infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.11.2004, sp. zn. IV. ÚS 394/04 [ usnesení / WAGNEROVÁ / výz-3 ], paralelní citace: U 56/35 SbNU 639 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:4.US.394.04

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě

Právní věta Ústavní stížnost byla podána několik dní předtím, než nastal čas pro tzv. periodický přezkum důvodnosti a oprávněnosti vazby (§71 odst. 4 trestního řádu). Tento fakt, vzhledem k důležitosti základního práva na osobní svobodu, nemůže založit možnost odmítnutí ústavní stížnosti pro nevyčerpání prostředků k ochraně práva [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], nicméně Ústavní soud vzhledem k principu sebeomezení nemůže přehlížet existenci tohoto institutu ochrany práv stěžovatele, jejichž dotčení tvrdí v ústavní stížnosti. Ústavní soud ovšem rovněž nemůže zcela odhlížet od existence dalších prostředků, kterými jsou na podústavní úrovni provedeny ústavní garance osobní svobody stěžovatele (např. stížnost dle §72 odst. 3 trestního řádu či postup dle §71 odst. 5 trestního řádu nebo dle §72 odst. 1 a 2 trestního řádu). Pokud by se útěková vazba měla opírat výhradně o skutečnost, že stěžovatel je občanem Slovenské republiky, bylo by nutno v případě budoucích rozhodnutí uvést, proč tato skutečnost bez dalšího ztěžuje dosažitelnost stěžovatele pro orgány činné v trestním řízení, protože v budoucnu nebude možno pomíjet existenci nově zaváděných procesních institutů, které dosažitelnost takového obviněného zvyšují.

ECLI:CZ:US:2004:4.US.394.04
sp. zn. IV. ÚS 394/04 Usnesení Usnesení Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 30. listopadu 2004 sp. zn. IV. ÚS 394/04 ve věci ústavní stížnosti Ing. K. S. proti usnesení Městského soudu v Praze z 15. 9. 2004 sp. zn. 44 To 618/2004 a proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze z 18. 8. 2004 sp. zn. 1 KZv 126/2004, jimiž byl stěžovatel ponechán ve vazbě. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností podanou dne 12. 11. 2004 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými byl jako osoba stíhaná ve stadiu přípravného řízení za trestný čin loupeže (§234 odst. 1 a 3 trestního zákona) ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu (dále též "tr. ř."), a tvrdil, že došlo k omezení jeho osobní svobody v rozporu s čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost byla podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně shrnuto namítal, že útěková vazba [§67 písm. a) tr. ř.] byla odůvodněna pouze tím, že je občanem Slovenské republiky dočasně pobývajícím na území České republiky. Důvody útěkové vazby přitom nelze spatřovat v samotné skutečnosti, že stěžovatel může kdykoli opustit území České republiky, neboť svoboda pohybu je ústavně zaručena (čl. 14 Listiny). Důvod předstižné vazby [§67 písm. c) tr. ř.] státní zástupce spatřoval v blíže nespecifikovaných osobních poměrech stěžovatele a v důvodné obavě z opakování trestné činnosti, která byla podepřena úvahou o zištném motivu bankovní loupeže. Obě rozhodnutí postrádají uvedení jakýchkoli konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu aplikovaných ustanovení trestního řádu. Hodnocení relevantních skutečností je vedeno naprostým formalismem. Stěžovatel se domnívá, že důvody vazby nemohou být odvozeny pouze ze skutečnosti, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání ve věci zvlášť závažného trestného činu, za jehož spáchání hrozí vysoká trestní sazba. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je takové povšechné a obecné odůvodnění v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Útěková vazba je odůvodněna pouze výší hrozícího trestu, což je bez uvedení další konkrétní skutečnosti nedostačující. Stěžovatel nikdy nebyl soudně trestán v České republice ani ve Slovenské republice, má trvalé bydliště na adrese ve Slovenské republice, kterou od počátku trestního řízení uvádí a kde žije se svojí matkou. Na této adrese se stěžovatel skutečně zdržuje a žije od svého narození. Odůvodnění napadených rozhodnutí je vágní, nesplňuje nároky ustanovení §134 odst. 2 tr. ř., čímž je eliminována záruka ochrany proti libovůli. Odůvodnění rovněž neuvádí, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasnění trestného činu nad "zájmem svobody" stěžovatele. Z usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 8. 2004 (1 KZv 126/2004) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (vzatý do vazby Obvodním soudem pro Prahu 3 dne 16. 5. 2004 sp. zn. Nt 835/2004 s účinností od 14. 5. 2004), byl nadále ponechán ve vazbě podle §71 odst. 3 tr. ř. z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. ř., kdy důvod koluzní vazby [§67 písm. b) tr. ř.] odpadl s ohledem na uplynutí zákonné lhůty. Státní zástupce specifikoval stíhané jednání a v podrobnostech odkázal na usnesení o zahájení trestního stíhání. Konstatoval, že již byla provedena podstatná část úkonů přípravného řízení, avšak přesto je nutno provést, resp. získat a vyhodnotit výsledky dalších důkazních úkonů. Po prostudování spisového materiálu dospěl státní zástupce k závěru, že trvá důvodná obava z možného útěku či skrývání se stěžovatele s cílem vyhnout se trestnímu stíhání, a to zejména s ohledem na výši trestní sazby, kterou je ohrožen, kdy je třeba vzít v úvahu skutečnost, že obviněný je občanem Slovenské republiky dočasně pobývajícím v České republice. Důvodná obava z opakování trestné činnosti byla podepřena osobními poměry stěžovatele a motivem stíhaného činu. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2004 (44 To 618/2004) Ústavní soud zjistil, že soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce, ve které uváděl námitky obdobné námitkám obsaženým v ústavní stížnosti, jako nedůvodnou. Zároveň nepřijal písemný slib stěžovatele, který by měl nahradit vazbu. Soud poukázal na způsobenou škodu 10 milionů Kč, přičemž nepovažoval za relevantní, že stěžovatel sám požádal policisty, aby jej zavezli na místo, kde byla skryta celá odcizená částka, kterou jim vydal. Městský soud v Praze v této věci vyslechl stěžovatele, avšak konstatoval důvodnou obavu, že obviněný, který není občanem České republiky, by se zdržoval v jiném státě. Mohl by se tak skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání. Z další části odůvodnění vyplývá, že Městský soud v Praze akceptoval rozhodovací postup a závěry státního zástupce. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných stěžovatelů umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na zákonem vyžadovanou existenci konkrétních skutečností. Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2001 ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 303/01 a v něm uvedenou judikaturu, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 24, nález č. 156, str. 149, nebo jeho el. verzi veřejně dostupnou pod touto spisovou značkou na www.judikatura.cz]. Rozhodování o vazbě přitom nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu nutno důsledně chápat jako zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu. Z usnesení Městského soudu v Praze (str. 2) vyplývá, že předsedkyně senátu Městského soudu v Praze předtím, než rozhodla o stížnosti stěžovatele proti jeho dalšímu držení ve vazbě, stěžovatele vyslechla. Ústavní soud již konstatoval, že: "Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody" (srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 41, str. 397). Slyšení obviněného či obžalovaného (byť konané při neveřejném zasedání), v rámci něhož může sám či za pomoci svého obhájce vyvracet konkrétní důvody, které podepírají závěr o nutnosti pokračování omezení jeho svobody, totiž nejlépe garantuje možnost stěžovatele konkrétními námitkami vyvrátit důvody, pro které má být nadále ponecháván ve vazbě. Slyšení obviněného při rozhodování o pokračování omezení osobní svobody patří mezi důležité - mezinárodními závazky České republiky garantované - záruky osobní svobody, což dokládá zkušenost dlouholetého vývoje demokratických právních řádů. Pokud soudkyně Městského soudu v Praze na základě přímého kontaktu se stěžovatelem vyhodnotila všechny rozhodné okolnosti způsobem vyplývajícím z odůvodnění napadeného usnesení, na něž Ústavní soud pro stručnost odkazuje, nemůže mít k takovému postupu Ústavní soud, s ohledem na princip sebeomezení, výhrady. Ústavní soud za dané procesní situace dospěl k závěru, že nedisponuje takovým poznáním stavu věci, aby mohl rozhodnout o zrušení napadeného rozhodnutí, kdy s ohledem na vymezení své úlohy, při znalosti obsahu napadených rozhodnutí a s ohledem na povahu namítaných pochybení, neshledal důvody k tomu, aby na sebe atrahoval soudní dohled nad oprávněností omezení osobní svobody stěžovatele, což je postup naprosto výjimečný. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutím, na základě nichž byl ponechán ve vazbě v trestní věci, která se nachází ve stadiu přípravného řízení (zde srov. §71 odst. 8 a 9 tr. ř.). Stěžovatel byl vzat do vazby s účinností od 14. 5. 2004 a ústavní stížnost byla podána několik dní předtím, než nastal čas pro tzv. periodický přezkum důvodnosti a oprávněnosti vazby (§71 odst. 4 tr. ř.). Tento fakt, vzhledem k důležitosti základního práva na osobní svobodu, nemůže založit možnost odmítnutí ústavní stížnosti pro nevyčerpání prostředků k ochraně práva [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], nicméně Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému principu sebeomezení nemůže přehlížet existenci tohoto institutu ochrany práv stěžovatele, jejichž dotčení tvrdí v ústavní stížnosti. Ústavní soud ovšem rovněž nemůže zcela odhlížet od existence dalších prostředků, kterými jsou na podústavní úrovni provedeny ústavní garance osobní svobody stěžovatele (např. stížnost dle §72 odst. 3 tr. ř. či postup dle §71 odst. 5 tr. ř. nebo dle §72 odst. 1 a 2 tr. ř.) Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývají konkrétní důvody vazby, přičemž lze ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu očekávat, že s dalším postupem řízení, budou existující konkrétní vazební důvody dále a blížeji specifikovány, kdy navíc nelze vyloučit, že ve světle provedených důkazů některé důvody zeslábnou a jiné naopak posílí. V daném stadiu řízení však Ústavní soud po zhodnocení všech okolností považuje konkrétní důvody vazby za dostatečné. K tomu Ústavní soud dodává, že je právem stěžovatele rozhodnout, že se hodlá zdržovat na území cizího státu (s odůvodněním, že zde má trvalé vazby), avšak je věcí jeho procesní aktivity, aby přesvědčil obecné soudy, že obavy z útěku jsou nedůvodné, a že toto rozhodnutí není vedeno snahou vyhnout se trestnímu řízení, které je ostatně vedeno pro podezření ze spáchání trestného činu na území České republiky. Ústavní soud na okraj poznamenává, že taktéž nález ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (srov. www. judikatura.cz; Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 48) podtrhuje (u útěkové vazby obviněného ohroženého vysokým trestem) výslovně, že odmítá odůvodnění vazby pouze typovou hrozbou vysokého trestu, protože jakkoli by takový postup snad mohl vyplývat z jazykového a logického výkladu ustanovení §67 písm. a) tr. ř., požadavek ústavně konformní interpretace vyžaduje, aby hrozba vysokého trestu byla konkrétní a individualizovaná. Citovaný nález neodpoutává formální důvody vazby od jejich materiálního podkladu, byť připouští, že konkretizace může mít ve vztahu k osobě pachatele výjimečně podklad (pouze) v určité konkrétní objektivní konstelaci (srov. citovaný nález, resp. nález ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 74, str. 27). Dále Ústavní soud na okraj poznamenává, že pokud by se útěková vazba měla opírat výhradně o skutečnost, že stěžovatel je občanem Slovenské republiky, bylo by nutno v případě budoucích rozhodnutí uvést, proč tato skutečnost bez dalšího ztěžuje dosažitelnost stěžovatele pro orgány činné v trestním řízení, protože v budoucnu nebude možno pomíjet existenci nově zaváděných procesních institutů, které dosažitelnost takového obviněného zvyšují. Ústavní soud neshledal porušení ústavních záruk osobní svobody stěžovatele ani jeho práva na spravedlivý proces, stejně tak nezjistil ani porušení jiných jeho základních práv a svobod. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:4.US.394.04
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 394/04
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) U 56/35 SbNU 639
Populární název K rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě
Datum rozhodnutí 30. 11. 2004
Datum vyhlášení  
Datum podání 15. 11. 2004
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Wagnerová Eliška
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí jiné
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5, čl. 6
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §67 odst.1 písm.a, §71, §72, §67 odst.1 písm.c
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
Věcný rejstřík vazba/důvody
vazba/limit délky
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-394-04
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 48355
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-16