ECLI:CZ:US:2004:4.US.461.03
sp. zn. IV. ÚS 461/03
Usnesení
IV. ÚS 461/03
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. J. J., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2003, č. j. 12 Cmo 167/2003-55, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a J. Č., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 27. 8. 2003 ústavní stížnost, kterou se domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2003, č. j. 12 Cmo 167/2003-55. Tímto usnesením bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2003, č. j. 23 Cm 90/2002-44, kterým bylo odmítnuto jako opožděné odvolání stěžovatele do rozsudku téhož soudu ze dne 11. 12. 2002, č. j. 23 Cm 90/2002-35. Podáním z 19. 12. 2003 navrhl stěžovatel odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 11. 12. 2004, č. j. 23 Cm 90/2002-35.
Ve sporu, vedeném u Krajského sooudu v Plzni pod č. 23 C 90/2002, šlo o žalobu podanou vedlejším účastníkem proti stěžovateli o zaplacení 215 857,- Kč s příslušenstvím. Řízení před soudem prvého stupně skončilo rozsudkem pro uznání ze dne 11. 12. 2002, č. j. 23 Cm 90/2002-35, kterým bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 21. 1. 2003.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byla dotčena jeho Ústavou zaručená práva, a to na prvém místě tím, že mu nebyla doručena žaloba, takže se nemohl v řízení účinně bránit. V rozsudku Krajského soudu v Plzeni ze dne 11. 12. 2002, č. j. 23 Cm 90/2002-35, bylo podle jeho názoru nesprávné poučení o opravném prostředku, poněvadž v něm bylo uvedeno, že stěžovatel má právo podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, aniž poučení obsahovalo údaj, zda se jedná o kalendářní dny nebo o pracovní dny. Konečně namítá, že ve věci rozhodovala podjatá soudkyně, která vydala usnesení o odmítnutí jeho odvolání do výše citovaného rozsudku, a to poté, co proti ní opakovaně vznesl námitku podjatosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ústavní stížností napadá usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2003, č. j. 12 Cmo 167/2003-55, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2003, č. j. 23 Cm 90/2002-44, jímž bylo odmítnuto jeho odvolání, podané proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2002, č. j. 23 Cm 90/2002-35.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 23 Cm 90/2002, z něhož zjistil, že stěžovateli byl doručen rozsudek soudu ze dne 11. 12. 2002, č. j. 23 Cm 90/2002-35, dne 2. 1. 2003. Odvolání proti uvedenému rozsudku stěžovatel předal k poštovní přepravě dne 20. 1. 2003. Lhůta k podání odvolání uplynula dne 17. 1. 2003. Tento den byl pracovním dnem. Pokud tedy stěžovatel podal odvolání až 20. 1. 2003, podal jej opožděně.
Argumentaci, že poučení soudu o opravném prostředku bylo nedostatečné, Ústavní soud nepovažuje za právně relevantní. Podle §157 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), musí rozsudek mimo jiné obsahovat poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek, v jaké lhůtě a u koho ho lze podat. Tomuto zákonnému požadavku poučení v písemném vyhotovení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2002, č. j. 23 Cm 90/2002-35, zcela odpovídá. Způsob počítání lhůt je upraven v §55-58 o. s. ř. Zákon neukládá, aby poučení o opravném prostředku zahrnovalo i poučení o počítání lhůty k jeho podání.
Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku, že usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 1. 2003, č. j. 23 Cm 90/2002-40, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele jako opožděné, vydal podjatý soudce. O námitce podjatosti jednal Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení a dospěl k závěru, že soudkyně JUDr. Anna Č. nebyla podjatá. Námitka, že neměla vydat usnesení o odmítnutí odvolání před tím, než bylo rozhodnuto o odmítnutí odvolání, nemůže obstát. Odmítnutí odvolání proto, že bylo podáno opožděně, je procesním rozhodnutím, které, jak vyplývá z §208 odst. 1 o. s. ř., musí soudce soudu I. stupně vydat. Soud I. stupně správně vycházel z §15b odst. 2 o. s. ř., neboť námitka byla uplatněna až poté, co bylo ve věci meritorně rozhodnuto. Za situace, kdy soud měl za to, že námitka není důvodná, bylo zcela na místě vydat výše uvedené procesní rozhodnutí a věc předložit s odvoláním stěžovatele včetně námitky podjatosti odvolacímu soudu.
Námitkou, že stěžovateli nebyla doručena žaloba, se Ústavní soud nemohl meritorně zabývat, neboť je vázán petitem ústavní stížnosti, která směřuje pouze do usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2003, č. j. 12 Cmo 167/2003-55. Z hlediska rozhodnutí Ústavního soudu o takto vymezeném předmětu řízení nemá otázka doručení či nedoručení žaloby žádnou právní relevanci.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Stěžovatelem podaný návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni má akcesorickou povahu a tudíž sdílí osud ústavní stížnosti. Jestliže ústavní stížnost byla odmítnuta, je tím odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu