ECLI:CZ:US:2004:4.US.296.04
sp. zn. IV. ÚS 296/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti BB C. - F. a.s., zastoupené JUDr. J. R. advokátem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 28 Co 175, 176/2004, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a H. S., a V. S. obě zastoupeny JUDr. S. Z. advokátem jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 9. 2003, č. j. 11 C 381/2003-9, a usnesení ze dne 7. 11. 2003, č. j. 11 C 381/2003-36, změněna tak, že návrhy stěžovatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 2. 7. 2003, č. j. PÚ 2536/02, a na vydání předběžného opatření o stanovení povinnosti vedlejších účastníků zdržet se nakládání s pozemky parc. č. 12/1 a 12/5 v k.ú. M. obec Praha, se zamítají.
Výše uvedeným rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha v řízení o určení vlastnického práva bylo stanoveno, že vedlejší účastníci (restituentky) jsou podílovými spoluvlastnicemi parcely č. 12/1. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dle části páté o.s.ř., jíž se domáhala zrušení tohoto rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha. Zároveň stěžovatelka zaslala tomuto soudu návrh na odložení právní moci a vykonatelnosti uvedeného rozhodnutí, kterému Obvodní soud pro Prahu 4 vyhověl usnesením ze dne 5. 9. 2003, č. j. 11 C 381/2003-9. Vzhledem k tomu, že však Katastrální úřad pro hl. město Prahu shora uvedené vlastnické právo k předmětným pozemkům restituentek mezitím zapsal do katastru nemovitostí, podala stěžovatelka návazně rovněž návrh na vydání předběžného opatření o stanovení povinnosti vedlejších účastníků zdržet se nakládání s předmětnými pozemky. Tomuto návrhu Obvodní soud pro Prahu 4 rovněž vyhověl, a to usnesením ze dne 7. 11. 2003, č. j. 11 C 381/2003-36. K podaným odvoláním vedlejších účastníků však byly ústavní stížností napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze obě uvedená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 změněny tak, že se návrhy stěžovatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha a na vydání předběžného opatření zamítají. Stěžovatelka napadenému rozhodnutí Městského soudu vytýká, že jím došlo k negaci obou rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, kterými se tento soud snažil zachovat dřívější status quo do vydání pravomocného rozhodnutí o žalobě stěžovatelky, a byla tak zrušena ochrana před dispozicí vedlejších účastníků s předmětnými nemovitostmi. Napadeným rozhodnutím bylo tedy podle názoru stěžovatelky zasaženo do jejího vlastnického práva zaručeného jí čl. 11 Listiny. Pokud Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí konstatoval, že není možné předběžným opatřením chránit vlastnické právo někoho, kdo není jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí, pak je toto rozhodnutí podle stěžovatelky v rozporu s principem dvojinstančnosti soudního řízení, neboť je opřeno o skutečnosti, k nimž došlo teprve po vydání rozhodnutí soudu I. stupně (tj. protiprávním zápisem do katastru nemovitostí). Městský soud v Praze tak tímto rozhodnutím porušil rovněž právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručenou v čl. 36 odst. 1 Listiny a porušil i právo na rovné postavení obou stran sporného řízení v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny. Podrobným prostudováním spisového materiálu by podle názoru stěžovatelky Městský soud v Praze zjistil, že uplatněný restituční nárok je sporný, a že odložení právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze strany Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo zcela namístě. Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí pro rozpor se shora specifikovanými ústavně zaručenými právy stěžovatelky zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 11 C 381/2003, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze a vedlejších účastníků řízení.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že rozhodl zcela v souladu s judikaturou a plně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 28. 5. 2004 a soudní spis, sp. zn. 11 C 381/2003, s tím, že jeho postupem stěžovatelka nebyla zkrácena v jejích právech zaručených jí Ústavou a Listinou. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastníci ve svém vyjádření vyslovují přesvědčení, že jde v daném případě o návrh nepřípustný, neboť nebylo rozhodováno ve věci a tedy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze neřeší věcně otázku vlastnictví, která je předmětem samostatného řízení, a nelze proto na Ústavním soudu spravedlivě a korektně požadovat, aby toto řízení suploval a předjímal. Ke tvrzení stěžovatelky o neoprávněném zápisu do katastru nemovitostí vedlejších účastníků jako vlastníků tito uvádějí, že jednak tímto zápisem jejich vlastnické právo nevzniklo, samotný zápis pak nelze označit za protiprávní, jak to činí stěžovatelka, neboť usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 o odložení právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha nebylo nikdy vykonatelné a tedy zápisu nebránilo. Nebylo rovněž porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a právo na rovné postavení v soudním řízení. Vedlejší účastníci proto navrhují, aby Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a seznámení se s připojeným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak plyne z ústavní stížnosti, stěžovatelka v řízení, ve kterém se domáhá výroku soudu, že vedlejší účastníci nejsou osobami, kterým by svědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům, podala rovněž návrh na odložení právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha a posléze i návrh na vydání předběžného opatření o stanovení povinnosti vedlejším účastníkům zdržet se nakládání s těmito pozemky. Těmto jejím návrhům Obvodní soud pro Prahu 4, jako soud I. stupně, svými usneseními vyhověl, odvolací soud však k odvolání podaného vedlejšími účastníky ústavní stížností napadeným rozhodnutím tato usnesení změnil a oba zmíněné návrhy stěžovatelky s podrobným odůvodněním zamítl. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjišťuje, že Katastrální úřad pro hl. město Prahu vlastnické právo k předmětným pozemkům vedlejších účastníků zapsal do katastru nemovitostí dne 7. 10. 2003, a to na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha, které nabylo právní moci dne 9. 7. 2003. Pokud jde o předběžné opatření, které stěžovatelka následně navrhla podáním ze dne 3. 11. 2003, a které odůvodnila obavou, že by výkon posléze soudem vydaného rozhodnutí mohl být ohrožen, pak Ústavní soud v této souvislosti shledává, že Obvodní soud pro Prahu 4 k žalobě stěžovatelky na určení vlastnictví již ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 12. 10. 2004, č. j. 11C 381/2003-73, a to tak, že tuto žalobu stěžovatelky zamítl (č.l. 73-78). Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala odvolání ze dne 18. 11. 2004.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým byla odvolacím soudem změněna prvoinstanční rozhodnutí odkládající právní moc a vykonatelnost správního rozhodnutí a nařizující předběžné opatření. U obou těchto rozhodnutí jde o rozhodnutí, která mají charakter předběžných a dočasných opatření, jež mají do doby konečného rozhodnutí ve věci zatímně zajistit poměry účastníků tak, aby nebyl ohrožen výkon vlastního soudního rozhodnutí. Pakliže v posuzovaném případě po zapsání vlastnického práva vedlejších účastníků k dotčeným nemovitostem do katastru nemovitostí šlo u napadeného rozhodnutí především o posouzení podmínek stran vydání předběžného opatření, je toto posouzení předně věcí obecného soudu a Ústavní soud je oprávněn se jen přesvědčit, zda jsou tyto vůbec dány, a zda obecný soud při rozhodování o předběžném opatření postupoval ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. stanoveným zákonným postupem (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 189/01; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 24, č. 178 a usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, č. 10). K přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn. Zákonná úprava postupu při vydávání předběžných opatření vyžaduje, aby navrhovatel soudu osvědčil základní skutečnosti, tedy nárok sám, a u tohoto typu předběžného opatření osvědčil také pravděpodobnost možného výkonu rozhodnutí. Tyto okolnosti je soud v rámci řízení o předběžném opatření povinen zvážit. Za porušení práv na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je třeba považovat postup obecných soudů, které se návrhem na vydání předběžného opatření, navrhovaného z obavy ohrožení výkonu rozhodnutí, dostatečně nezabývaly z hlediska zákonných důvodů opravňujících jeho nařízení.
Vycházeje z těchto úvah Ústavní soud předně konstatuje, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvádí, že stěžovatelka ani konkrétně netvrdila, a tím spíše nenabídla přesvědčivé důkazy k osvědčení tvrzeného ohrožení výkonu rozhodnutí, které by odůvodňovalo nařízení předběžného opatření (č.l. 64). Tyto důvody stěžovatelka ostatně neuvádí ani v ústavní stížnosti a pouze argumentuje obratem z odůvodnění napadeného rozhodnutí, který není vzhledem k samotnému rozhodnutí podstatný, s nímž však spojuje dotčení jejího práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Rovněž námitku porušení práv na rovné postavení obou stran sporného řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), kdy mělo podle jejího názoru napadeným rozhodnutím dojít k neopodstatněnému zvýhodnění postavení vedlejších účastníků, nijak konkrétně nespecifikuje. Tuto nerovnost však nelze spatřovat pouze ve skutečnosti, že rozhodnutím bylo vyhověno druhé straně. Napadeným rozhodnutím nemohlo být rovněž ve smyslu čl. 11 Listiny zasaženo do vlastnického práva stěžovatelky, jak tato tvrdí, a to s ohledem na skutečnost, že jí podanou žalobou se sama domáhá výroku na určení vlastnictví k dotčeným nemovitostem.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k názoru, že napadeným rozhodnutím nedošlo ke stěžovatelkou tvrzeným zásahům do jejích základních práv zaručených jí čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu