Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.12.2004, sp. zn. III. ÚS 379/04 [ usnesení / MUCHA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:3.US.379.04

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2004:3.US.379.04
sp. zn. III. ÚS 379/04 Usnesení III. ÚS 379/04 Ústavní soud rozhodl dne 22. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. S. zastoupené JUDr. J. T., advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. března 2004, sp. zn. 5 Tdo 208/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 2003, sp. zn. 6 To 95/03, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2003, sp. zn. 56 T 3/2003, spolu s návrhy na přerušení výkonu trestu, na odklad vykonatelnosti a přiznání náhrady nákladů řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu) a i jinak co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §31, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], po odstranění vady (nepřiložení kopie napadených rozhodnutí) na základě výzev Ústavního soudu, napadla stěžovatelka ve své trestní věci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. března 2004 (5 Tdo 208/2004) a jemu předcházející odsuzující rozhodnutí obecných soudů [rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 2003 (6 To 95/03) a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2003 (56 T 3/2003-888)] a tvrdila, že tyto obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), právo na presumpci neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a čl. 95 Ústavy ČR. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2003 (56 T 3/2003-888) byla stěžovatelka uznána vinnou trestnými činy podvodu (§250 odst. 1, 4 tr. zák.), dílem dokonaným a dílem nedokonaným (§8 odst. 1 tr. zák. a §250 odst. 1, 4 tr. zák.), a krádeže [§247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.], kterých se dopustila v přesně nezjištěné době nejméně od počátku listopadu 1999 do 17. ledna 2000 v bytě poškozeného prof. V. P. útoky popsanými ve výroku citovaného rozhodnutí. Za tyto trestné činy jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku (§250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák.), pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem (§39a odst. 3 tr. zák.). K odvolání stěžovatelky a městského státního zástupce v Praze Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 27. října 2003 (6 To 95/03) nově rozhodl tak, že stěžovatelce při nezměněném výroku o vině uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Odvolání stěžovatelky bylo zamítnuto. Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. března 2004 (5 Tdo 208/2004) odmítnuto z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti [§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.]. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se nestarala o nemocného (poškozeného) prof. Pochmana nezištně, věděla, že má v úmyslu jí odkázat majetek. Tvrdí, že poškozený jí daroval majetek před sepsáním závěti proto, aby ji uchránil před napadáním závěti pozůstalými. Domnívá se, že nevěrohodnost její obhajoby založily orgány činné v trestním řízení na tom, že její manžel byl romským aktivistou, který s jinými inicioval odchod Romů z České republiky do Velké Británie. Dovolací soud poukázal na částečné nesprávné právní posouzení skutku, uvedl však, že k tomuto nedostatku nebylo možné přihlížet, neboť nebyl dovoláním vytýkán. Podle názoru stěžovatelky ust. §265i odst. 3 tr. ř. zakládá revizní princip ve vztahu k výrokům, které nebyly dovoláním napadeny. Uvádí, že žalovaného jednání se dopustila v zájmu zabezpečení budoucnosti svých tří dětí, v minulosti trestána nebyla, její propuštění z výkonu trestu splňovalo podmínky uvedené v §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, rozhodl o tom, že výkon trestu stěžovatelky se přerušuje a vykonatelnost napadených rozhodnutí se odkládá a přiznal jí náhradu nákladů řízení. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly. Z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze se podává, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) a na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatelky, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§125 odst. 1 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout. Z odůvodnění zmíněných rozhodnutí rovněž nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995). V souvislosti s vlastním hodnocením důkazů, resp. z nich plynoucím skutkovým zjištěním, lze v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu opětovně konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto nepřísluší v daných souvislostech "hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval" (k tomu srov. např. nález ve věci IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994). Podle povahy stěžovatelčiných tvrzení v ústavní stížnosti lze soudit, že nesouhlasí s verzí skutkového děje, ke které dospěly v odůvodnění odsuzujících rozhodnutí obecné soudy. Svou povahou jsou tato tvrzení, na nichž je část jeho ústavní stížnosti založena, polemikou s právním názorem obecných soudů a věcnou správností napadených rozsudků Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, což však Ústavnímu soudu - jak již bylo jednou řečeno - v daných souvislostech přezkoumávat nepřísluší. Obdobně nedůvodná jsou i další tvrzení stěžovatelky, a to zejména stran její tvrzené diskriminace. Stěžovatelka toto tvrzení nikterak blíže nekonkretizovala a z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označen, nevyplývá. Rovněž tak její tvrzení o tom, že se žalovaného jednání dopustila v zájmů svých dětí, nemohlo mít vliv na výrok rozhodnutí o této ústavní stížnosti. Konečně Ústavní soud konstatuje, že neshledal porušení stanoveného postupu ani při odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem ČR; dovolací soud ve svém (napadeném) usnesení v souladu se zásadami trestního řádu konstatoval zjevnou neopodstatněnost dovolání dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu se zákonem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatelky posouzeno jako zjevně neopodstatněné (§265i odst. 2 tr. ř.). Rovněž tak nebylo shledáno tvrzené porušení §265i odst. 3 tr. ř., dle jehož poslední věty k vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud ČR přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Z takto rozvedených důvodů byla proto stěžovatelčina ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne z vyložených důvodů; zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. Odmítavý výrok současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelkou navržený odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jehož se toto usnesení Ústavního soudu dotýká, a pro vyhovění jejímu návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení. K rozhodnutí o přerušení výkonu trestu odnětí svobody není Ústavní soud příslušný, a proto tento návrh jako návrh takový odmítl [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavního soudu]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. V Brně dne 22. prosince 2004

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:3.US.379.04
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 379/04
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 22. 12. 2004
Datum vyhlášení  
Datum podání 15. 6. 2004
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Mucha Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nepříslušnost - §43/1/d)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.6
  • 2/1993 Sb., čl. 40 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-379-04
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 47678
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-16