ECLI:CZ:US:2004:4.US.430.04
sp. zn. IV. ÚS 430/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D. ve věci ústavní stížnosti 1. M. P, a 2. I. V. obou zastoupených JUDr. M. M. advokátem proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v pokračování řízení o změně v užívání stavby Magistrátem města Hradec Králové, odborem výstavby a dopravy a Krajským úřadem Královéhradeckého kraje, odborem regionálního rozvoje, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 12. 2004 brojí stěžovatelé proti postupu Odboru výstavby a dopravy Magistrátu města Hradec Králové a Odboru regionálního rozvoje Krajského úřadu Královéhradeckého kraje.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže uvedli, že Odbor výstavby a dopravy Magistrátu města Hradec Králové vydal jako stavební úřad dne 12. 7. 2000 rozhodnutí o změně v užívání stavby, stavebního objektu č. p. 1053 stojícího na parcele č. 1726, zapsaného na LV č. 20799, kat. úz. Slezské Předměstí, obec Hradec Králové, jehož vlastníkem je stěžovatel M. P. Pozemek, na němž se objekt nachází je ve vlastnictví společnosti Ch. a. s.
Rozhodnutím ze dne 12. 7. 2000 rozhodl stavební úřad o změně charakteru stavby ze stavby dočasné na stavbu trvalou. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. 7. 2000. Před vydáním tohoto "rekolaudačního" rozhodnutí si stavební úřad vyžádal odborné stanovisko dotčených orgánů státní správy, nevyžádal si však stanovisko společnosti Ch. a. s. jako vlastníka pozemku, na němž se stavba nachází (stěžovatelé však podotýkají, že ze stavebního zákona platného v době rozhodování tato povinnost jednoznačně nevyplývala). Společnost Ch. a. s. s tímto rozhodnutím podle stěžovatelů nesouhlasila a podala až dne 15. 7. 2003 stavebnímu úřadu písemné podání, které nazvala "Podnět k přezkoumání rozhodnutí o změně užívání". Stavební odbor Magistrátu města Hradec Králové tento podnět posoudil jako odvolání proti rozhodnutí o změně v užívání stavby a věc postoupil k rozhodnutí odvolacímu orgánu. Odvolací orgán konstatoval, že podání vykazuje znaky jak odvolání podaného opožděně, tak návrhu na obnovu řízení, a proto stavebnímu odboru doporučil, aby se zabýval tím, zda jsou splněny podmínky povolení obnovy řízení. Stavební úřad následně rozhodl tak, že obnovu nepovolil, krajský úřad však toto rozhodnutí na základě odvolání společnosti Ch. a. s. zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V tomto zrušovacím rozhodnutí podle stěžovatelů krajský úřad nesrozumitelně polemizuje s názorem stavebního úřadu, rozvádí úvahy o možnosti opětovného doručení původního meritorního rozhodnutí z roku 2000, o původním pochybení stavebního úřadu, o zákonných předpokladech obnovy řízení atd. Stavební úřad na základě tohoto nesrozumitelného rozhodnutí učinil dne 7. 9. 2004 pod č. j. 70499/2004/ST1/Jeř procesní úkon v podobě listiny nadepsané "Sdělení, oznámení rozhodnutí", kterým oznamuje, že v podstatě obnovuje původní stavební řízení o změně v užívání stavby. Na základě toho pak stavební úřad doručil společnosti Ch. a. s. původní rozhodnutí z roku 2000. Tato společnost proti němu podala odvolání, o němž je nyní rozhodováno odvolacím orgánem.
Stěžovatelé mají zato, že společnost Ch. a. s. původně podala návrh na přezkoumání meritorního rozhodnutí mimo odvolací řízení podle §65 správního řádu. Rozhodnutí, které je v právní moci nelze podle stěžovatelů ani napadnout jinak než návrhem na obnovu řízení nebo podnětem k přezkumu rozhodnutí mimo odvolací řízení. V takovém případě však již podle stěžovatelů uplynula zákonná tříletá lhůta.
Stěžovatelé se domnívají, že takový postup správních orgánů představuje tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv, a to práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud přijal nález, jímž příslušným správním orgánům zakáže pokračovat v řízení o změně v užívání stavby.
II.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje obsahové a formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včetně naplnění podmínky její přípustnosti.
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 5 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.
V daném případě je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním nevyčerpali všechny prostředky k ochraně svých práv. Stěžovatelé ústavní stížnost koncipovali tak, že porušení svých základních práv spatřují v tzv. jiném zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v tom, že stavební úřad pokračuje na základě podání společnosti Ch. a. s. v řízení, které již bylo pravomocně skončeno.
Stěžovatelé však mají před podáním takové ústavní stížnosti k dispozici jiný prostředek ochrany práva, a to žalobu podanou ve správním soudnictví podle ust. §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Podle těchto ustanovení se může každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, domáhat žalobou ochrany, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování.
Ústavní soud podotýká, že je na soudech ve správním soudnictví, aby zhodnotily, zda případně takovou žalobu připustit a zda jsou v daném případě splněny podmínky pro poskytnutí soudní ochrany stěžovatelům vzhledem k tomu, že postupem Magistrátu města Hradec Králové se v odvolacím řízení nyní zabývá Krajský úřad Královéhradeckého kraje, jak mimo jiné vyplynulo z ústavní stížnosti.
Ústavní soud - ovšem pouze ve formě obiter dictum - uvádí, že pokračování v řízeních již jednou pravomocně skončených, resp. zrušení pravomocných rozhodnutí, je vázáno na splnění řady zákonných podmínek a především je možné pouze v zákonem stanovených lhůtách. V takových případech je především třeba vážit jak práva jednotlivce, který dosud vycházel v dobré víře v právní moc rozhodnutí, tak i práva toho, jenž nebyl účastníkem řízení, ač mohla být tímto rozhodnutím jeho práva dotčena, tak ovšem i princip právní jistoty a důvěry jednotlivce v akty státu, jejichž konkrétním výrazem jsou mimo jiné právě zákonem stanovené prekluzívní lhůty k uplatnění mimořádných opravných prostředků proti pravomocnému rozhodnutí.
Ústavní soud k tomu dále uvádí, že ustanovení §78 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění, které výslovně do okruhu účastníků kolaudačního řízení (tedy i řízení o změně v užívání stavby) nezařazovalo vlastníka pozemku, na němž se stavba nachází, bylo Ústavním soudem zrušeno nálezem publikovaným pod č. 95/2000 Sb. ke dni 31. 12. 2000, tedy až poté, kdy předmětné řízení ve věci stěžovatelů proběhlo a bylo pravomocně skončeno. Teprve novelou provedenou zákonem č. 59/2001 Sb. bylo do stavebního zákona zákonodárcem vloženo nové ustanovení, které do okruhu účastníků kolaudačního řízení výslovně zahrnuje také vlastníka pozemku [§78 odst. 1 písm. d) stavebního zákona]. Podle ust. §71 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je zrušení právního předpisu nebo jeho části důvodem pro obnovu řízení pouze v případě rozsudků v trestním řízení.
S ohledem na to soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2004
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj