ECLI:CZ:US:2004:4.US.157.04
sp. zn. IV. ÚS 157/04
Usnesení
IV. ÚS 157/04
Ústavní soud rozhodl dne 24. června 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. R. V. zastoupeného JUDr. L. L., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2004, čj. 32 Odo 456/2003-306, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a s návrhem na rozhodnutí, že náklady právního zastoupení stěžovatele ponese stát, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k přepravě dne 30. 4. 2004 domáhá se stěžovatel zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu v záhlaví tohoto usnesení uvedeného. Současně navrhuje, aby ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu") bylo rozhodnuto, že náklady na jeho zastoupení zaplatí stát a dále aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť s ohledem na své majetkové poměry byl by nepřiměřeně zatížen, musel-li by zaplatit v řízení žalovaným, vedlejším účastníkům, přisouzené náklady dovolacího řízení.
Ústavní stížnost opírá stěžovatel o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, jež spatřuje v tom, že dovolací soud odmítl projednat jím podané dovolání v rozporu se zákonem, čímž mu odepřel právo na spravedlivý proces; stěžovatel je totiž přesvědčen o tom, že podal dovolání včas a že Nejvyšší soud pochybil, když jej odmítl pro opožděnost. K tomu stěžovatel bez bližší ústavněprávní argumentace zrekapituloval stručně svůj postup a postup dovolacího soudu poté, kdy ve věci rozhodoval soud odvolací.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve vyžádaném vyjádření vyjádřil přesvědčení, že jeho postupem do práv stěžovatel na soudní a jinou právní ochranu zasaženo nebylo a vyvracel - i s odkazem na odůvodnění svého usnesení - stěžovatelovu právní argumentaci.
Ústavní soud především konstatuje, že podaná ústavní stížnost nevykazuje formálních vad, stěžovatel je řádně zastoupen a k ústavní stížnosti, jež je přípustná, oprávněný; ústavní stížnost byla též podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Bylo tedy možno přistoupit k jejímu přezkoumání z hlediska opodstatněnosti.
Ústavní soud vyžádal si spis Okresního soudu v Příbrami 5 C 112/98 zachycující průběh řízení, v němž byl řešen spor stěžovatele, jakožto žalobce, s žalovanými Ing. J. Č. a Ing. H. Č., kteréžto řízení bylo pravomocně ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Praze, čj. 23 Co 264/2002-219, ze dne 3. 9. 2002, posléze opraveným ve výroku o nákladech řízení usnesením téhož soudu čj. 23 Co 264/2002-233 ze dne 4. 11. 2002. Ze spisu je též patrný další postup stěžovatele.
Na podkladě znalosti vyžádaného spisu i toho, co bylo uvedeno v ústavní stížnosti samotné, mohl Ústavní soud bez pochybností dospět k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z důvodů dále uvedených.
Ze spisu je zcela zjevné, že odvolací soud shora citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvého stupně a zavázal stěžovatele, jakožto žalobce, zaplatit žalovaným na nákladech odvolacího řízení k rukám jejich právního zástupce 104 500,-- Kč. Tento rozsudek obsahoval v písemném vyhotovení poučení, že proti němu není odvolání přípustné a že za splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné, přičemž může být podáno do dvou měsíců ode dne doručení. Stěžovateli byl tento rozsudek doručen dne 3. 10. 2002. Z podnětu žalovaných posléze odvolací soud zamítl shora uvedeným usnesením jejich návrh na doplnění rozsudku z 3. 9. 2002, avšak týž rozsudek ve výroku o nákladech řízení opravil tak, že výši těchto nákladů vyčíslil částkou 176 650,-- Kč. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno 25. 11. 2002, přičemž v poučení o opravných prostředcích bylo v něm uvedeno, že proti němu není odvolání ani dovolání přípustné. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které doručil soudu prvého stupně dne 21. 1. 2003; toto dovolání pak doplnil dalším podáním doručeným 22. 1. 2003. Takto podaný mimořádný opravný prostředek stěžovatele byl naříkaným usnesením Nejvyššího soudu pro opožděnost odmítnut.
Ústavní soud především považuje za nutné zdůraznit, že se zcela ztotožňuje s důvody, o které Nejvyšší soud své odmítavé usnesení opřel; na tyto důvody odkazuje a jejich přesvědčivost pokládá - na rozdíl od stěžovatele - za zcela jasnou. Ústavně zcela konformním způsobem vyložil Nejvyšší soud, proč při respektování relevantních ustanovení na věc aplikovatelných předpisů procesního práva nemohl, a to i při šetření ústavně zaručených práv stěžovatele, dospět k jinému závěru než k tomu, v nějž vyústil výrok stěžovaného usnesení. Zcela správně Nejvyšší soud připomenul, že stěžovatel byl odvolacím soudem nesprávně poučen o lhůtě, v níž může napadnou jeho rozhodnutí dovoláním (správně činila lhůta jeden měsíc, nikoli dva měsíce), a ústavně souladně dovodil, že v takovém případě by při dodržení dvouměsíční lhůty neodmítl dovolání jako opožděné; současně ovšem zcela v souladu se skutečností zjistil dovolací soud, že ani dvouměsíční lhůta dodržena stěžovatelem nebyla, takže nezbylo než dovolání odmítnout.
Stěžovatel se zřetelně mýlí, má-li za to, že pro určení počátku běhu lhůty bylo rozhodující doručení opravného usnesení; tak tomu není, neb toto opravné usnesení týkalo se toliko výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, kterýžto výrok dovolacímu přezkumu nepodléhá; stěžovatel nadto v ústavní stížnosti dopouští se buď zřetelné nesoustředěnosti nebo pokusu vnést do věci skutečnosti neodpovídající tvrzení, jako např. že opravné usnesení Krajského soudu v Praze opravovalo výrok rozsudku téhož soudu ve věci samé.
Ze všeobecně odborné veřejnosti známé a nikterak rozkolísané judikatury Nejvyššího soudu podporované i doktrinálními výklady na věc aplikovatelnými předpisy procesního práva je bezpochyby patrno, že jen v případě, pokud by opravné usnesení odvolacího soudu týkalo se výroku ve věci samé, mělo by to následky spočívající v prodloužení lhůty pro podání dovolání. Této skutečnosti měl si být vědom minimálně stěžovatelův právní zástupce. Ústavní soud nevylučuje, avšak nehodlá zjišťovat (neb pro jeho rozhodnutí je to zcela nadbytečné), že právní zástupce stěžovatele poučil o již uplynulé dovolací lhůtě a že stěžovatel vzdor tomu na podání dovolání trval. Ani v takovém případě však nemůže být nedostatečné střežení stěžovatelových práv (jím samotným) v následném řízení reparováno. K takové reparaci nemohl přistoupit ani Nejvyšší soud, neboť pokud by opožděně podané dovolání věcně projednával, vykročil by výrazně i z kautel ústavnosti; tím spíše pak ani Ústavní soud nemůže shledat žádný důvod pro nápravu stěžovatelem navozené situace.
Odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost vylučuje postup podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a zakládá též situaci, ve které není možno rozhodovat o navrhovaném odkladu vykonatelnosti stěžovaného usnesení.
Ze všech uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnou jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu