Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.04.2004, sp. zn. III. ÚS 328/03 [ usnesení / HOLLÄNDER / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:3.US.328.03

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2004:3.US.328.03
sp. zn. III. ÚS 328/03 Usnesení III. ÚS 328/03 Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci navrhovatele V. K., zastoupeného Prof. JUDr. A. G., CSc., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. března 2003 č. j. 7 A 161/2002-27, takto: Návrh se odmítá . Odůvodnění: I. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí po odstranění vad návrhu formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť se jím cítí být dotčen ve svém základním právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva mělo dojít tím, že Nejvyšší správní soud neposkytl stěžovateli soudní ochranu, když v shora uvedeným usnesením odmítl jeho žalobu s poukazem na to, že nejsou splněny podmínky uvedené v §65 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") a stěžovatel tak není aktivně legitimován k podání žaloby. Označený soud totiž dovodil, že správní žalobou přezkoumávané předmětné rozhodnutí vydané dle §55b zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 337/1992 Sb."), není rozhodnutím, kterým by byla založena, měněna, rušena nebo závazně určena práva a povinnosti stěžovatele, protože jím bylo rozhodnuto pouze o tom, že přezkoumání rozhodnutí správce daně nebude povoleno, a tudíž nemohlo jít o rozhodnutí, jež by bylo způsobilé do práv stěžovatele zasáhnout. Pokud se vlastních stížnostních bodů týče, stěžovatel se domnívá, že není možno v rámci zkoumání podmínek řízení žalobu odmítnout podle §46 s. ř. s., což lze dle jeho názoru učinit jen v případě návrhů, jejichž projednání je vyloučeno z procesních důvodů, přičemž má za to, že v daném případě tomu tak nebylo. Proto mělo dojít k zamítnutí žaloby ve smyslu §78 odst. 7 s. ř. s. Především však má stěžovatel za to, že jelikož byla správní žaloba podána před účinností s. ř. s., měla být kritéria přípustnosti žaloby posuzována dle ustanovení §244 občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2003, tj. podle předpisů účinných ke dni, kdy byla podána. V realizovaném procesním postupu tak se zřetelem k této výtce spatřuje nepřípustný retroaktivní výklad intertemporálního ustanovení §130 odst. 1 s. ř. s. ze strany Nejvyššího správního soudu, jenž je v rozporu s principem právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Konečně zásadní pochybení spatřuje stěžovatel v tom, jak již výše zmíněno, že rozhodnutí vydané na základě §55b zák. č. 337/1992 Sb. nebylo shledáno rozhodnutím spadajícím pod rozsah ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. V této souvislosti na podporu svých vývodů poukázal na genezi názorů na charakter uvedeného rozhodnutí z hlediska jeho hmotněprávní či procesněprávní povahy vyjádřených v judikatuře Ústavního soudu (nálezy ve věcech sp. zn. II. ÚS 94/96 a sp. zn. II. ÚS 271/96, stanovisko pléna Pl. ÚS-st.-12/2000, nález ve věci sp. zn. II. ÚS 660/2000). Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že rozlišování rozhodnutí na procesní a hmotněprávní ztratilo z pohledu vyloučení procesních rozhodnutí ze soudního přezkumu od 1. ledna 2001 (novelizací občanského soudního řádu provedenou zák. č. 30/2000 Sb.) na významu, když byla nadále tato výluka ze soudního přezkumu redukována jen na "rozhodnutí správních orgánů předběžné nebo pořádkové povahy a rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení správního řízení". V této souvislosti akcentuje teze vyložené v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 660/2000, který byl dle stěžovatele vydán sice v rozporu z citovaným stanoviskem pléna, nicméně s ohledem na právní stav v době přijetí nálezu je nutno jej považovat za správný. Na podporu svého tvrzení o hmotněprávní povaze rozhodnutí ve smyslu §55b zák. č. 337/1992 Sb. stěžovatel rovněž uvedl, že správce daně, který rozhoduje k žádosti o přezkoumání daňových rozhodnutí, rozhodnutím o nepovolení přezkumu autoritativně stanoví, že napadené rozhodnutí je v souladu s právními předpisy. Dojde-li totiž k závěru opačnému, nemá v zásadě jinou možnost, než povolit jeho přezkoumání (§2 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR). Argumentace stěžovatele posléze vyústila v konstatování, že rozhodnutí správce daně o nezjištění nesouladu přezkoumávaného rozhodnutí s právními předpisy je rozhodnutím konečným a meritorním, které závazně určuje práva a povinnosti daňového subjektu, a to v tom smyslu, že se definitivně potvrdí správnost či nesprávnost předchozích daňových rozhodnutí. S ohledem na takto konstruované námitky se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu nálezem zrušil. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal k předmětné ústavní stížnosti přípisem ze dne 1. března 2004 Nejvyšší správní soud prostřednictvím předsedy senátu 7 A JUDr. V. N. vyjádření, v němž vývody stěžovatele odmítl. Poukázal na to, že za stěžejní považoval při svém rozhodování neexistenci zásahu do subjektivních práv stěžovatele (§65 odst. 1 s. ř. s.) a neexistenci rozhodnutí dle §70 písm. a) s. ř. s. jako jeho materiální projev. K namítané retroaktivitě uvedl, že soud musí vždy postupovat podle procesních předpisů platných a účinných v době jeho rozhodování a nadto, pokud jde o vymezení pojmu rozhodnutí, toto je vyloženo v §65 odst. 1 s. ř. s. a §244 o. s. ř. zcela totožným způsobem. Důvodem odmítnutí správní žaloby nebylo, jak se ve vyjádření výslovně zdůrazňuje, posuzování napadeného rozhodnutí jako rozhodnutí procesní povahy, nýbrž k odmítnutí došlo z toho důvodu, že nepovolením přezkoumání rozhodnutí příslušného finančního úřadu nejsou založena, změněna, zrušena nebo závazně určena práva nebo povinnosti účastníka řízení. Tyto své úvahy předseda senátu 7 A rovněž blíže rozvedl. Dle vyjádření účastníka řízení tak jeho postupem nebylo odepřeno právo na soudní ochranu. Nad rámec vyložených důvodů závěrem dodal, že institut přezkoumání daňových rozhodnutí podle §55b zák. č. 337/1992 Sb. není řádným opravným prostředkem a bylo zcela na stěžovateli, zda rozhodnutí správce daně napadne tímto prostředkem nebo žalobou ve správním soudnictví, případně využije obou těchto institutů. II. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu ústavní kautel, přičemž porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, neshledal. Současně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani řádnou další odvolací instancí, a tudíž ani není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR). Předmětem námitek ústavní stížnosti je klíčové tvrzení, dle něhož rozhodnutí vydané na základě §55b zák. č. 337/1992 Sb., jímž se nepovoluje přezkoumání rozhodnutí správce daně, je rozhodnutím podřaditelným pod dosah ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel se domáhal žalobou podanou dne 20. listopadu 2002 u Vrchního soudu v Praze podle §244 o. s. ř. zrušení rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 12. září 2002 č. j. 553/69 487/2002, kterým nebyla povolena jeho žádost o přezkoumání blíže specifikovaného platebního výměru Finančního úřadu v Neratovicích. Na základě §132 s. ř. s. věc přešla do věcné příslušnosti Nejvyššího správního soudu, který žalobu dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl s tím, že jí napadené rozhodnutí nemá charakter rozhodnutí vymezeného v ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. Pro posouzení věci je tak podstatnou stěžejní otázka, zda se ve vztahu k rozhodnutí dle §55b zák. č. 337/1992 Sb. jedná o rozhodnutí, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. K této problematice ve věci rozhodující senát uvádí, že dle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st.-12/2000 ze dne 19. prosince 2000 "v případě rozhodování podle §55b daňového řádu se jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech (roz. daňového subjektu)... jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno." (in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 21, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2002, str. 486). Jinými slovy vyjádřeno, III. senát Ústavního soudu má ve shodě s důsledky plynoucími z citovaného názoru pléna, jímž je vázán, když předmětné ustanovení zák. č. 337/1992 Sb. zůstalo v mezidobí nedotčeno, za to, že v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího správního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu. Důvod pro postup předvídaný v §23 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, III. senát, nesdílejíc odchylný právní názor předkládaný stěžovatelem, neshledal, a to ani s přihlédnutím k (později vydanému) nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 660/2000 (argumentum a minori ad maius). V důsledku absence žalobní legitimace stěžovatele tak nebyla správní žaloba způsobilá meritorního projednání, pročež došlo k jejímu odmítnutí. Na okraj se pro úplnost dodává, že výhrada retroaktivní aplikace §65 odst. 1 s. ř. s. není se zřetelem ke kontextu věci namístě, neboť jeho slovní formulace a dikce §244 odst. 1 o. s. ř. (platného a účinného v době podání správní žaloby stěžovatelem), na což konečně poukázal i účastník řízení ve svém vyjádření, jsou (v daném ohledu relevantním pro posouzení žaloby) identické a z pohledu rozhodovacích důvodů bylo tedy nadbytečným se polemikou stěžovatele v naznačeném směru vedenou pro její akademičnost zabývat. Pro uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost vykazuje znaky zjevné neopodstatněnosti, a proto ji podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2004

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:3.US.328.03
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 328/03
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 4. 2004
Datum vyhlášení  
Datum podání 27. 6. 2003
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Holländer Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 150/2002 Sb., §65
  • 337/1992 Sb., §55b
  • 99/1963 Sb., §244
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík daň
správní rozhodnutí
správní soudnictví
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-328-03
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 45116
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-20