ECLI:CZ:US:2004:4.US.440.03
sp. zn. IV. ÚS 440/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného JUDr. L. V., advokátem, směřující proti rozsudkům Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 16 C 188/97, Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 7. 2002, sp. zn. 12 Co 325/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 28/2003, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech, Krajského soudu v Plzni, a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Vodárny a kanalizace Karlovy Vary, a. s., se sídlem Karlovy Vary - Doubí, Studentská 328/64, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 16 C 188/97, a Krajského soudu v Plzni, ze dne 9. 7. 2002, sp. zn. 12 Co 325/2002, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 28/2003, a tvrdí, že postupem soudů došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 Ústavy ČR (dále jen Ústava"). Požaduje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. Dále navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Podle názoru stěžovatele soudy neúplně zjistily skutkový stav věci, a to v důsledku nesprávného posouzení provedených důkazů. Jednaly v rozporu se zákonem, konkrétně s ustanoveními §153, §132 a §157 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přičemž povaha a intenzita porušení citovaných ustanovení má za následek porušení ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 90 Ústavy.
Předmětem sporu byla žaloba, podaná vedlejším účastníkem proti stěžovateli, o zaplacení částky 131 673, 30 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník odůvodňoval oprávněnost žaloby smlouvou o dodávce vody a odkanalizování ze dne 10. 2. 1993. Stěžovatel namítal, že dne 4. 1. 1995 došlo mezi ním a vedlejším účastníkem k podpisu hlášení o změně odběratele, podle kterého se měla stát novým odběratelem společnost A.F, s. r. o. Z toho dovozoval zánik smlouvy ze dne 10. 2. 1993. Toto právní hodnocení však obecné soudy nepřijaly a naopak dovodily, že přes tuto skutečnost dále platila původní smlouva, k jejímuž zániku by došlo teprve uzavřením smlouvy s novým odběratelem, nebo vypovězením smlouvy. Stěžovatel dále dovozuje, že řešení právního významu hlášení změny odběratele na existenci smlouvy o odběru vody a stočném, je otázkou zásadního právního významu a v této souvislosti vytýká Nejvyššímu soudu ČR, že nepřipustil dovolání.
Ústavní soud si vyžádal k prostudování spis Okresního soudu Karlovy Vary, sp. zn. 16 C 188/97. Z jeho obsahu zjistil, že soudy provedly ve věci obsáhlé dokazování, a to ke všem namítaným skutečnostem. Z podnětu odvolacího soudu bylo prováděno obsáhlé dokazování, a to přesto, že v řízení před soudem prvého stupně, které předcházelo jeho prvnímu rozhodnutí ve věci, nenavrhoval žádný z účastníků, tedy ani stěžovatel, další důkazy, jak je patrné z protokolu o jednání ze dne 23. 9. 1998 (viz č. l. 54 p. v.). Poté, co soud prvého stupně doplnil dokazování v souladu se zrušovacím usnesením odvolacího soudu, řádně poučil účastníky řízení podle §119a o. s. ř. Na toto poučení zareagoval stěžovatel sdělením, že nemůže předložit další důkazy, neboť tyto jsou mu zadržovány Policií v Karlových Varech a městem Karlovy Vary a těmito institucemi je mu i bráněno v přístupu k těmto dokumentům. Žádný konkrétní důkaz však nenavrhl. K jeho tvrzení o zabrání dokladů je třeba říci, že z obsahu spisu vyplývá, že Policie skutečně zajistila účetní doklady firmy stěžovatele a ve spise existuje jejich úplný seznam (viz č. l. 112 spisu). Ze spisu dále vyplývá, že byl Policií nejméně třikrát vyzván, aby si doklady převzal, avšak nikdy se k jejich převzetí ve stanoveném termínu nedostavil, ačkoliv předvolání policie řádně převzal (viz sdělení policie ČR na č. l. 121, 130 a 132 spisu). Výsledkem řízení před obecnými soudy pak byla rozhodnutí, která jsou napadena ústavní stížností.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), všem účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi s výzvou, aby se vyjádřili.
Okresní soud v Karlových Varech uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 16 C 188/97. Stejně se vyjádřil i Krajský soud v Plzni. Nejvyšší soud České republiky vysvětlil, že při řešení otázky zásadního právního významu v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. musí dovolací soud vycházet se skutkových zjištění odvolacího soudu, na kterých nemůže nic změnit. V dané věci však stěžovatel v dovolání napadl skutková zjištění odvolacího soudu, přičemž tvrdil, že jeho právní posouzení je nesprávné právě proto, že je založeno na nesprávných skutkových závěrech. Proto dovolací soud nemohl dospět k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vedlejší účastník se vyjádřil prostřednictvím náměstka ředitele. Podle §30 odst. 1 zákona musí být účastníci i vedlejší účastníci zastoupeni advokátem. Vyjádření vedlejšího účastníka nemá tuto zákonem předepsanou náležitost, a proto k obsahu jeho vyjádření Ústavní soud nepřihlíží.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není v postavení nadřízeném obecným soudům. Je orgánem ochrany ústavnosti a jen v těchto mezích je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud obecné soudy respektují jak podmínky dané procesními předpisy, tak podmínky dané předpisy hmotného práva a respektují zásady, plynoucí z ústavního pořádku ČR, nemůže Ústavní soud do rozhodnutí obecných soudů zasáhnout.
Stěžovatel namítal, že bylo porušeno jeho právo na řádný proces, které je v našem ústavním pořádku zakotveno jednak v čl. 36 odst. 1 Listiny a jednak v čl. 90 Ústavy. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a z čl. 90 Ústavy vyplývá, že k poskytování ochrany právům stanoveným způsobem jsou povolány soudy. Ústavní soud neshledal, že by se v posuzované věci soudy odchýlily od pravidel řádného procesu a že by porušily některou ze zásad ústavního pořádku ČR. Skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech. Ostatně stěžovatel jen v obecné rovině namítá nesprávné posouzení důkazů, avšak tuto námitku nikterak nekonkretizuje.
Ústavní soud dále neshledal, že by právní hodnocení skutkových závěrů bylo v rozporu s kogentními ustanoveními zákona nebo že by bylo extrémně nespravedlivé. Namítané nesprávné hodnocení vlivu odhlášení odběrného místa na další trvání smlouvy o odběru je v rovině běžné právní úvahy. Rozhodnutí soudu v této rovině je logicky odůvodněno ve vazbě na platné právní předpisy. Závěr, který z tohoto hodnocení vyplývá s ohledem na okolnosti, zjištěné obecnými soudy, není ani extrémně nespravedlivý. (Zde Ústavní soud odkazuje na zjištění, že stěžovatel ve skutečnosti předmětné prostory užíval až do roku 1998, jak vyplývá z listin, předložených A. F, s. r. o., na čl. 109-110 spisu.)
Vzhledem ke všem shora uvedeným okolnostem Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu