ECLI:CZ:US:2004:3.US.569.03
sp. zn. III. ÚS 569/03
Nález
Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 29. června 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03 ve věci ústavní stížnosti T.-P., s. r. o., proti usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 11. 2003 sp. zn. 32 Odo 463/2003 o odmítnutí dovolání, rozsudku Vrchního soudu v Praze z 13. 2. 2003 sp. zn. 12 Cmo 267/2002, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 1. 7. 2002 sp. zn. 26 Cm 903/97 ohledně zaplacení peněžité částky s příslušenstvím.
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. listopadu 2003 č. j. 32 Odo 463/2003-118, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2003 č. j. 12 Cmo 267/2002-108 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. července 2002 č. j. 26 Cm 903/97-85 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Navrhovatelka, která se domáhá zrušení výše označených rozhodnutí, odůvodnila ústavní stížnost tím, že podle jejího přesvědčení soudy v předmětné věci porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Poukázala na návrhy důkazů před soudem prvního stupně, jež však provedeny nebyly, na nedostatečné zjištění skutkového stavu, namítané, avšak nezohledněné v odvolacím řízení. Tím jí bylo znemožněno prokázat oprávněnost svého nároku uvedeného ve vzájemné žalobě vycházejícího z porušení právní povinnosti žalobce a odůvodňujícího tak uplatněný návrh na náhradu škody. Dovolání bylo stěžovatelkou podáno podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když jeho důvodem bylo tvrzení, že odmítnutím provedení navržených důkazů soudem prvního i druhého stupně nemohl být správně a úplně zjištěn skutkový stav, a řízení tak bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však dovolání odmítl.
Předseda senátu Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření ze dne 8. 3. 2004 navrhl odmítnutí ústavní stížnosti s tím, že napadeným rozhodnutím k porušení práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo. Poukázal na důkazy provedené před soudem prvního stupně a na obsah odůvodnění rozsudku, jímž bylo jeho rozhodnutí potvrzeno a v němž byly uvedeny mj. i důvody, které bránily odvolacímu soudu zabývat se důkazem předloženým až v odvolacím řízení (poukaz na §205a o. s. ř. ve spojení s §119a o. s. ř.).
K výzvě Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podal dne 3. 6. 2004 vedlejší účastník, obchodní společnost L., a. s., k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. Procesní legitimaci vedlejšího účastenství v řízení před Ústavním soudem odůvodňuje skutečností, že je univerzálním právním nástupcem společnosti K. H. B., a. s., a to na základě rozhodnutí valné hromady společnosti K. H. B., a. s., ze dne 26. 3. 2003 o zrušení společnosti bez likvidace převodem jmění na hlavního akcionáře, kterým je společnost L., a. s. Právní účinky zániku společnosti K. H. B., a. s., s převodem jmění na jejího akcionáře nastaly ke dni zápisu do obchodního rejstříku dne 1. 1. 2004.
Procesní nástupnictví je odvozeno od nástupnictví hmotněprávního a procesním nástupcem je ten, kdo podle hmotného práva převzal právo nebo povinnost, jež tvoří předmět řízení. Jelikož v předmětné věci plyne vedlejší účastenství obchodní společnosti L., a. s., z podmínek zakotvených v ustanoveních §63 zákona č. 182/1993 Sb. ve spojení s §107 o. s. ř. a jelikož v této souvislosti nevznikly žádné pochybnosti, Ústavní soud podle §28 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. a contrario jednal v daném řízení s obchodní společností L., a. s., jako s vedlejším účastníkem, aniž by k této otázce vydal zvláštní usnesení.
V předmětném vyjádření vedlejší účastník přisvědčuje v otázce neprovedení stěžovatelkou navrženého důkazu stanovisku Vrchního soudu v Praze vyjádřenému v odůvodnění rozsudku ze dne 13. 2. 2003 č. j. 12 Cmo 267/2002-108. I v případě jeho provedení považuje jej vedlejší účastník za nadbytečný, nezpůsobilý prokázat stěžovatelkou tvrzenou skutečnost.
S ohledem na uvedené okolnosti je ve vyjádření vysloveno přesvědčení, že postupem soudů rozhodujících v dané věci nebylo porušeno žádné právo stěžovatelky dané právním řádem, pročež vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost zamítl.
Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatelka v ústavní stížnosti ze dne 19. 12. 2003, účastník řízení ve vyjádření ze dne 8. 3. 2004 a vedlejší účastník ve vyjádření ze dne 3. 6. 2004 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
II.
