ECLI:CZ:US:2004:4.US.383.03
sp. zn. IV. ÚS 383/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. Ž., právně zastoupeného Mgr. V. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 3. 2003, č. j. 4 To 44/2003-262, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 7. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 3. 2003, č. j. 4 To 44/2003-262, a to pro porušení čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2002, č. j. 29 T 160/2001-227, byl obžalovaný B. Ž. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") uznán vinným trestným činem zpronevěry podle ust. §248 odst. 1, 2 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, kterého se měl dopustit tím, že přesně nezjištěného dne v měsíci květnu 1998 převzal v místě svého trvalého bydliště od V. F., nar. 7. 4. 1959, loveckou zbraň obojetnici ráže 9,3 x 72 R/cal. 20, výrobní č. 192, výrobce Švestka Praha, rok výroby 1920-1930 a 1 ks předpažbí k této zbrani s tím, že termín opravy byl na základě ústní dohody stanoven do konce roku 1998, o převzetí zbraně nebyl vystaven písemný doklad a tato nebyla v rozporu se zákonem o zbraních a střelivu č. 288/1995 Sb., řádně registrována v knize zbraní, po stanoveném termínu odmítl reagovat na opakované urgence k vrácení zbraně a zbraň do současné doby majiteli nevrátil a tímto svým jednáním způsobil poškozenému V. F. na výše specifikované zbrani škodu ve výši nejméně 35 000,- Kč. Za uvedený trestný čin byl obžalovaný podle ust. §248 odst. 2 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle ust. §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle ust. §59 odst. 2 tr. zákona byla obžalovanému uložena povinnost zaplatit podle svých sil a možností škodu, kterou svým činem poškozenému způsobil. Podle ust. §228 odst. 1 tr. řádu byla obžalovanému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému V. F. částku 48 000,- Kč. Podle ust. §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený V. F. odkázán se zbytkem svého uplatněného, ale nepřiznaného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 27. 3. 2003, č. j. 4 To 44/2003-262, Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání obžalovaného B. Ž. ve výroku I. podle ust. §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2002, č. j. 29 T 160/2001-227, ve výroku o uloženém trestu a v celém výroku o náhradě škody. Výrokem II. pak podle ust. §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obžalovaný B. Ž. se při nezměněném výroku o vině trestným činem zpronevěry podle ust. §248 odst. 1, 2 tr. zákona účinného od 1. 1. 2002 odsuzuje podle ust. §248 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon se podle ust. §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odkládá na zkušební dobu dvou roků. Odvolací soud dále týmž výrokem podle ust. §59 odst. 2 tr. zákona obžalovanému uložil, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle ust. §228 odst. 1 tr. řádu byla dále obžalovanému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému V. F., nar. 7. 4. 1959, částku 35 000,- Kč, když se zbytkem svého uplatněného a soudem nepřiznaného nároku na náhradu škody byl podle ust. §229 odst. 2 tr. řádu poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Výše uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ČR rozhodnutím ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1295/2003, podle ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, a podle ust. §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ačkoli byl před odvolacím soudem proveden rozhodující důkaz zprávami společností České dráhy a. s., a GJW Praha s. r. o., že pro ně klíčový svědek R. prováděl práce v období let 1999-2000, svědčící ve prospěch stěžovatele a vyvracející věrohodnost tohoto svědka, v odůvodnění rozhodnutí ani v rozhodnutí samém se tento důkaz nijak neprojevil, když se nepromítl do hodnotících úvah odvolacího soudu. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že jeho vina nebyla prokázána zákonnými prostředky a došlo tak k extrémnímu rozporu mezi řízením a jeho výsledkem obsaženým v písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu, a stejně tak podle stěžovatele nedošlo v tomto důsledku k realizaci práva stěžovatele na pečlivé provedení a zhodnocení všech reálně dostupných důkazů. Podle názoru stěžovatele stála v řízení proti sobě dvě protichůdná tvrzení - tvrzení poškozeného a tvrzení stěžovatele, přičemž soud uvěřil verzi poškozeného pouze s odkazem na výslech svědka. Odvolací soud, uvádí stěžovatel, ze své iniciativy sám opakovaně prověřoval tvrzení svědka, k tomuto provedl v odvolacím řízení důkaz, z něhož vyplynulo, že svědek ve své výpovědi neříká pravdu. Přestože tento důkaz podpořil verzi obhajoby, odvolací soud se s ním v písemném vyhotovení odůvodnění rozsudku nevypořádal a ani správně neuvedl, že v řízení prováděl dokazování a jakým způsobem.
Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 29 T 160/2001.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení před krajským soudem byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a čl. 40 Listiny, když odvolací soud doplnil dokazování zprávami společností České dráhy a. s., a GJW Praha s. r. o., s provedeným důkazem se však v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal, když provedení tohoto důkazu pouze nepřímo konstatoval, aniž tento provedený důkaz zahrnul do svých hodnotících úvah.
Z protokolu o veřejném zasedání konaném u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 27. 3. 2003 (č. l. 258 a násl. spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 29 T 160/2001) Ústavní soud zjistil, že obhájce obžalovaného odvolacímu soudu navrhl, aby byl znovu vyslechnut svědek R. s výzvou, aby předložil potřebné daňové doklady, které má v povinnosti uchovávat. Obhájce odvolacímu soudu rovněž navrhl, aby bylo zopakováno místní šetření a objasněno, zda mohlo či nemohlo být vidět z vozidla předávání zbraně, a dále navrhl výslech svědka P. a bývalé manželky obžalovaného. V protokolu je dále uvedeno (č. l. 259 spisu), že podle ust. §213 odst. 1 tr. řádu byla přečtena zpráva obchodní společnosti GJW Praha s. r. o., ze dne 5. 2. 2003, a že strany nemají k přečtené zprávě připomínky.
Ke klíčovým požadavkům kladeným na trestní řízení, patří transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (ust. §125 tr. řádu).
Dle ust. §125 odst. 1 tr. řádu soud v odůvodnění stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Ustanovení §125 tr. řádu nároky na odůvodnění zdůrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy navzájem odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud, a to z pohledu jak jednoduchého práva, tak práva ústavního (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, čl. 36 Listiny základních práv a svobod), klást zvýšené nároky, a to v souvislosti s vymezením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů.
V odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku odvolací soud konstatoval, že okresní soud v mezích nařízení krajského soudu provedl procesně řádným způsobem požadované doplnění dokazování a řízení předcházející napadenému rozsudku tak netrpí žádnými vadami, které by vedly k tomu, že by napadený rozsudek okresního soudu nemohl obstát. Krajský soud uvedl, že v hlavním líčení byly opatřeny důkazy nutné ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (ust. §2 odst. 5 tr. řádu), a proto není na místě dokazování doplňovat tak, jak navrhl obžalovaný v odvolacím řízení, přičemž s uplatněnými návrhy obhajoby na doplnění dokazování se v následujících odstavcích zabýval podrobně.
Odvolací soud připustil, že svědek R. nepředložil účetní doklady týkající se jeho pobytu v Jižních Čechách v kritickém období, okresní soud však měl k dispozici zprávu od odběratele služeb (společnost GJW Praha s. r. o.), kterou krajský soud ještě nechal upřesnit podrobnějšími údaji k osobě svědka R. Z těchto zpráv vyplývá, že v kritickém období svědek R. na dodávkách služeb v Jižních Čechách nepobýval a není třeba tak od něho požadovat další doklady, které by toto zjištění měly prohloubit.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud vyjádřil nesouhlas s námitkou odvolatele, že okresní soud se nevypořádal se skutečností v řízení zjištěnou, že svědek R. v předmětném období v Jižních Čechách neprováděl dodávku služeb pro společnost GJW Praha s. r. o., když okresní soud na straně 10 odůvodnění napadeného rozsudku vyložil, že vysvětlení svědka R. o jeho pobývání v Jižních Čechách nikoliv jen z pracovních důvodů, pokládá za věrohodné a přijatelné. Po té se odvolací soud otázkou věrohodnosti výpovědi svědka R. sám podrobně zabýval.
Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že důkazy provedené okresním soudem tento soud rovněž řádně a pečlivě hodnotil tak, jak mu ukládá ust. §2 odst. 6 tr. řádu. Krajský soud rovněž zdůraznil, že hodnocení důkazů je výsostným právem nalézacího soudu, tedy soudu prvostupňového, který důkazy v převážné většině rovněž sám provádí a má tak pro jejich hodnocení nejlepší předpoklady. Odvolací soud může toliko přezkoumávat, zda hodnotící úvahy prvostupňového soudu jsou logické a nerozporuplné, a pokud tomu tak je, je hodnocením důkazů soudem prvního stupně vázán (ust. §263 odst. 7, tr. řádu, poslední věta). Krajský soud dále uvedl, že nemůže uzavřít, že hodnotící úvahy okresního soudu by byly nelogické, vzájemně neprovázané a že by se okresní soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že okresní soud provedením úplného dokazování a logickým a vyváženým hodnocením důkazů učinil správná a úplná skutková zjištění. Pochybení krajský soud neshledal ani pokud jde o použitou právní kvalifikaci, rovněž v tomto směru lze podle odvolacího soudu na právní úvahy okresního soudu plně odkázat.
Námitku nesprávného hodnocení provedených důkazů uplatnil stěžovatel nejen ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, když okresnímu soudu vytkl nesprávné hodnocení důkazů ve vztahu k osobě svědka R. a poškozeného F., posléze námitku nesprávného hodnocení důkazů ve vztahu k osobě svědka R. uplatnil - ovšem nad rámec dovolacího důvodu - v dovolání, a nakonec - i když nepřímo - také v ústavní stížnosti.
Pokud se stěžovatel neztotožňuje s hodnocením důkazů provedeným obecným soudem, k tomu Ústavní soud uvádí následující: V souladu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavnímu soudu proto v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud je toho názoru, že v projednávané věci soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vylíčil, které důkazy v řízení provedl a jakými úvahami byl veden při hodnocení provedených důkazů, na základě kterých důkazů byl zjištěn skutkový stav věci. Proto také odvolacímu soudu nezbylo, než se s uvedenými závěry soudu prvního stupně ztotožnit. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu shledává Ústavní soud řádně a přesvědčivě odůvodněným. Odvolací soud se podle názoru Ústavního soudu dostatečným způsobem vypořádal s návrhy obhajoby na doplnění dokazování a důkaz provedený v odvolacím řízení zprávou obchodní společnosti GJW Praha s. r. o., ze dne 5. 2. 2003 zahrnul krajský soud do svých hodnotících úvah, a v souladu s ust. §263 odst. 7 tr. řádu tento důkaz zhodnotil v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně.
Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně namítaného porušení čl. 36 či čl. 40 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu