Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.06.2004, sp. zn. IV. ÚS 596/03 [ usnesení / VÝBORNÝ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:4.US.596.03

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2004:4.US.596.03
sp. zn. IV. ÚS 596/03 Usnesení IV. ÚS 596/03 Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. E., zastoupeného JUDr. I. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, čj. 3 Tdo 940/2003-461, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že se shora označeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání bez věcného projednání, cítí být dotčen ve svém právu na soudní ochranu a na řádný a spravedlivý proces zaručeným v čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti poukazuje na chybné závěry Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolacích důvodů podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu a namítá, že podaným dovoláním napadl výlučně chybná hmotně právní posouzení soudů nižších stupňů ve vztahu k ustanovením §33 a §34 tr. řádu. Podle stěžovatele nalézací soud chybně aplikoval ustanovení §34 písm. b) tr. zákona a neaplikoval ustanovení §34 písm. ch) tr. zákona, čemuž odvolací soud přisvědčil, avšak ve výroku jeho rozhodnutí se tato zjištění nikterak neprojevila, nezabýval se také námitkami stěžovatele o nepřihlédnutí k polehčující okolnosti podle ustanovení §33 písm. e) tr. zákona. Stěžovatel rovněž oponuje právnímu závěru dovolacího soudu a má za to, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dopadá na všechna nesprávná hmotně právní posouzení, tedy i na ta, která se týkají výroku o trestu. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušil. Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 12. 2003, podepsané Nejvyšší státní zástupkyní, připomnělo obecně restriktivní judikaturu Nejvyššího soudu ČR stran dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a uvedlo, že se k tomuto problému opakovaně vyjádřilo v souvislosti s jinými ústavními stížnostmi. Ohledně dovolacího důvodu podle ustanovení §265 odst. 1 písm. h) tr. řádu uvedlo, že tento dovolací důvod nemohl být naplněn, neboť obviněný byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona a bylo možno mu uložit trest odnětí svobody v trvání deseti až patnácti let, což se stalo. Nejvyšší státní zastupitelství navrhlo odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu její zjevné neopodstatněnosti. Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. 12. 2003, podepsaném předsedou senátu 3 Tdo, odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a právní názor v něm vyslovený, na jehož základě bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Nejvyšší soud ČR vyjádřil přesvědčení, že svým rozhodnutím neporušil ani zákon (trestní řád), ani jiné normy, zejména Listinu, a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 51 T 26/2002, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2003, čj. 51 T 26/2002-408, uznán vinným trestným činem vraždy podle ustanovení §219 odst. 1 tr. zákona, kterého se měl dopustit jednáním a způsobem uvedeným ve skutkové větě rozsudku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků a k trestu propadnutí pistole, zásobníku a deseti kusů nábojů. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 5. 2003, čj. 7 To 43/03-434, zamítl. V dovolání stěžovatel brojil proti závěrům obecných soudů týkajících se přitěžujících a polehčujících okolností a vytýkal jim jejich vadné hodnocení. Podle stěžovatele nemělo být přihlédnuto k přitěžující okolnosti podle §34 písm. b) tr. řádu (spáchání tr. činu surovým způsobem, zákeřně, se zvláštní lstí nebo jiným obdobným způsobem), naopak mělo být přihlédnuto k polehčujícím okolnostem, a to, že svého činu upřímně litoval [§33 písm. ch) tr. řádu], že jej spáchal pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezpůsobil [§33 písm. e) tr. řádu] a konečně že svůj trestný čin sám oznámil úřadům a při objasňování své trestné činnosti napomáhal příslušným orgánům [§33 písm. i) a j) tr. řádu]. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. K dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, na které odkazoval stěžovatel, dovolací soud uvedl, že stěžovatel nevytýkal konkrétní pochybení v právním posouzení skutku, tedy nesprávnou právní kvalifikaci již stabilizovaného skutkového základu, nebo jinak vadné hmotně právní posouzení věci, ale prosazoval odlišné hodnocení důkazů; pokud jde o vady rozhodnutí ve výroku o trestu, obsah stěžovatelových námitek nebyl v souladu s uplatněnými dovolacími důvody. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel ze své již ustálené judikatury, podle které není oprávněn generelně zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a proto ani neposuzuje celkovou zákonnost napadeného rozhodnutí, ale zjišťuje, zda jím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Článek 1 a čl. 90 Ústavy, jejichž porušení stěžovatel namítal, však samy o sobě žádná subjektivní veřejná práva neobsahují ani nezakládají a je třeba je vnímat jako rámec institucionálních záruk ochrany základních práv a svobod, či dělby moci a soudní pravomoci (srov. IV.ÚS 42/02, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 29, usnesení č. 1). Co se týče čl. 36 odst. 1 Listiny (č. 2/1993 Sb.), Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že předepsanému postupu v úsilí o právo, vyplývající z tohoto článku, je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv, která jsou obdobně garantována i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) však není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. K obsahové náplni pojmu spravedlivý proces pak Ústavní soud, vycházeje i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (či Evropské komise pro lidská práva), zastává názor, že jedním ze stěžejních aspektů práva na spravedlivý proces je princip "rovnosti zbraní", což znamená, že obě procesní strany musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé. Principy čl. 6 Úmluvy se promítají v hlavě páté Listiny, a proto postupují-li orgány veřejné moci v souladu s nimi, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 16/93, publ. in. ÚS sv. 2, č. 51). Zásada spravedlivého procesu tak neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotně právním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srov. III.ÚS 23/93, ÚS, sv. 1 č. 5; III. ÚS 84/94, ÚS, sv. 3, č. 34). V mezích ústavního přezkumu shora naznačených Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud ČR tato pravidla v projednávané věci neporušil. Odmítl-li dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, tj. proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. řádu, nemohl Ústavní soud přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí dovolacího soudu, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí, které spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť by se tím stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu podle čl. 83 a čl. 90 Ústavy nepřísluší. Ústavní soud proto pouze přezkoumal, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení vztaženými k obsahu jeho rozhodnutí. Závěry o existenci a naplnění dovolacího důvodu nejsou soudu dány k volnému uvážení, a rozhodnutí proto musí být náležitě odůvodněno. Kautely pro posouzení libovůle v postupu Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 564/02 (ÚS, sv. 30, č. 108), když konstatoval, že při současném výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšším soudem ČR, dle kterého nelze v rámci řízení o dovolání přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění a Nejvyšší soud ČR musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, je povinen Nejvyšší soud ČR zjistit, je-li právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav (srov. obdobně i usnesení sp. zn. I.ÚS 412/02, nepublikováno; usnesení sp. zn. III.ÚS 282/03, ÚS, sv. 31, č. 23). Podle zjištění Ústavního soudu Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení, věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o postupu podle §265i odst. 1 písm. b) ve spojení s §265b odst. 1 písm g) a l) tr. řádu odůvodnil. Ústavnímu soudu nepřísluší korigovat výklad dovolacího soudu týkající se ustanovení §265b odst. g), h) a l) tr. řádu, pokud touto interpretací nebylo zasaženo do práv stěžovatele zaručeného v čl. 39 či čl. 40 odst. 6 Listiny, podle kterých lze uložit trest jen na základě zákona. Ústavní soud ověřil, že stěžovateli byl uložen trest zákonu kvantitativně i kvalitativně odpovídající; námitky o tom, zda zde přitěžující či polehčující okolnosti měly či neměly hrát roli, nemohou samy o sobě dosáhnout ústavně právní úrovně a přivodit zásah Ústavního soudu, jak stěžovatel požaduje. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítnout z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 30. června 2004 JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:4.US.596.03
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 596/03
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 6. 2004
Datum vyhlášení  
Datum podání 20. 11. 2003
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Výborný Miloslav
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §33, §34
  • 141/1961 Sb., §265b odst.1 písm.g
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík opravný prostředek - mimořádný
trest
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-596-03
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 45900
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-19