Namítá-li stěžovatelka dotčení v právu na spravedlivý proces, spočívající v tzv. opomenutém důkazu, a to v neprovedení důkazu přesně specifikovaným dotazem na firmu v O. a neprovedení důkazu znalcem, Ústavní soud shledává tyto výtky zčásti opodstatněnými.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 26 Cm 903/97 a stížností napadených rozhodnutí, ve vazbě na stížnostní body obsažené v ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že soud nalézací v rozsudku ze dne 1. 7. 2002 č. j. 26 Cm 903/97-85 odůvodnil neprovedení navrhovaného důkazu znalcem jeho faktickou nerealizovatelností; neporušil tudíž v této souvislosti kautely plynoucí z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., a tudíž v této souvislosti nijak nezasáhl do základních práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Nereagoval-li ale Krajský soud v Ústí nad Labem na návrh stěžovatelky na provedení důkazu přesně specifikovaným dotazem na firmu v O. (protokol o jednání Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 1. 7. 2002, spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 26 Cm 903/97), nelze než konstatovat, že tím zatížil své rozhodnutí porušením ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §157 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud v řadě svých nálezů [sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 - a další] podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
Ústavní soud zároveň konstatuje, že stěžovatelka dostála i podmínce materiálního vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje (viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 19, nález č. 111), jelikož v odvolání do rozsudku nalézacího soudu, podaném dne 9. 8. 2002, je obsažena i výtka neprovedení důkazu přesně specifikovaným dotazem na firmu v O. (spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 26 Cm 903/97).
Ohledně opomenutých důkazů pak Ústavní soud připomíná, že zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny). Nalézací soud opomenutím důkazního návrhu stěžovatelky, odvolací soud pak absencí naplnění své přezkumné funkce (§212a odst. 5 o. s. ř.) tak zatížily svá rozhodnutí vadou zakládající porušení základních práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Pro uvedené okolnosti Ústavní soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2003 č. j. 12 Cmo 267/2002-108 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 7. 2002 č. j. 26 Cm 903/97-85 podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.
Nálezem ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 15; vyhlášen pod č. 153/2004 Sb.) plénum Ústavního soudu vyhovělo návrhu podanému spolu s ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 582/02 (viz níže) a dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušilo ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. pro jeho rozpor s principy právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky), jakož i s principem rovnosti (čl. 1 Listiny).
Ústavní soud v judikatuře týkající se důsledků derogačního nálezu v řízení o kontrole norem, založeném na splnění podmínek §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (viz zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 102/2000, sp. zn. I. ÚS 738/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nálezy č. 179 a č. 180) opakovaně zdůraznil: "Přestože ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona představují relativně oddělené návrhy, o kterých Ústavní soud rozhoduje samostatně, nelze přehlédnout jejich obsahovou propojenost. Tento typ řízení před Ústavním soudem totiž spadá do oblasti tzv. konkrétní kontroly norem, kdy podnětem pro rozhodování Ústavního soudu o ústavnosti napadeného právního předpisu je konkrétní souzená věc, v níž napadené ustanovení bylo aplikováno. Je pravda, že z vyhovění návrhu na zrušení právního předpisu nelze automaticky usuzovat též na vyhovění samotné ústavní stížnosti. Není možné zcela vyloučit - byť výjimečnou - situaci, kdy i po zrušení napadeného ustanovení právního předpisu Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítne, neboť shledá, že v konkrétním případě zrušené ustanovení nezasáhlo stěžovatelova ústavně chráněná základní práva; je však zároveň zřejmé, že při rozhodování o ústavní stížnosti musí Ústavní soud k derogačnímu nálezu v řízení o kontrole norem přihlédnout. V opačném případě by totiž podaná ústavní stížnost nesplnila svoji subjektivní funkci, tzn. funkci ochrany stěžovatelových ústavně zaručených základních práv nebo svobod.".
Veden těmito důvody, Ústavní soud rovněž v případě derogace ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. následně nálezem sp. zn. IV. ÚS 582/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 30) zrušil předmětné usnesení Nejvyššího soudu, jež z pohledu ústavněprávního, reflektovaného uvedeným nálezem pléna Ústavního soudu, trpělo vadami dotýkajícími se práv stěžovatele, jakkoli tyto vady byly založeny obsahem relevantního jednoduchého práva, a nikoli způsobem jeho aplikace.
Analogická situace vzniká i v těch případech věcí ústavních stížností, u nichž je nosným důvodem zásahu orgánu veřejné moci norma jednoduchého práva, kterou pro její rozpor s ústavní pořádkem Ústavní soud již zrušil, ve věci přitom nejde o navrhovatele podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., a Ústavní soud o této ústavní stížnosti rozhoduje po nabytí účinnosti derogačního nálezu.
Ústavní soud pravidelně ve svých nálezech zdůrazňuje, že hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (sp. zn. III. ÚS 102/94, sp. zn. III. ÚS 114/94, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 142/98, sp. zn. III. ÚS 224/98 - viz Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 61; svazek 3, nálezy č. 9 a 34; svazek 11, nález č. 65; svazek 15, nález č. 98 - a další), přičemž prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V případě, v němž je nosným důvodem zásahu orgánu veřejné moci norma jednoduchého práva, kterou pro její rozpor s ústavním pořádkem Ústavní soud již zrušil, jakkoli nejde o navrhovatele podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze dosáhnout ochrany základních práv a svobod jiným způsobem než rozhodnutím podle §82 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Pro uvedené okolnosti, vzhledem k tomu, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003 č. j. 32 Odo 463/2003-118, jež trpí vadou založenou protiústavností relevantního jednoduchého práva vytýkanou nálezem sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (viz výše), nezbylo Ústavnímu soudu, než je podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. zrušit.