ECLI:CZ:US:2004:4.US.105.04
sp. zn. IV. ÚS 105/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. K. zastoupeného Mgr. P.Š., advokátem proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, čj. 4 Afs 13/2003 -81, a čj. 4 Afs 11/2003 - 79, rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2003, čj. 22 Ca 206/2002 - 36, a ze dne 28. 2. 2003, čj. 22 Ca 53/2002 - 32, rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 26. 3. 2002, č. 465/110/2001, a ze dne 14. 12. 2001, č. 6043/130/2001, dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Šumperku ze dne 24. 11. 1999, č. 93998/99/398921/6226, a ze dne 28. 6. 2001, č. 762339/01/398911/6226, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Dvěma včas podanými ústavními stížnostmi, vedenými u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 105/04 a sp. zn. IV. ÚS 106/04, stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
První ústavní stížnost, vedená pod sp. zn. IV. ÚS 105/04, se týká rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 4 Afs 13/2003 - 81, ze dne 18. 12. 2003, rozsudku Krajského soudu v Ostravě čj. 22 Ca 206/2002 - 36, ze dne 28. 3. 2003, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě č. 465/110/2001, ze dne 26. 3. 2002, a dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Šumperku č. 93998/99/398921/6226, ze dne 24. 11. 1999. Finanční úřad v Šumperku provedl v roce 1999 u stěžovatele daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998. Poté dodatečným platebním výměrem, č. 93998/99/398921/6226, ze dne 24. 11. 1999, stanovil základ daně, vyměřil daň a nově stanovil celkovou daň z příjmů fyzických osob za rok 1998 poté, co vyloučil z daňově uznatelných výdajů stěžovatele částku 1 498 000,-- Kč, což byl, podle ústavní stížnosti, výdaj stěžovatele za zprostředkovatelské služby na základě mandátní smlouvy ze dne 1. 11. 1996. Podle stěžovatele odůvodnění dodatečného platebního výměru obsahuje závažné nedostatky, které nebyly napraveny ani rozhodnutím odvolacího orgánu - Finančního ředitelství v Ostravě. Finanční ředitelství v Ostravě, podle stěžovatele, bez dalšího převzalo argumentaci Finančního úřadu v Šumperku, aniž se přesvědčilo o "aktuálním stavu, použitelnosti či přiléhavosti výsledků dokazování i právních následcích takové aplikace". Přes pozdější rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, který rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě zrušil, Finanční ředitelství v Ostravě odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru rozhodnutím, napadeným touto ústavní stížností, opět zamítlo z téměř identických důvodů jako v rozhodnutí prvním, které bylo Krajským soudem v Ostravě zrušeno. Stěžovatel ve své stížnosti obsáhle tvrdí, že mu byla odepřena možnost účasti na dokazování před finančními orgány. Jeho argumenty však byly odmítnuty novým, touto ústavní stížností napadeným, rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2003, stejně jako touto ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu.
Druhá ústavní stížnost téhož stěžovatele, s první úzce související, vedená u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 106/04, napadá rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 Afs 11/2003 - 79, ze dne 18. 12. 2003, rozsudek Krajského soudu v Ostravě čj. 22 Ca 53/2002 - 32, ze dne 28. 2. 2003, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě č. 6043/130/2001, ze dne 14. 12. 2001, a dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Šumperku č. 762339/01/398911/6226, ze dne 28. 6. 2001. Stěžovatel vytýká uvedeným rozhodnutím řadu pochybení, zejména v procesní oblasti, při dokazování v řízení před finančními orgány. Současně poukázal na neúnosně dlouhou dobu daňového řízení (r. 1999 - r. 2003), kterou došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Navíc, podle stěžovatele, Krajský soud v Ostravě o obdobných věcech rozhoduje různým způsobem.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2004, čj. IV. ÚS 105/04 - 12, byla řízení o ústavních stížnostech, vedená pod sp. zn. IV. ÚS 105/04 a IV. ÚS 106/04, spojena ke společnému řízení pod sp. zn. IV. ÚS 105/04. Ústavní soud vyšel ze skutečnosti, že stížnosti se týkají stejného stěžovatele, přičemž argumentace obou ústavních stížností je obdobná a obě věci spolu úzce souvisí.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona Ústavním soudu byla vyžádána vyjádření Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení.
Nejvyšší správní soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Podstatou rozhodnutí čj. 4 Afs 11/2003 - 79 byla oprávněnost uplatnění odpočtu DPH stěžovatelem, na základě daňového dokladu, ve spojení se smlouvou o zprostředkování. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že samotným vystavením daňového dokladu byl splněn jen první předpoklad pro uplatnění daňově uznatelného výdaje, přičemž stěžovatel neprokázal, že k tomuto plnění skutečně došlo. Z obdobného důvodu rozhodl Nejvyšší správní soud shodně, tj. zamítavým rozsudkem pod čj. 4 Afs 13/2003 - 81. Podle Nejvyššího správního soudu jak správce daně, tak Krajský soud v Ostravě úplně a spolehlivě zjistily celkový skutkový stav věci a správně na tento skutkový stav aplikovaly relevantní právní předpisy.
Krajský soud v Ostravě navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel velmi detailně vytýká správci daně, tj. Finančnímu úřadu v Šumperku, stejně jako Finančnímu ředitelství v Ostravě, procesní pochybení, kterých se, podle jeho názoru, tyto orgány veřejné moci dopustily v daňovém řízení a která zůstala potvrzena i rozhodnutími správních soudů. Ústavní soud konstatuje, že ve zkoumané věci nebyly shledány důvody, které by umožnily Ústavnímu soudu rozhodnout zrušovacím nálezem. Nelze pominout, že ve věci rozhodly dvě instance správního soudnictví, kterým zejména přísluší ochrana procesního postupu, jehož údajné vady stěžovatel namítá. V této souvislosti lze poukázat na velmi detailní rozsudek Nejvyššího správního soudu, který se vypořádal se všemi stěžovatelem tvrzenými vadami postupu daňových orgánů.
Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž, ex constitutione, k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem České republiky. Pokud jde o výklad obecného práva ve zmíněné oblasti, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12, resp. v §17 a násl. soudního řádu správního (dále jen "SŘS"). Při výkonu své pravomoci je i tento orgán veřejné moci povinen vždy interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva z pohledu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 násl.). Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Ústavní soud uzavírá, že tomuto úkolu Nejvyšší správní soud v přezkoumávané věci plně dostál.
Stěžovatel zcela pomíjí, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo, na základě čl. 36 Listiny, perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo, a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na jeho základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním či správním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou ČR zaručených základních práv a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 11, str. 9 a násl.).
Ústavní soud sdílí názor stěžovatele, že dané daňové řízení vskutku probíhalo po neúnosně dlouhou dobu (r. 1999 - r. 2003), ovšem i eventuální porušení čl. 38 odst. 2 Listiny by nemohlo vést ke zrušení stěžovatelem napadených rozhodnutí, neboť zrušení rozhodnutí toliko pro porušení čl. 38 odst. 2 Listiny by se míjelo se samotným smyslem základního práva z tohoto ustanovení vyplývajícího.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu