ECLI:CZ:US:2004:4.US.361.03
sp. zn. IV. ÚS 361/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. N. L., zastoupeného JUDr. O. Z., advokátem, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. dubna 2003, č. j. 32 Odo 568/2002 - 90, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. března 2002, č. j. 11 Co 132/2001 - 66, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, a Fondu národního majetku České republiky jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. dubna 2003, č. j. 32 Odo 568/2002 - 90, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. března 2002, č. j. 11 Co 132/2001 - 66. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího byl k odvolání žalobce (stěžovatel) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy. Jádrem sporu bylo posouzení počátku běhu promlčecí doby na základě vznesené námitky promlčení pro uplatnění nároku spoluvlastníka, jehož zákonné předkupní právo při prodeji spoluvlastnického podílu k nemovitosti nebylo respektováno. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, podle kterého byla smlouva o prodeji spoluvlastnického podílu nemovitosti uzavřena dne 1. května 1997, přičemž žaloba byla podána k poštovní přepravě dne 5. května 2000. Odvolací soud dovodil, že jestliže byla předmětná smlouva uzavřena dne 1. května 1997, žalobce se mohl objektivně dovolat relativní neplatnosti tohoto právního úkonu hned následující den, tj. 2. května 1997, a své právo mohl uplatnit u soudu až 3. května 1997. Od tohoto data pak počala běžet promlčecí lhůta.
Nejvyšší soud svým rozsudkem dovolání žalobce zamítl. Dovolací soud připustil dovolání ohledně otázky počátku běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku spoluvlastníka na předkupní právo, kterou považoval za otázku zásadního právního významu. Ve vztahu k takto nastolené otázce shledal dovolací soud dovolání přípustným nikoli však důvodným. Ztotožnil se se závěry odvolacího soudu, že obecná tříletá promlčecí lhůta, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, počíná běžet objektivně, a to dnem, kdy nárok dosáhl ve svém vývoji nejvyššího procesního stádia, jímž je právo podat žalobu u soudu (tzv. actio nata). Toto právo není nijak odvislé od subjektivní vědomosti oprávněného subjektu o podstatě práva a o jeho výkonu (uplatnění). V daném případě nárok uplatnit předkupní právo dospěl dne 1. května 1997, kdy byla uzavřena kupní smlouva, jíž bylo předkupní právo porušeno. Toto právo bylo porušeno již v okamžiku, kdy došlo ke vzniku právního úkonu (kupní smlouvy), neboť tehdy vznikl právní důvod, který je základem porušení předkupního práva. Okamžik, kdy došlo k porušení práva, nelze posouvat až do dne zápisu (vkladu) vlastnického práva do katastru nemovitostí, poněvadž se jedná již o modus, jímž se završuje soukromoprávní úkon a jenž má význam pro převod vlastnického práva (nikoli pro právní úkon jako takový). Ostatní otázky nepovažoval dovolací soud za otázky zásadního právního významu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadl především rozsudky Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu ČR. Uvedl, že jeho námitky, kterými zpochybňoval datum uzavření smlouvy a skutečnosti, že smlouva byla "registrována" Katastrálním úřadem Plzeň - město dne 16. května 1997, a že vlastnictví k převáděné části nemovitosti přechází až dnem registrace, nebyly brány do úvahy ani jedním soudem. Důvodem ústavní stížnosti stěžovatele pak byla zejména ta skutečnost, že po celou dobu soudního sporu poukazoval na to, že předmětná smlouva byla uzavřena dne 1. května 1997, kdy byla podepsána JUDr. K. (zaměstnancem Fondu národního majetku), ačkoliv byl tento den státní svátek. Stěžovatel považoval uzavření smlouvy tohoto dne za sporné, protože "jsou ústřední úřady uzavřené a nepracují". K okolnostem uzavření smlouvy navrhoval stěžovatel důkazy výslechy svědků (především JUDr. K. a Jindřicha Š.), avšak žádný ze soudů, proti jejichž rozsudkům směřuje ústavní stížnost, návrhům stěžovatele nevyhověl. V této okolnosti spatřuje stěžovatele porušení svých procesních práv a tedy i práva na spravedlivý proces, jak to vyplývá zejména z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle názoru stěžovatele pochybil i Katastrální úřad Plzeň - město, když si nevyžádal stanoviska ostatních spoluvlastníků. Domnívá se dále, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces i výkladem práva oběma soudy ohledně počátku běhu promlčecí doby. Dle názoru stěžovatele měl být počátek lhůty počítán až ode dne, kdy bylo vlastnické právo k převáděné nemovitosti vloženo do katastru nemovitostí. Do provedení vkladu jsou sice účastníci svými písemnými projevy vázáni, ale vlastnictví k převáděné nemovitosti se nabývá až dnem "registrace smlouvy katastrálním úřadem". Na základě výše uvedených skutečností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil oba napadené rozsudky.
