infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.11.2004, sp. zn. IV. ÚS 503/03 [ nález / NYKODÝM / výz-4 ], paralelní citace: N 179/35 SbNU 385 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:4.US.503.03

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě

Právní věta Ústavní soud zdůrazňuje, že v rámci rozhodování k žádosti o propuštění obviněného z vazby na svobodu soud "pouze" zkoumá, jako tomu bylo i v nyní projednávané věci, zda u obviněného nacházejícího se ve vazbě vazební důvody stále trvají. Kritéria uvedená v §71 odst. 4 trestního řádu však vyžadují k rozhodování stran ponechání obviněného (resp. obžalovaného) ve vazbě zpřísněné podmínky pro vyvození závěru, který odůvodňuje další držení vazebně stíhané osoby. První z těchto dalších kumulativně konstruovaných podmínek pro možnost podřazení skutkových okolností pod hypotézu citovaného ustanovení je zjištění, že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě (to jest nejpozději ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí učiněného ve smyslu §71 odst. 5 trestního řádu) skončit, a druhou pak stav, dle něhož propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Transparentní a předvídatelná shoda mezi deklarovaným právním pravidlem a postupem orgánů veřejné moci (obecných soudů) je nezbytnou podmínkou právního státu. K jednomu ze základních předpokladů materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) totiž patří rovněž princip právní jistoty a s ním spojená předvídatelnost právního řádu a rozpoznatelnost důsledků rozhodnutí na jeho základě vydaných, jež jsou a musí být co do svých náležitostí formálně i materiálně ve shodě se zákonem (čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky). Ústavní soud je v kontextu této teze přesvědčen o tom, že ve vztahu k rozhodnutí, jímž má být založen právní následek v podobě právně odůvodněného ponechání obviněného ve vazbě ve smyslu dalšího trvání vazby (přesahující lhůtu založenou předchozím rozhodnutím), se jeví nezbytným, aby tento "údaj" o ponechání ve vazbě byl konstatován výrokovou částí rozhodnutí, mající způsobilost, na rozdíl od vlastního odůvodnění, zakládat právní následky a nabývat právní moci.

ECLI:CZ:US:2004:4.US.503.03
sp. zn. IV. ÚS 503/03 Nález Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 25. listopadu 2004 sp. zn. IV. ÚS 503/03 ve věci ústavní stížnosti R. D. C. proti usnesení Městského soudu v Praze ze 7. 8. 2003 sp. zn. 8 To 311/2003, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 z 1. 7. 2003 sp. zn. 8 T 70/2003, kterým byla zamítnuta žádost obviněného (stěžovatele) o propuštění z vazby na svobodu. I. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. srpna 2003 sp. zn. 8 To 311/2003 porušil ústavně zaručená práva stěžovatele zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod tím, že v zákonem stanovené lhůtě nerozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě nebo o jeho propuštění. II. V části požadující zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2003 sp. zn. 8 To 311/2003 se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností, splňující všechny formální náležitosti, domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2003 sp. zn. 8 To 311/2003, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 7. 2003 sp. zn. 8 T 70/2003. Usnesením soudu prvního stupně byla zamítnuta podle ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu (dále též "tr. ř.") žádost obviněného (stěžovatele) o propuštění z vazby na svobodu s odůvodněním, že nadále trvají důvody vazby podle ustanovení §67 písm. a) tr. ř. Následná stížnost byla usnesením Městského soudu v Praze zamítnuta s tím, že postup soudu prvního stupně byl správný. Stěžovatel namítal porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod zakotvených zejména v čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 14 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vyjádřil přesvědčení, že v době rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby na jeho straně neexistovaly skutečnosti odůvodňující trvání vazebního důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. Navíc odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 7. 2003 neobsahovalo nezbytné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr o trvání útěkové vazby. Městský soud v Praze pak své závěry převzal z odůvodnění soudu prvního stupně. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukázal navíc na to, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl o ponechání ve vazbě stěžovatele až dne 9. 12. 2003. Rozhodoval tak o ponechání obviněného ve vazbě či o jeho propuštění až po více než deseti měsících od jeho vzetí do vazby (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o vzetí obviněného do vazby ze dne 7. 2. 2003 sp. zn. 43 Nt 28/2003). S ohledem na znění ustanovení §71 odst. 4 a 6 tr. ř. bylo držení stěžovatele ve vazbě počínaje dnem 7. 5. 2003 bez právního důvodu a nečinností Obvodního soudu pro Prahu 1 byl stěžovatel omezen na svých základních lidských právech. Městský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého usnesení. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že účelem trestního řízení není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", ale i spravedlivý postup, kterým k tomuto potrestání dojde. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu [viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 46, str. 57 a násl.; vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.]. Uvedený závěr je třeba vztáhnout rovněž na vazební řízení. Ústavní soud poznamenává, že se problematikou ústavnosti rozhodování soudů o vazbě podle ustanovení §71 odst. 6 a §71 odst. 4 tr. ř. zabýval i ve svých dřívějších rozhodnutích. Na závěrech obsažených v nálezech, sp. zn. IV. ÚS 157/03, sp. zn. IV. ÚS 385/03, a sp. zn. IV. ÚS 482/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 112; svazek 33, nález č. 59; svazek 34, nález č. 92) nemá Ústavní soud důvod nesetrvat. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i ze spisu, s nímž měl Ústavní soud možnost se seznámit, je zřejmé, že v dané věci soudy rozhodovaly pouze o žádosti (žádostech) obviněného (stěžovatele) o propuštění z vazby, resp. o stížnosti (stížnostech) proti zamítnutí této žádosti, ale nikoli o ponechání, popř. propuštění obviněného z vazby tak, jak to má na mysli ustanovení §71 odst. 6 ve spojení s odst. 4 tr. ř. Takovéto rozhodnutí splňující náležitosti stanovené trestním řádem bylo Obvodním soudem pro Prahu 1 vydáno až dne 9. 12. 2003, tedy více než deset měsíců po vzetí stěžovatele do vazby. Ústavní soud zdůrazňuje, že v rámci rozhodování k žádosti o propuštění obviněného z vazby na svobodu soud "pouze" zkoumá, jako tomu bylo i v nyní projednávané věci, zda u obviněného nacházejícího se ve vazbě vazební důvody stále trvají. Kritéria uvedená v §71 odst. 4 tr. ř. však vyžadují k rozhodování stran ponechání obviněného (resp. obžalovaného) ve vazbě zpřísněné podmínky pro vyvození závěru, který odůvodňuje další držení vazebně stíhané osoby. První z těchto dalších kumulativně konstruovaných podmínek pro možnost podřazení skutkových okolností pod hypotézu citovaného ustanovení je zjištění, že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě (to jest nejpozději ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí učiněného podle §71 odst. 5 tr. ř.) skončit, a druhou pak stav, dle něhož propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Výchozí podmínka ohledně zkoumání obecných důvodů vazby dle §67 tr. ř. včetně naplnění některé z alternativ vyjmenovaných pod písmeny a), b) nebo c) je tedy při daném rozhodování nutnou podmínkou k tomu, aby byly učiněny závěry odpovídající zákonu a ústavnímu pořádku (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny), nikoliv však dostatečnou. Přitom dalšími dvěma uvedenými podmínkami současně požadovanými pro možnost ponechání obviněného ve vazbě se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly. Na termín "obdobně" formulovaný v ustanovení §71 odst. 6 tr. ř. a odkazující na použití odstavce 4 téhož ustanovení potom rozhodně nelze ve vztahu k jeho výkladu nahlížet způsobem vykazujícím prvky libovůle, tj. tak, že by na rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě nebylo nutné vztáhnout vyšší požadavky (§71 odst. 4 tr. ř.) než na rozhodování o vzetí obviněného do vazby či o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že transparentní a předvídatelná shoda mezi deklarovaným právním pravidlem a postupem orgánů veřejné moci (obecných soudů) je nezbytnou podmínkou právního státu. K jednomu ze základních předpokladů materiálního právního státu [čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] totiž patří rovněž princip právní jistoty a s ním spojená předvídatelnost právního řádu a rozpoznatelnost důsledků rozhodnutí na jeho základě vydaných, jež jsou a musí být co do svých náležitostí formálně i materiálně ve shodě se zákonem (čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud je v kontextu této teze přesvědčen o tom, že ve vztahu k rozhodnutí, jímž má být založen právní následek v podobě právně odůvodněného ponechání obviněného ve vazbě ve smyslu dalšího trvání vazby (přesahující lhůtu založenou předchozím rozhodnutím), se jeví nezbytným, aby tento "údaj" o ponechání ve vazbě byl konstatován výrokovou částí rozhodnutí, mající způsobilost, na rozdíl od vlastního odůvodnění, zakládat právní následky a nabývat právní moci. Ztotožnění rozebíraných typů rozhodnutí bez tohoto výroku (rozhodnutí dle §72 odst. 3 a §71 odst. 6, odst. 4 tr. ř.) totiž nezanedbatelným způsobem narušuje princip právní jistoty, neboť bez něj není vůbec zřejmé, s ohledem na přísné vymezení lhůt, v nichž je rozhodováno v návaznosti na novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. (pravidelně) o ponechání obviněného ve vazbě, od kterého okamžiku počíná běh lhůty, od níž se odvíjí rovněž konečný časový moment, do kterého je nutno právně relevantně rozhodnout o propuštění obviněného z vazby na svobodu nebo o jeho ponechání ve vazbě. Dle §72 odst. 3 tr. ř., byla-li žádost (o propuštění z vazby na svobodu) zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Je tak evidentní, že v praxi nelze vyloučit případy, kdy by nebylo zřejmé, kterým rozhodnutím o takové žádosti vlastně došlo k ponechání stěžovatele ve vazbě, a tudíž by bylo možno v konečném důsledku dospět k nepřijatelnému konstatování, že není - jak již řečeno - ani jisto, od kdy začíná běžet lhůta k dalšímu rozhodování o vazbě obviněného (uvedený postulát, co se výroku rozhodnutí týče, potom platí i ohledně ostatních případů rozhodování o vazbě). Takový stav nejistoty, nadto se zřetelem k ústavně zaručenému právu na osobní svobodu, není možno v právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana připustit (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Závěry výše vyvozené však neznamenají, že by k žádosti o propuštění z vazby na svobodu obecný soud nemohl současně rozhodovat, a to především z důvodů procesní ekonomie, o ponechání obviněného ve vazbě kvalifikovaném rámcem ustanovení §71 odst. 6 ve spojení s odst. 4 tr. ř. Nicméně uvedené rozhodování musí být z této procesní činnosti, jakož i jejího konečného výsledku zřejmé nejen z odůvodnění, nýbrž i z vlastního výroku rozhodnutí soudu. Za těchto podmínek potom může jít obsahově o jedno rozhodnutí o trvání vazby. Výkon spravedlnosti směřující ke stíhání trestných činů však musí být nepochybně podroben i z pohledu vazebního stíhání zákonnému procesněprávnímu rámci, tj. vždy a bezvýhradně podložen zákonnými a ústavními kautelami právního státu. Ve vztahu k právním následkům marného uplynutí lhůty dle §71 odst. 6 ve spojení s odst. 4 tr. ř. bez vydání rozhodnutí splňujícího rozebírané požadavky, nejsou-li tyto právní následky zákonem expressis verbis pro uvažovanou situaci formulovány, Ústavní soud vychází při posuzování charakteru lhůty uvedené v ustanovení §71 odst. 4 tr. ř. z jejího bezprostředního dopadu na omezení osobní svobody jednotlivce a má za to, že je-li v jejím rámci stanovena výslovná povinnost rozhodnout o dalším trvání vazby obviněného, pak má taková lhůta přímou návaznost na čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Povaha a smysl této lhůty nepřipouští stav, že by její nedodržení nemělo žádný následek, tj. žádný vliv na další omezení osobní svobody jednotlivce. Pořádkový charakter lhůty by znamenal, že jakékoliv prodlení soudu či jeho nečinnost by bylo možno zhojit kdykoliv dodatečným rozhodnutím, což je především z hlediska právní jistoty obviněného, ale i počátku běhu dalších lhůt stanovených v ustanovení §71 tr. ř. nepřijatelné, a pro takovéto dodatečné rozhodnutí není v příslušných ustanoveních trestního řádu žádná opora. Byla-li by tedy v praxi orgánů činných v trestním řízení připouštěna možnost jiného výkladu, pak Ústavní soud připomíná, že jedinou správnou interpretací tohoto ustanovení je interpretace ústavně konformní a podle ní je třeba tuto lhůtu považovat za lhůtu, jejímž marným uplynutím ztrácí vazba zákonného podkladu (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 692/02 ze dne 4. 2. 2003, Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 17). Z toho, co bylo uvedeno výše, je zřejmé, že stěžovatel setrvával ve vazbě, aniž by byly splněny podmínky předvídané procesním předpisem (trestním řádem). Městský soud v Praze zasáhl svým postupem do ústavně zaručených práv stěžovatele chráněných čl. 8 a čl. 36 Listiny a v čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud v části ústavní stížnosti, v níž bylo tvrzeno porušení základních práv stěžovatele, stížnosti vyhověl. V části požadující zrušení napadeného rozhodnutí Ústavní soud stížnost odmítl, vycházeje přitom ze svého usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99 (Sbírka rozhodnutí, svazek 15, usn. č. 56), neboť v mezidobí již bylo pravomocně rozhodnuto o nepodmíněném trestu odnětí svobody pro stěžovatele. Protože zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu Ústavního soudu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele, ztratila ústavní stížnost v této části své opodstatnění.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:4.US.503.03
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 503/03
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 179/35 SbNU 385
Populární název K rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě
Datum rozhodnutí 25. 11. 2004
Datum vyhlášení 20. 1. 2005
Datum podání 23. 9. 2003
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Nykodým Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 1 odst.1, čl. 90, čl. 95 odst.1
  • 2/1993 Sb., čl. 36, čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §67, §71 odst.6, §71 odst.4, §71 odst.5
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstřík vazba/důvody
vazba/limit délky
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Částečně překonáno stanoviskem Pl. ÚS-st. 25/08 pro řízení sp. zn. II. ÚS 732/05.
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-503-03
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 45810
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-19