ECLI:CZ:US:2004:3.US.59.04
sp. zn. III. ÚS 59/04
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2004 sp. zn. III. ÚS 59/04 ve věci ústavní stížnosti G. P., občana státu Srbsko a Černá Hora, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 8. 1. 2003 sp. zn. 5 To 187/2002, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, z 1. 8. 2002 sp. zn. 53 T 12/2001, kterým byl stěžovatel odsouzen pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) trestního zákona a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 1. 8. 2002 sp. zn. 53 T 12/2001 odsouzen pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) trestního zákona (dále jen "tr. zák.") a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Trestného činu podle §187 tr. zák. se měl dopustit (zkráceně řečeno) tím, že se společně s obviněným T. M. a dalšími osobami ze Švédska, Dánska a Norska v době od října do 10. listopadu 1999 podílel na odeslání cca 3 kg látky obsahující heroin do Švédska; trestného činu podle §185 tr. zák. se dopustil tím, že neoprávněně si opatřil a držel revolver a střelivo.
Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku zamítl jako nedůvodné Vrchní soud v Olomouci shora citovaným usnesením podle ustanovení §256 trestního řádu (dále též "tr. ř."). Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003 sp. zn. 3 Tdo 1044/2003 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Toto usnesení dovolacího soudu však stěžovatel v podané ústavní stížnosti nenapadá a ústavní stížnost směřuje výlučně proti usnesení odvolacího soudu.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel konstatuje, že v rámci právní pomoci uskutečněné švédskými policejními orgány došlo ve dnech 12. až 14. 12. 2000 k výslechům S. N., B. H. G. a N. P., žádný z těchto svědků však nebyl poučen podle ustanovení českého trestního řádu, tedy zejm. o právu odepřít výpověď, o zákazu výslechu, o významu svědecké výpovědi, o povinnosti vypovídat úplnou pravdu, o následcích křivé výpovědi, nebyl zjišťován jejich vztah k obviněným atd. Stěžovatel s odkazem na judikáty R 52/1977, R 34/1980 a R 9/1985 uvádí, že nedodržení povinnosti poučit svědka dle ustanovení trestního řádu činí takovou svědeckou výpověď absolutně neúčinným důkazem. Soud však přesto přečetl protokoly o výpovědi svědků P. a G. podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a tyto výpovědi byly použity jako stěžejní usvědčující důkaz; výpověď svědka N. nebyla přečtena z důvodu nevyrozumění obhájců obviněných o tomto úkonu. Tato pochybení stěžovatel namítal ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, odvolací soud však těmto námitkám nepřisvědčil, v čemž stěžovatel spatřuje porušení shora konstatovaných ústavních práv. Uvádí, že jedním z atributů práva na spravedlivý proces je právo obžalovaného žádat, aby svědci byli vyslechnuti před soudem za jeho přítomnosti. Výjimkou z tohoto pravidla je možnost přečíst protokol o výslechu svědka pořízený v rámci přípravného řízení, taková výjimka je však možná jen na základě zákona, což v posuzované věci nebylo splněno. Stěžovatel uvádí, že výslech svědka v cizině se sice provádí podle práva dožádaného státu, ovšem při respektování procesního postupu stanoveného českým trestním řádem. Pokud z protokolu o výslechu svědka nevyplývá, že byl poučen alespoň ve smyslu ustanovení českého trestního řádu, nelze podle názoru stěžovatele takový protokol v řízení před soudem přečíst a použít jako důkaz. Tento názor je podle tvrzení stěžovatele rovněž uveden v monografii J. Novotné, Právní pomoc v cizině v přípravném řízení trestním, C. H. Beck, 2002.
Stěžovatel rovněž upozorňuje na závěr odvolacího soudu, který dovodil, že výslechy svědků jsou procesně použitelné, neboť proběhly podle švédského práva, na druhé straně však tento soud konstatuje, že hlavním pravidlem švédského práva je zákaz vyslýchat jako svědka osobu, která je podezřelá ze spáchání trestného činu, který je předmětem výslechu. Stěžovatel proto namítá, že B. H. G. a N. P. nemohli být podle švédského práva slyšeni v postavení svědků, a jelikož nebyli současně vyslechnuti v souladu s českým trestním řádem, nelze protokoly o jejich výsleších vůbec považovat za protokoly o výslechu svědka. Postup orgánů činných v trestním řízení narušuje podle názoru stěžovatele jeho práva, neboť obchází český právní řád použitím cizozemského práva, které ovšem rovněž nebylo zcela respektováno. Švédský právní řád vůbec nepočítá s výslechem osob odsouzených pro stejný trestný čin, a proto výslech takových osob žádným způsobem neupravuje, svědkové tak nemohli být poučeni o právu odepřít výpověď, neboť vůbec nemohli být vyslechnuti.
II.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení, tj. Vrchního soudu v Olomouci, který uvedl, že se námitkami stěžovatele zabýval a vzhledem k nim doplňoval dokazování švédskými procesními předpisy a výslechem svědka K. J. Odkázal proto na odůvodnění svého rozhodnutí, vyjádřil přesvědčení, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení stěžovatelových ústavních práv, a proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Z obsahu trestního spisu Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, sp. zn. 53 T 12/2001 Ústavní soud zjistil:
Na základě žádosti Krajského státního zastupitelství v Plzni o právní pomoc ze dne 30. 5. 2000 byly švédskými orgány provedeny mj. výslechy N. P. a B. H. G., u obou výslechů byl přítomen švédský státní zástupce H.-J. H., který prohlásil, že výslechy probíhají podle švédských zákonů. Jakkoliv žádost o právní pomoc obsahovala prosbu, aby svědkové - umožňuje-li to švédský právní řád - byli seznámeni s přiloženým poučením podle českého trestního řádu, z protokolů o jejich výpovědích nevyplývá, že by s tímto poučením byli seznámeni. JUDr. V. B., státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni v této souvislosti uvedla, že švédské orgány nevyhověly žádosti české strany poučit svědky podle českého trestního řádu, neboť to údajně neumožňuje výhrada Švédska vůči Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních a švédské zákony. Mgr. K. M., vyšetřovatel, který se účastnil výslechů svědků P. a G., uvedl, že tito svědkové byli poučeni, nevybavuje si však, zda rovněž podle českého trestního řádu. K této otázce byl ve veřejném zasedání při řízení před odvolacím soudem vyslechnut svědek K. J., který se jako příslušník inspektorátu celní a finanční stráže shora konstatovaných výslechů rovněž účastnil a který uvedl, že svědkové byli poučeni jak podle švédských zákonů, tak podle českého trestního řádu. Žádost o právní pomoc rovněž obsahuje konstatování, nechť je považována za bezpředmětnou, pokud svědci využijí svého práva a k věci odmítnou vypovídat. Vrchní soud v Olomouci při posuzování námitky stěžovatele týkající se nepoužitelnosti výpovědí svědků P. a G. zjišťoval, zda tyto výpovědi byly učiněny v souladu se švédským právem, jak vyžaduje čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních publikované pod č. 550/1992 Sb. (dále jen "Evropská úmluva o vzájemné pomoci"), přičemž při zjišťování této skutečnosti vycházel z kapitoly 36 švédského trestního řádu upravujícího výslech svědků a zprávy A. von S. ze švédského Nejvyššího státního zastupitelství. Dle této zprávy se kapitola 36 týká pouze svědectví před soudem, ovšem podle švédského práva nelze jako svědka vyslýchat osobu podezřelou z trestného činu, jež je předmětem výslechu. Odvolací soud dospěl vzhledem k těmto skutečnostem k závěru, že svědkové P. a G. nemohli být ve Švédsku slyšeni v procesním postavení svědků, neboť švédské trestně právní předpisy neumožňují výslech svědků odsouzených pro stejný trestný čin; dále nicméně konstatuje, že jejich výpovědi jsou v řízení před tuzemskými soudy použitelné, neboť byly opatřeny v souladu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci a při jejich provádění byla respektována ustanovení trestního řádu o právech obhajoby.
III.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce výrok a odůvodnění napadeného rozhodnutí a neshledal, že by jím byly porušeny ústavní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní soud se především zabýval základní námitkou stěžovatele, že protokoly o výpovědi svědků P. a G. nebylo možno použít jako usvědčující důkazy, neboť nebyli poučeni jako svědkové podle českého trestního řádu a jejich výpověď nebyla ani učiněna v souladu se švédským právním řádem. Ústavní soud nepokládá tyto výtky za oprávněné.
Jak již bylo shora konstatováno, svědkové P. a G. byli vyslechnuti švédskými orgány na základě žádosti Krajského státního zastupitelství v Plzni o právní pomoc. Podle čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci, která je ve smyslu čl. 10 Ústavy součástí právního řádu České republiky, provede dožádaná strana způsobem upraveným v jejím právním řádu každé dožádání týkající se trestní věci, které jí zaslaly justiční orgány dožadující strany za účelem provedení důkazu nebo předání věcí, které mají být použity jako důkazy, spisů nebo listin. Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že z obsahu protokolů o výslechu svědků P. a G. vyplývá, že tito svědkové nebyli poučeni podle českého trestního řádu, odvolací soud se však nevypořádal s rozpornými výpověďmi JUDr. B., Mgr. M. a K. J. k této otázce. Podle názoru Ústavního soudu s ohledem na tyto rozporné výpovědi a dále na skutečnost, že protokoly o výslechu svědků neobsahují konstatování, že byli poučeni podle českého trestního řádu, nelze dovodit, že by svědkové byli takto poučeni. Vzhledem k obsahu žádosti o právní pomoc, ve které je uvedeno, nechť je pokládána za bezpředmětnou, pokud svědkové využijí svého práva nevypovídat, lze ovšem důvodně předpokládat, že svědkové měli možnost výpověď odepřít.
Ústavní soud se neztotožňuje se závěry Vrchního soudu v Olomouci v otázce dokazování švédského práva. V prvé řadě je nutno konstatovat, že závěry odvolacího soudu, že N. P. a B. H. G. nemohli být ve Švédsku slyšeni jako svědkové, neboť to švédské trestní předpisy neumožňují, je v rozporu s dalším závěrem tohoto soudu, že protokoly o jejich výpovědích jsou použitelné, neboť byly opatřeny v souladu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci. Pokud by totiž výslechy těchto svědků proběhly v rozporu se švédským právním řádem, nebyly by provedeny v souladu se ustanovením čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci.
Podle názoru Ústavního soudu však vůbec nebylo namístě, aby tuzemský soud interpretací švédského trestního řádu zjišťoval, zda švédské orgány provedly výslechy svědků v souladu se švédským právním řádem. Pokud cizozemské dožádané orgány věrohodně prohlásí, že požadované úkony provedly v souladu se svými procesními předpisy, mohou české orgány činné v trestním řízení oprávněně presumovat, že byly splněny podmínky ustanovení čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci. V konkrétním případě švédský státní zástupce H.-J. H., který se výslechů účastnil, explicitně prohlásil, že výslechy probíhají podle švédských zákonů; pravdivost tohoto vyjádření přitom není třeba žádným způsobem přezkoumávat či zpochybňovat a lze je pokládat za naprosto přesvědčivý důkaz o této otázce. Závěr, že by tuzemské orgány činné v trestním řízení měly interpretací cizozemské procesní normy zjišťovat, zda dožádaný stát provedl úkon v souladu se svým právním řádem, je nesprávný, neboť je prakticky nerealizovatelný a zpochybňuje apriorně důvěryhodnost postupu orgánů dožádané strany. Švédské právo nebylo v posuzované věci třeba zjišťovat, jelikož nebylo podkladem pro rozhodování tuzemských soudů. V této souvislosti je možno rovněž konstatovat, že Vrchní soud v Olomouci zjišťoval obsah švédského procesního práva zcela nedostatečným způsobem. Vyšel totiž pouze z českého překladu kapitoly 36 švédského trestního řádu a z velmi stručného neformálního vyjádření A. von S. ze švédského Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že kapitola 36 se týká pouze svědectví u soudu (a tedy nikoliv posuzovaných výpovědí). Vrchní soud v Olomouci tak při dokazování švédského práva vycházel pouze z části vyjádření A. von S., dle kterého je hlavním pravidlem švédského práva, že jako svědka nelze vyslýchat osobu podezřelou z trestného činu, který je předmětem výslechu. Soud přitom nijak nezjišťoval, zda toto obecné pravidlo bylo možno aplikovat v konkrétně posuzované věci.
Ústavní soud tedy konstatuje, že z vyjádření švédského státního zástupce je zřejmé, že výslechy svědků P. a G. proběhly v souladu se švédským právním řádem, a tedy i v souladu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci. Skutečnost, že protokol o výpovědi svědků byl přečten v hlavním líčení podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoliv tito svědkové nebyli poučeni v souladu s českým trestním řádem, přitom nezakládá porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že obhájcům obviněných bylo umožněno zúčastnit se výslechů svědků P. a G., neboť o termínech těchto výslechů byli řádně vyrozuměni, přičemž se jich skutečně zúčastnila advokátka Mgr. T., jež byla pověřena účastí u těchto úkonů obhájcem spoluobviněného A. O. Výslech třetího svědka - S. N. proběhl v jiném termínu, než o kterém byli obhájci vyrozuměni, a proto k tomuto výslechu z důvodu porušení práva na spravedlivý proces nebylo přihlíženo. Jak již bylo shora uvedeno, lze důvodně předpokládat, že svědkové měli možnost výpověď odepřít. V této souvislosti je možno rovněž uvést, že hlavním účelem institutu poučení svědka podle §101 odst. 1 tr. ř. je chránit oprávněné zájmy vyslýchaného svědka, a nikoliv obviněného.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.