infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.06.2004, sp. zn. IV. ÚS 17/04 [ usnesení / RYCHETSKÝ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:4.US.17.04

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2004:4.US.17.04
sp. zn. IV. ÚS 17/04 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného, soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E.A., zastoupené advokátem Prof. JUDr. A.G., CSc., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, čj. 28 Cdo 1327/2002-166, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2001, čj. 13 Co 268/2001-153 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. dubna 2001 čj. 15 C 225/2000-134, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelka se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 16. ledna 2004, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv, konkrétně čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka uplatnila nárok na uzavření dohody o vydání domu v kat. území J., obec P. O žalobě bylo ze strany obecných soudů rozhodnuto ústavní stížností napadenými rozhodnutími negativně s odůvodněním, že nárok stěžovatelky zanikl splněním, neboť právní předchůdci stěžovatelky (její rodiče) už byli jako občané USA odškodněni kompenzační náhradou na základě Dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojených států amerických ze dne 29. ledna 1982 o vypořádání určitých otevřených majetkových nároků a finančních otázek (dále též "Dohoda" či "kompenzační dohoda"). Stěžovatelka má předně za to, že zvažování jakýchkoliv náhradových dohod ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb., je irelevantní (na rozdíl od ust. zák. č. 403/1991 Sb.), neboť zákon neobsahuje žádný odkaz ani na kompenzační dohodu samotnou, ani obecný odkaz na přednostní aplikaci mezinárodních smluv. Dle ní Dohoda není přímo aplikovatelná a nezakládá práva a povinnosti přímo jednotlivcům, pouze brání tomu, aby vláda USA vymáhala vůči československé vládě nároky svých občanů. Poukazuje v té souvislosti na závěry Ústavního soudu učiněné v rozhodnutích, sp. zn. II. ÚS 265/99, a sp. zn. II. ÚS 305/01, a zpochybňuje možnost, aby ze strany obecných soudů mohlo být ke kompenzační dohodě přihlíženo. Stěžovatelka namítá, že její rodiče obdrželi za nemovitost, jež je předmětem žaloby, kompenzaci v roce 1962, tedy 20 let před uzavřením dohody, a to podle amerického Zákona o vypořádání mezinárodních nároků z roku 1949. Má tedy za to, že závěry soudů o tom, že náhrada byla poskytnuta podle této kompenzační dohody, jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Pokud právní předchůdci stěžovatelky přijali náhradu, pak ji přijali jako američtí občané od americké vlády bez jakéhokoliv vztahu k vládě československé a tím spíše bez vztahu k restitučním předpisům přijatým po listopadu 1989. Stěžovatelka se restituce domáhala jako občan České republiky, nikoliv jako občanka USA, navíc je dle ní těžko možné, aby přijetím plnění v roce 1962 zanikl nárok, který byl založen až zákonem č. 87/1991 Sb. Dohoda sama pak vylučuje nároky amerických občanů pouze vůči československé vládě (československému státu), stěžovatelka jej uplatnila vůči Mč.P., tedy subjektu zcela odlišnému. Stěžovatelka rovněž spatřuje pochybení obecných soudů v tom, že se odmítly zabývat stěžovatelkou tvrzenou nedostatečností poskytnuté náhrady, z toho důvodu pak lze těžko učinit závěr o tom, že stěžovatelčin nárok splněním zanikl. Má za to, že by pak nebylo možné hovořit o tom, že účel zákona č. 87/1991 Sb., byl naplněn, pokud byla poskytnutá náhrada zjevně nepřiměřená hodnotě žalované nemovitosti. Navrhuje tedy, z důvodů výše uvedených, pro jejich rozpor s cit. články, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 15 C 225/2000, a vyjádření účastníků, z nichž zjistil: Stěžovatelka (žalobou označená jako E.S.A.) a její matka I.S. (v průběhu řízení zemřela) se žalobou ze dne 31. října 1995 domáhaly nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání domu č. p. 24 se stav. parcelou č. 33, vše zapsané na LV č. 17 u Katastrálního úřadu P., pro kat. území J., obec P., k jejichž vydání marně vyzvaly Mč.P., a BP, s. p., v likvidaci. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. prosince 1998, čj. 15 C 214/95-75, jímž byla žaloba zamítnuta, byl k odvolání stěžovatelky rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 1999, čj. 18 Co 78/99-92, změněn tak, že se žalobě vyhovuje. K dovolání 1. žalované (Mč.P.) Nejvyšší soud rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího (vyjma výroku, jímž byl zamítnut návrh, aby výše uvedená smlouva obsahovala další obsahové náležitosti a ujednání) rozsudkem ze dne 12. října 2000, čj. 23 Cdo 364/2000-109, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 poté ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 26. dubna 2001, čj. 15 C 225/2000-134, žalobu znovu zamítl. Vyšel při tom ze zjištění, že stěžovatelka je občankou České republiky, neboť (s ohledem na závěr Ústavního soudu obsažený v rozhodnutí, sp. zn. II. ÚS 307/97) nabytím státního občanství USA naturalizací v roce 1947 nepozbyla československého občanství, a dále z právních závěrů učiněných v předchozím rozhodnutí, totiž že bylo prokázáno, že výměr č. 193/1.21.V.1952-6-8 z 21. května 1952, na základě kterého byl rodičům stěžovatelky předmětný dům dle dekretu č. 108/1945 Sb., konfiskován, byl důsledkem politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná práva a svobody [§2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.]. Setrval však na svém názoru vyjádřeném již v jeho předchozím rozhodnutí, že předmětná nemovitost byla vypořádána kompenzační dohodou ze dne 29. ledna 1982, neboť rodiče stěžovatelky své nároky na předmětnou nemovitost u vlády USA uplatnili a obdrželi odškodnění celkem v částce 124.195,64 USD. Soud prvního stupně v tomto závěru odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí čj. 28 Cdo 2487/99-137, 28 Cdo 2705/2000-123, sp. zn. 22 Cdo 1458/2000) a dospěl k závěru, že majetková křivda spáchaná dříve na majetku náležejícím právním předchůdcům stěžovatelky již byla odčiněna, a tedy zákon č. 87/1991 Sb., se již na daný případ nemůže vztahovat. K odvolání stěžovatelky rozhodl ve věci Městský soud v Praze (ústavní stížností napadeným) rozsudkem ze dne 5. prosince 2001, čj. 13 Co 268/2001-153, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění uvedl, že v zákoně č. 87/1991 Sb., sice není výslovně uvedeno, že předchozím vypořádáním mezinárodní dohodou nárok zaniká, avšak odvolací soud je shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že právě skutečnost, že by se žalobkyni (stěžovatelce) vydáním věci dostalo druhého odškodnění jedné majetkové křivdy, brání tomu, aby žalobě bylo vyhověno. Mezivládní dohoda mezi ČSSR a USA z 29. ledna 1982 totiž nesměřuje pouze do budoucna, jak se domnívá žalobkyně, ale z jejího textu vyplývá, že se vztahuje i na nároky, které již byly odškodněny. Tak se také v případě právních předchůdců žalobkyně stalo. Skutková zjištění o tom, že uvedené nemovitosti těchto osob byly vypořádány mezivládní dohodou, učinil soud z potvrzení M. ú., který má k dispozici stejnopis americké komise, zabývající se odškodněním jednotlivých nároků právních předchůdců žalobkyně. Námitkou, že odškodnění bylo nepřiměřeně nízké, se soud prvního stupně nemohl zabývat, a stejně tak i odvolací soud takovou námitku pokládá za nepřípustnou, neboť je nemožné zkoumat, zda podle tehdejších předpisů odpovídalo finanční odškodnění majetkové křivdě, kterou občané USA utrpěli na území tehdejšího Československa v důsledku socializačních předpisů. S ohledem na to, že i toto odškodnění uskutečněné v r. 1962 bylo následně pokryto shora citovanou mezivládní dohodou, je nepřípustné domáhat se znovu náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. Dovolání podané stěžovatelkou Nejvyšší soud usnesením (taktéž napadeným ústavní stížností) ze dne 25. září 2003 čj. 28 Cdo 1327/2002-166 odmítl, přičemž dospěl k závěru, že důvod dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani důvod jiný není dán. K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze, který navrhl stížnost jako nedůvodnou odmítnout. Poukázal znovu na závěr obsažený již v jeho rozhodnutí, dle kterého pokud by žalobě stěžovatelky bylo vyhověno a předmětné věci by byly stěžovatelce vydány, dostalo by se jí druhého odškodnění jedné a té samé majetkové křivdy. Má za to, že stížností napadenými rozhodnutími nebo postupem obecných soudů, který jejich vydání předcházel, nešlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nebo jiného ústavně zaručeného práva. Podle názoru odvolacího soudu nelze porušení práv stěžovatelky spatřovat v tom, že soudy posoudily věc v její neprospěch. Obvodní soud pro Prahu 1 a Nejvyšší soud, ač prokazatelně vyzváni, se k ústavní stížnosti nevyjádřily. Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, na sebe proto nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základních práva. To ovšem Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Ústavní soud se již několikrát vyjadřoval k charakteru i aplikaci mezivládních, tzv. náhradových dohod. V usnesení, sp. zn. II. ÚS 305/01 (Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, u. č. 23, C. H. B., Praha 2001, str. 283), na něž stěžovatelka sama poukazuje, tak dovodil, že náhradové dohody nepochybně nejsou a ani nebyly součástí českého (československého) právního řádu. Znamená to ovšem toliko to, že subjekty českého práva nejsou přímými adresáty práv a povinností z nich (takovými adresáty jsou vlády a další orgány obou států) a nemohou se jich přímo ani dovolat před národními soudy. Dlužno dodat, že přímá vnitrostátní použitelnost evidentně nebyla smluvními stranami vůbec zamýšlena. Jedná se totiž z povahy věci o dohody z výkonu diplomatické ochrany v tomto případě Spojených států amerických vůči československému státu, na niž nemá občan smluvní strany nárok, jelikož rozhodnutí o výkonu diplomatické ochrany občana zůstává výlučně v moci státu. Přímá použitelnost by byla proto v rozporu se smyslem náhradové dohody. Předmětem náhradové dohody je ostatně globální částka určená k odškodnění, nikoli individualizovaná peněžní plnění ve vztahu k jednotlivým odškodňovaným fyzickým či právnickým osobám. Jednotlivcům plynuly z náhradových dohod výhody, nikoli přímé nároky. Ke vzniku konkrétního nároku bylo třeba, aby vláda USA rozhodla o individuálním odškodnění každého dotčeného občana z uvedené globální částky. "Náhradové dohody" jsou ovšem samozřejmě závazné podle mezinárodního práva a orgány státu jsou povinny se jimi řídit. Vyplývá to z principů právního státu (čl. 1 Ústavy). Jedná se sice toliko o dohody mezivládní, jež tudíž přímo zavazují pouze vlády obou států, některá jejich ustanovení se však týkají i orgánů soudních. Pokud soudní orgány postupují podle těchto náhradových dohod, nemůže být jejich postup považován druhou smluvní stranou za porušení mezinárodního práva a podle českého práva nemůže jít o postup protiústavní. Námitka stěžovatelky o nedostatku vnitrostátní účinnosti náhradové dohody z r. 1982 je tudíž nepřípadná. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy tuto kompenzační dohodu nesprávně aplikovaly, neboť jí podřadily i situaci, kdy k odškodnění jejích právních předchůdců došlo 20 let před účinností této dohody. Učiněné právní závěry obecných soudů však ani v tomto případě nelze mít za nesprávné. Dohoda totiž sama předpokládala, že k odškodnění některých občanů Spojených států ze strany vlády USA již došlo, nikoliv že teprve po jejím uzavření zahájí vláda USA proces odškodňování. V tomto případě není rozhodující, kdy k odškodnění došlo. Ze samého textu dohody totiž vyplývá, že se vztahuje i na situace, kdy vláda USA již odškodnění poskytla, bez ohledu na vnitrostátní předpis, dle kterého se tak stalo. Článek 4 odst. 2 věta první Dohody předpokládá, že vláda USA předá československé vládě jména nárokovatelů, kteří obdrželi náhradu, a kopie rozhodnutí a nálezů, kterými bylo přiznáno odškodnění. Stěžovatelka nepopírá, že její právní předchůdci byli skutečně ze strany vlády USA odškodněni, tzn. že obdrželi určitou finanční sumu jako náhradu za nemovitost, jež je předmětem sporu. Ústavní soud se již ve svých rozhodnutích vyjadřoval i k právní otázce, kterou stěžovatelka rovněž namítá - a sice, zda je možné upřít nárok uplatněný dle zák. č. 87/1991 Sb., tomu, kdo byl již odškodněn. Ve svém rozhodnutí, sp. zn. II. ÚS 102/01, již vyslovil svůj právní názor (byť ve vztahu k náhradové dohodě uzavřené mezi vládou ČSSR a vládou Kanady, v tomto aspektu však obsahově totožné; shodně sp. zn. III. ÚS 305/01) podle něhož "nelze pod aspekty ústavně zaručených práv a svobod nic namítat proti názoru Nejvyššího soudu, dle něhož o majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok uspokojen jiným způsobem, a to především z toho důvodu, že tím došlo k naplnění účelu zákona č. 87/1991 Sb." Ústavní soud - který ve své rozhodovací činnosti upřednostňuje materiální (a nikoliv formální) pojetí právního státu a interpretaci právních norem z hlediska jejich účelu a smyslu - tedy připouští, že není v rozporu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., jestliže ke zmírnění některých majetkových křivd došlo jinou formou než prostřednictvím citovaného zákona, jelikož účelem restitučních předpisů bylo pouze zmírnění některých majetkových křivd, k nimž v rozhodném období došlo. Jestliže tedy ke zmírnění těchto křivd právního předchůdce stěžovatelky již došlo jiným způsobem, a to na základě mezivládní dohody, nelze ve vyloučení uplatněného restitučního nároku z režimu zákona č. 87/1991 Sb., spatřovat rysy protiústavnosti. Na tom nic nemění ani poskytnutá výše odškodnění, neboť ani restituční předpisy nepředpokládaly úplnou nápravu nebo odstranění vzniklých majetkových křivd, pouze jejich zmírnění. V této souvislosti je nutno poukázat i na čl. 3 Dohody, dle kterého rozdělení náhrady, kterou má vláda Spojených států obdržet podle Dohody, patří do výlučné působnosti vlády Spojených států v souladu s jejich právním řádem, aniž by z toho pro československou vládu vyplývala jakákoli odpovědnost. I v tomto ohledu je tedy možné závěry obecných soudů označit jako správné. Sama skutečnost, že stěžovatelka je občankou dvou států a jako občanka České republiky uplatnila nárok, zde není z hlediska posuzované věci podstatná, neboť ani v tomto případě nelze ze dvou různých právních důvodů dosíci splnění jednoho nároku a domoci se dvojího odškodnění za jednu újmu. Ústavní soud tak konstatuje, že pokud obecné soudy zamítly restituční nárok stěžovatelky, neboť shledaly, že její právní předchůdci již byli řádně odškodněni podle mezivládní dohody, postupovaly ústavně konformně. Jejich právní závěry totiž odpovídají skutkovým zjištěním, nejsou s nimi v extrémním rozporu a nedošlo jimi proto k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. V poslední řadě je pak třeba vypořádat se s tvrzením stěžovatelky, že došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 11 Listiny. I zde je třeba poukázat na závěry soudu prvního stupně (stěžovatelkou nezpochybněné), že předmětná nemovitost byla jejím rodičům zkonfiskována dle dekretu č. 108/1945 Sb. Právní mocí výměru ze dne 21. května 1952 tak došlo k přechodu jejich vlastnického práva na stát. Je možné souhlasit se stěžovatelkou, že sama mezivládní dohoda účinky přechodu vlastnického práva nemá a mít nemůže, tyto jsou však dány existencí jiné právní skutečnosti - účinky konfiskace. Kontinuita vlastnického práva tak nebyla zachována a stěžovatelka vlastnictví k věci nenabyla. Protože podle ustálené judikatury Ústavního soudu čl. 11 Listiny garantuje vlastnické právo již konstituované, existující a nikoli pouhý tvrzený nárok na ně, Ústavní soud dovozuje, že tento článek v souzené věci není aplikovatelný. Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) V Brně dne 30. června 2004 JUDr. Miloslav Výborný v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:4.US.17.04
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 17/04
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 6. 2004
Datum vyhlášení  
Datum podání 16. 1. 2004
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Rychetský Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 1/1993 Sb., čl. 2 odst.3
  • 2/1993 Sb., čl. 2 odst.2
  • 403/1990 Sb., §20
  • 87/1991 Sb., čl.
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
Věcný rejstřík vlastnické právo/přechod/převod
náhrada
advokát
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-17-04
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 48141
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-16