Účastník řízení - Krajský soud v Plzni - konstatoval, že žalobě nebylo vyhověno s ohledem na promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti smlouvy o prodeji spoluvlastnického podílu nemovitosti a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Druhý účastník řízení - Nejvyšší soud ČR - k námitkám stěžovatele uvedl, že spornost uzavření kupní smlouvy ve státní svátek je otázkou skutkového zjištění, k němuž není Nejvyšší soud příslušný. Toto je především úkolem nalézacího soudu. S námitkou ohledně počátku běhu promlčecí doby se pak Nejvyšší soud vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že pro počátek běhu promlčení je rozhodné datum uzavření resp. vzniku smlouvy.
Vedlejší účastník - Fond národního majetku - se ve svém vyjádření plně ztotožnil se závěry jak Krajského soudu v Plzni, tak i Nejvyššího soudu ČR. Vyjádřil přesvědčení, že k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v ústavněprávních předpisech, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Toto právo mělo být porušeno postupem soudů, jež nevyhověly návrhům stěžovatele na provedení dokazování. Předmětem dokazování měly být zejména okolnosti uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitostí a v této souvislosti otázka, zda byla tato smlouva uzavřena dne 1. května 1997, tedy v den státního svátku. Soudy vycházely při dokazování především z listinného důkazu navrženého samotným stěžovatelem, a to kupní smlouvy o prodeji privatizovaného majetku. Jestliže si na základě tohoto důkazu udělaly dostatečný obrázek o skutkovém stavu, nelze vůči jejich postupu, namítat, že nevyhověly návrhům na další důkazy. Ze spisu, vyžádaného Ústavním soudem, se ostatně nepodává, že by stěžovatel navrhoval provedení důkazů zmiňovaných stěžovatelem v ústavní stížnosti. Naopak stěžovatel v průběhu řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem vycházel ze skutkového stavu, že předmětná smlouva byla uzavřena dne 1. května 1997 a celou dobu v podstatě polemizoval s právními závěry soudů ohledně počátku běhu promlčecí lhůty. Námitkou stěžovatele, že smlouva byla uzavřena dne 1. května 1997 (tedy ve státní svátek), se Ústavní soud v důsledku principu subsidiarity, který vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, a nepřísluší mu tedy zasahovat do činnosti jiných orgánů veřejné moci (s výjimkou případů, že v jejich rozhodování shledá porušení ústavně zaručených práv nebo svobod), nezabýval. Pokud stěžovatel mohl tuto námitku v řízení před soudy uplatnit, ale neučinil tak, Ústavní soud se jí na základě výše uvedeného principu zabývat nemůže. Ohledně námitky porušení základního práva na spravedlivý proces výkladem soudů k otázce počátku běhu promlčecí doby Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv mu nepřísluší, jak již bylo naznačeno výše, dohlížet nad obecnými soudy a jejich rozhodováním, neshledal ani v tomto případě porušení ústavně zaručených práv a svobod. Uvedená problematika je dostatečně a ústavně konformně vyřešena v právní teorii i praxi. Jak správně argumentuje Nejvyšší soud, promlčecí doba počíná běžet od okamžiku, kdy bylo porušeno předkupní právo. Tímto okamžikem byl v daném případě den, kdy byl učiněn právní úkon směřující ke vzniku kupní smlouvy a tímto dnem došlo ke vzniku právního důvodu (titulus) pro nabytí vlastnického práva a tedy i k porušení předkupního práva, a nikoli až okamžik, kdy byl proveden zápis vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Ohledně stěžovatelem namítaného pochybení Katastrálního úřadu Plzeň - město, který si nevyžádal stanoviska ostatních spoluvlastníků, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost nesměřovala proti jeho rozhodnutí, takže se Ústavní soud nemohl blíže zabývat jeho postupem.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu