil stěžovateli do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku předmětnou částku A. I. zaplatit. Svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že A. I. přestupek nebyl v přestupkovém řízení prokázán, pročež "mu fakticky vznikla škoda, která je v přímé souvislosti s jednáním žalovaného (tj. stěžovatele v řízení před Ústavním soudem), který bez důkazů označil žalobce jako pachatele přestupku". Tím byl dle přesvědčení soudu dán skutkový základ pro aplikaci §420 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") o odpovědnosti za škodu. V ústavní stížnosti je z pohledu relevantního jednoduchého práva uplatněn odkaz na ustanovení §31 odst. 1 správního řádu, podle něhož náklady, které v řízení vznikly účastníkovi řízení, nese účastník, jakož i na ustanovení §31 odst. 2 téhož zákona, podle kterého správní orgán může účastníkům řízení uložit, aby nahradili náklady, které vznikly jejich zaviněním, ostatním účastníkům řízení. Stěžovatel v této souvislosti namítá skutečnost, že A. I. v původním správním řízení vedeném před Městským úřadem ve Stodě se náhrady nákladů řízení, které mu vznikly (údajným) zaviněním stěžovatele, nedomáhal. Podle názoru stěžovatele, s přihlédnutím k zásadě oficiality přestupkového řízení, nemohl způsobit svým oznámením, které dle vlastního přesvědčení učinil objektivně a pravdivě, podezřelému z přestupku a účastníku správního řízení o něm, škodu. Uvádí dále, že v předmětné věci se jedná o vztah mezi správním orgánem a občanem (A. I.), a nikoli o vztah mezi občany (stěžovatelem a A. I.), pročež měl obecný soud uplatněnou žalobu posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. V takovém případě by ale stěžovatel nemohl splňovat podmínku pasivní legitimace. Pochybení obecného soudu spatřuje stěžovatel i v nesprávném použití ustanovení §420 obč. zák., kdy za předpokladu unesení důkazního břemene žalobcem (A. I.) by bylo rozhodným ustanovení §424 obč. zák. Z takto vyložených důvodů, s poukazem na dotčení v základním právu na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny a porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, domáhá se stěžovatel zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. 3. 2003 č. j. 7 C 75/2002-34. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 28. 1. 2004 Okresní soud Plzeň-jih k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu "plně odkazuje" na provedené řízení a na ústavní stížností napadený rozsudek. II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [sp. zn. III. ÚS 102/94, sp. zn. III. ÚS 114/94, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 142/98, sp. zn. III. ÚS 224/98 - viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 61; svazek 3, nálezy č. 9 a 34; svazek 11, nález č. 65; svazek 15, nález č. 98 - a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. Z pohledu jednoduchého práva relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení na předmětnou věc dopadají ustanovení §7 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), §31 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), a §4 až §6 soudního řádu správního. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného procesního práva. Ustanovením §7 o. s. ř. je vymezena pravomoc soudů v občanském soudním řízení. Tato pravomoc je dána povahou rozhodované právní věci, jež musí plynout z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů. Správní řízení představuje v právním řádu specifický typ řízení, jehož účel a předmět je vymezen v §1 správního řádu. Podle §31 odst. 2 správního řádu pak správní orgán může uložit i svědkům, aby nahradili náklady, které vznikly jejich zaviněním, ostatním účastníkům řízení, přičemž rozhodnutí správních orgánů stojí pod soudním přezkumem ve smyslu §4 až §6 soudního řádu správního. Z pohledu práva jednoduchého, dopadajícího na předmětnou věc, dospěl pro uvedené okolnosti Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím porušil Okresní soud Plzeň-jih ustanovení §7 o. s. ř., jelikož rozhodl ve věci náhrady nákladů správního řízení, jež svojí právní povahou je věcí správněprávní, nikoli ale občanskoprávní, pracovní, rodinnou anebo obchodní. Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů, v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů, ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. sp. zn. III. ÚS 256/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 37, a další). Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné určité normy jednoduchého práva (např. sp. zn. II. ÚS 22/94, sp. zn. III. ÚS 114/94 - Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 55; svazek 3, nález č. 9). Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" (viz zejména nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. I. ÚS 401/98, sp. zn. II. ÚS 252/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. III. ÚS 74/02, sp. zn. III. ÚS 694/02 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 13, nález č. 3; svazek 17, nález č. 15; svazek 19, nález č. 134; svazek 22, nález č. 63; svazek 28, nález č. 126; svazek 31, nález č. 148). V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva. V posuzované věci (obdobně viz rovněž nálezy sp. zn. III. ÚS 686/02, sp. zn. III. ÚS 258/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 30; svazek 33, nález č. 66) dospěl Ústavní soud k závěru, dle něhož se interpretace §7 o. s. ř. obsažená implicite v ústavní stížností napadeném rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-jih ocitá v extrémním nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod, jakož i se standardní právní dogmatikou vymezeným obsahem právních pojmů, pročež předmětné rozhodnutí nelze než kvalifikovat ve smyslu svévolné aplikace jednoduchého práva, a tím jako porušení základního práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pro uvedené důvody, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. 3. 2003 č. j. 7 C 75/2002-34 zrušil [§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:3.US.321.03
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 321/03
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 90/33 SbNU 371
Populární název Rozhodnutí soudu o náhradě nákladů správního řízení
Datum rozhodnutí 30. 6. 2004
Datum vyhlášení 30. 6. 2004
Datum podání 24. 6. 2003
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Holländer Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 71/1967 Sb., §31 odst.1, §31 odst.2
  • 82/1998 Sb.
  • 99/1963 Sb., §7
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík náklady řízení
odpovědnost/orgánů veřejné moci
pravomoc
správní řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-321-03
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 45109
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-20