ECLI:CZ:US:2004:3.US.587.04
sp. zn. III. ÚS 587/04
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - soudce zpravodaje JUDr. Jana Musila - ze dne 9. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 587/04 ve věci ústavní stížnosti D. Š. proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 3 ve věci sp. zn. 15 T 58/2004, jímž byl stěžovatel jako poškozený omezen na svých právech zúčastnit se hlavního líčení, být přítomen provádění důkazů, klást otázky vyslýchaným osobám a vyjádřit se k provádění důkazů.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 4. 10. 2004, ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhá, aby Obvodnímu soudu pro Prahu 3 bylo zakázáno pokračovat v porušování základních práv a svobod stěžovatele, ke kterému mělo dojít tím, že stěžovatel byl coby poškozený omezen na svých právech zúčastnit se hlavního líčení, být přítomen provádění důkazů, klást otázky vyslýchaným osobám a vyjádřit se k provádění důkazů, čímž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že před Obvodním soudem pro Prahu 3 je pod sp. zn. 15 T 58/2004 vedeno trestní řízení proti obžalovanému Ing. J. L. pro trestné činy výtržnictví a poškozování cizí věci, přičemž obžalovaný stěžovateli ublížil na zdraví. Stěžovatel se proto jako poškozený připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. Při hlavním líčení konaném dne 4. 8. 2004 byl stěžovatel vyloučen z jednací síně s tím, že bude slyšen jako svědek, a nebylo mu umožněno být přítomen výslechu obžalovaného a svědků, zpět byl povolán až při konfrontaci se svědkem J. Š. Když stěžovatel proti tomuto postupu brojil, byl samosoudcem poučen, že právo být přítomen hlavnímu líčení a klást vyslýchaným osobám otázky přísluší pouze zmocněnci, a nikoliv svědkovi.
Stěžovatel uvádí, že jakožto poškozenému jsou mu trestním řádem (dále jen "tr. ř.") přiznána práva uvedená v §43, §215 a §216 tr. ř., zejména právo účastnit se celého hlavního líčení, k věci se vyjádřit, uplatnit návrh na náhradu škody, klást otázky vyslýchaným osobám a přednést závěrečný návrh. Pokud jsou tato práva přiznána i zmocněnci poškozeného, není tím poškozenému bráněno je rovněž osobně vykonávat. Dále stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 62) týkající se postupu orgánů činných v trestním řízení, stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR publikované pod č. III/67 Sb. rozh. tr. a článek JUDr. Ljubomíra Drápala, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 5/2002. Stěžovatel rovněž konstatuje, že proti opatření samosoudce o jeho vyloučení z účasti při hlavním líčení neexistuje opravný prostředek a jeho možnost odvolání proti konečnému rozhodnutí nalézacího soudu je značně omezená.
Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatel podal obsahově obdobnou ústavní stížnost, která byla odmítnuta jako nepřípustná usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2004 sp. zn. IV. ÚS 324/03 (nepublikováno). Ústavní soud nemá důvodu se od závěrů uvedených v konstatovaném usnesení odchýlit, plně na ně odkazuje a konstatuje, že podaná ústavní stížnost není přípustná.
Stěžovatel je v trestním řízení v postavení poškozeného, citované články Listiny (čl. 36, 37 38) však zajišťují zachování základních práv a svobod v rámci trestního řízení zejména vůči obžalovanému. Právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny zaručuje trestně stíhanému nezávislé a nestranné posouzení věci u orgánu soudní moci, kde postavení státu (reprezentovaného státním zástupcem) a postavení obžalované osoby je rovné (čl. 37 odst. 3 Listiny). Stěžovatel je však ve vedeném trestním řízení v postavení strany adhezní, a není tedy v trestním řízení nositelem konstatovaných základních práv. Konstatovaná základní práva na soudní ochranu a rovnost účastníků řízení by stěžovateli naopak v plné míře náležela v rámci občanského soudního řízení, pokud by se v něm domáhal na obžalovaném náhrady škody.
Jakkoliv je poškozený coby strana trestního řízení vybaven celou řadou procesních práv, upravených v §43 a násl. tr. ř., je třeba výkon těchto práv sladit s účelem trestního řízení (náležitě zjistit trestné činy a jejich pachatele podle zákona spravedlivě potrestat, srov. §1 odst. 1 tr. ř.).
V posuzované věci je navíc postavení stěžovatele specifické v tom směru, že v trestním řízení vystupuje nejen v pozici poškozeného, ale i svědka, tedy nositele důkazu, přičemž vzhledem k účelu trestního řízení a požadavku zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.) převažuje v trestním řízení zájem na stěžovatelově nezkreslené svědecké výpovědi. Pokud v této věci postupoval předseda senátu podle ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. a neumožnil stěžovateli být přítomen při výslechu obžalovaného v hlavním líčení z obavy, že by jeho budoucí svědecká výpověď mohla být výslechem obžalovaného ovlivněna, nedošlo tím k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ústavní stížnost byla podána v době, kdy řízení doposud nebylo skončeno. Pokud by Ústavní soud do věci zasahoval, jednalo by se o ovlivňování soudu za situace, kdy stěžovateli přísluší řada procesních nástrojů k nápravě postupu soudu. I za předpokladu, že by stěžovateli nebyla přiznána v trestním řízení náhrada škody, nemohou soudy tento jeho nárok zamítnout, ale pouze jej odkážou ve smyslu §229 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na základě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž eventuální protiústavnost nelze napravit jinak (např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 78, str. 243, a usnesení sp. zn. III. ÚS 119/98 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, usn. č. 61, str. 489). Pokud by pravomocná procesní rozhodnutí obecných soudů, resp. postup soudce při hlavním líčení měly být rovněž předmětem posuzování Ústavního soudu, musel by pak Ústavní soud přezkoumávat např. ustanovení znalce, tlumočníka atd., tedy být de facto odvolací instancí dokonce i tam, kde procesní předpisy (především v zájmu rozhodnutí věci v přiměřené době ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny) opravný prostředek nepřipouštějí. Taková funkce Ústavnímu soudu nepřísluší.
Po shrnutí výše uvedeného soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.