infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.11.2004, sp. zn. IV. ÚS 630/03 [ nález / VÝBORNÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 162/35 SbNU 215 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:4.US.630.03

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Rozhodování soudu o odměně a náhradách soudního exekutora

Právní věta Ústavní soud nehodlá (a ani nemůže) jakkoliv předjímat další postup Městského soudu v Brně a především nemíní svým právním názorem limitovat či zavazovat tento soud stran interpretace vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů; Ústavní soud uznává, že zmíněná vyhláška v ustanovení §7 není formulována šťastně, a že proto nutně vyžaduje soudcovský výklad; ten přísluší obecnému soudu, neboť není posláním Ústavního soudu, aby v rámci své rozhodovací činnosti namísto ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) vykládal podzákonné právní předpisy. Avšak při tomto výkladu, jak již shora naznačeno, bude úkolem Městského soudu v Brně provedený výklad přesvědčivě odůvodnit, a to zvláště pro případ, že by jím chtěl Městský soud v Brně doslovné znění §7 vyhlášky č. 330/2001 Sb. dotvořit či se od něho odchýlit.

ECLI:CZ:US:2004:4.US.630.03
sp. zn. IV. ÚS 630/03 Nález Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 2. listopadu 2004 sp. zn. IV. ÚS 630/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. V. N. proti usnesení Městského soudu v Brně ze 17. 6. 2003 sp. zn. 69 Nc 237/2002, kterým bylo rozhodnuto o výši odměny a hotových výdajů exekutora a nákladů exekuce a nákladů oprávněného. I. Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003 č. j. 69 Nc 237/2002-80 se v části věty první ve slovech "odměnu soudního exekutora ve výši 10 000,- Kč celkem tedy 11 384,40 Kč." zrušuje. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o výši odměny a hotových výdajů exekutora a nákladů exekuce a nákladů oprávněného. Stěžovatel uvádí, že je soudním exekutorem, který byl na základě usnesení Městského soudu v Brně pověřen provedením exekuce na majetku povinného. Po provedení exekuce vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 4. 9. 2002 č. j. EX 66/02-74, kterým stanovil odměnu soudního exekutora za vyklizení tří nemovitostí, budov, ve výši 3 x 10 000 Kč a dále hotové výdaje na zabezpečení exekuce a předběžný průzkum objektů ve výši 50 910 Kč. K námitkám povinného Městský soud v Brně napadeným usnesením změnil příkaz k úhradě nákladů tak, že odměnu exekutora snížil na částku 10 000 Kč a hotové výdaje v rozsahu 50 910 Kč neuznal jako náklady vynaložené na zabezpečení exekuce. Stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím Městský soud v Brně porušil jeho právo na spravedlivý proces ústavně zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Toto porušení spatřuje v tom, že Městský soud v Brně rozhodl dle jeho názoru v rozporu s ustanovením §90 odst. 1 a §92 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, a ustanovením §7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, podle kterých odměna exekutora činí 10 000 Kč za každou vyklizenou nemovitost, stavbu, byt nebo místnost, jejichž vyklizení ukládá exekuční titul. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem Městského soudu v Brně o tom, že vzhledem k široké škále vyjmenovaných nemovitostí lze považovat za jedině možný sjednocující prvek počet listů vlastnictví, na nichž jsou nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí, a protože v daném případě se jednalo o jeden list vlastnictví, náležela podle soudu odměna pouze ve výši 10 000 Kč. Stěžovatel rovněž poukazuje na nedostatečné odůvodnění soudního rozhodnutí, neboť závěr soudu, že pod náhrady hotových výdajů nelze podřadit náklady vynaložené na zabezpečení exekuce, postrádá jakoukoliv další úvahu či skutečnost, jež by soud k takovému závěru vedly. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nálezem napadené usnesení Městského soudu v Brně zrušil. Městský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 6. 2004, podepsaném předsedkyní senátu 69 Nc, uvedl, že plně odkazuje na obsah spisu, důkazy v něm provedené a na napadené rozhodnutí soudu, které bylo vydáno podle §88 odst. 3 A 4 exekučního řádu. K výši vynaložených nákladů na zabezpečení exekuce předsedkyně senátu uvedla, že náklad ve výši 50 910 Kč exekutor v průběhu exekuce řádně neodůvodnil ani nepodložil konkrétními výsledky provedených prací firmou B. m., s. r. o., ve dnech od 23. 5. 2003 do 27. 5. 2003. Z protokolu o vyklizení je zřejmé, že o bezpečnost exekutora a jeho pracovníků dbali příslušníci Policie České republiky, kteří byli při vyklizení přítomni. Exekuci provedl dne 27. 5. 2003 v době od 8.00 do 12.25 hod. exekutor a dva pracovníci exekutorského úřadu. Co skutečně firma B. M., s. r. o., zabezpečovala a za co si vyúčtovala částku 50 910 Kč v rámci provedení exekuce v tento den ani ve dnech předcházejících, nebylo a není soudu známo. Pokud se jedná o odměnu exekutora za vyklizení všech nemovitostí zapsaných na LV 10001 v k. ú. P., považuje předsedkyně senátu úpravu v ustanovení §7 vyhlášky č. 330/2001 Sb. za nedostačující, a byla proto nahrazena výkladem soudu. Dle tohoto ustanovení má exekutor nárok na odměnu ve výši 10 000 Kč za každou vyklizovanou nemovitost, kterých bylo dle usnesení o nařízení exekuce celkem 52. Je zřejmé, že ani exekutor nepovažoval toto za vhodné a sám určil svoji odměnu pouze v rozsahu tří vyklizovaných nemovitostí. Rozhodnutí soudu o určení odměny exekutora za vyklizení nemovitostí je založeno na názoru, že nárok na odměnu 10 000 Kč má exekutor za vyklizení nemovitostí zapsaných na jednom listu vlastnictví, což se výkladově shoduje s bodem 3 v sazebníku soudních poplatků (příloha k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nevyjádřili. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 69 Nc 237/2002 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2000 sp. zn. 30 C 68/95 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 15 Co 9/2001 bylo povinnému, obchodní společnosti R., spol. s r. o., uloženo vyklidit a vyklizené předat oprávněnému, městu B., nemovitosti zapsané v katastru nemovití na LV 10001 pro k. ú. P., obec B. Vzhledem k tomu, že povinný předmětné nemovitosti nevyklidil, Městský soud v Brně k návrhu oprávněného nařídil usnesením ze dne 18. 2. 2002 č. j. 69 Nc 237/2000-5 exekuci konkrétně označených nemovitostí (pozemků a pozemků se stavbou). Z protokolu o provedení vyklizení dne 27. 5. 2002 vyplývá, že tento den exekutor společně se svými pracovníky, za asistence příslušníků Policie České republiky a městské policie a zástupců oprávněného, jakož i za částečné účasti zástupců povinného provedl exekuci vyklizením a fakticky předal všechny vyklizené nemovitosti uvedené v usnesení Městského soudu v Brně včetně 13 budov (nacházejících se na parcelách č. 916, 912/2, 917, 911/2, 918, 928, 930, 931/1, 931/2, 223/7, 912/10, 914, 912/3) zástupci oprávněného. Exekutor následně rozhodl o nákladech exekuce příkazem ze dne 4. 9. 2002 č. j. EX 66/02-74, ve kterém přikázal povinnému uhradit exekutorovi hotové výdaje ve výši 52 258,40 Kč a odměnu ve výši 30 000 Kč (výrok I), dále přikázal, aby povinný uhradil oprávněnému náklady ve výši 6 000 Kč (výrok II), s tím, že náklady exekuce a náklady oprávněného je povinný povinen zaplatit ve stanovené lhůtě na účet soudního exekutora (výrok III). Z odůvodnění příkazu vyplynulo, že hotové výdaje exekutora sestávaly z částky 548,40 Kč za poštovné, 800 Kč za stavebně-zámečnické práce provedené firmou G. a 50 910 Kč za předběžný průzkum objektů a pozemků a zabezpečení vlastní exekuce firmou B. M., s. r. o. Odměna exekutora pak byla účtována za vyklizení objektů nacházejících se na p. č. 916, 912/2 a 917, tj. 3 x 10 000 Kč. Proti příkazu podal povinný námitky, ve kterých uvedl, že náklady takto stanovené nebyly vyvolány jeho jednáním a považuje je za neúměrné. Poukázal na to, že není jasné, proč a z jakých důvodů byly prováděny tzv. úkony zabezpečení exekuce a předběžný průzkum objektů, není zřejmé, jaké činnosti vykonávala na zabezpečení exekuce firma B. M., s. r. o., a za co tato firma vystavila fakturu ve výši 50 910 Kč, namítl, že nebyla nutná zámečnická činnost firmy G., neboť povinný se dostavil na místo úkonu, a vznesl námitky i proti celkové odměně exekutora, kterou považoval za vysokou vzhledem k rozsahu činnosti, již exekutor prováděl, a navrhl její snížení. Městský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením námitkám částečně vyhověl a příkaz k úhradě nákladů exekuce změnil ve výroku I tak, že přikázal povinnému uhradit exekutorovi hotové výdaje ve výši 1 348,40 (poštovné a stavebně-zámečnické práce) a odměnu soudního exekutora ve výši 10 000 Kč, celkem 11 348,40 Kč. Z odůvodnění usnesení vyplynulo, že Městský soud v Brně výdaj ve výši 50 910 Kč fakturovaný firmou B. M., s. r. o., neuznal za náklad vynaložený na zabezpečení exekuce, a pokud takový náklad vznikl, může ho nést jen oprávněný, případně soudní exekutor, nikoliv však povinný. Stanovení výše odměny exekutora pak Městský soud v Brně odůvodnil širokou škálou vyjmenovaných nemovitostí, kdy za jedině možný sjednocující prvek bylo nutno považovat počet listů vlastnictví, na nichž jsou nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí. Protože se v daném případě jednalo o jeden list vlastnictví, soud rozhodl o odměně ve výši 10 000 Kč. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu přezkumu ústavní stížností napadeného rozhodnutí, zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat pouze ta fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. V exekučním řízení jsou podle ustanovení §36 odst. 1 exekučního řádu účastníky exekučního řízení oprávněný a povinný. V daném případě je však oprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti i exekutor, neboť napadeným rozhodnutím bylo rozhodováno o jeho nárocích, tj. odměně za provedení exekuce a náhradě hotových výdajů. Ústavní stížnost je přípustná, neboť proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek (§88 odst. 4 exekučního řádu) ani jiný procesní prostředek k ochraně práva. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jeho odůvodnění. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, neboť jinými slovy vyjádřeno, ne každá protizákonnost zakládá též protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, a je důvodem k poskytnutí ochrany před Ústavním soudem [srov. sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 3, nález č. 5]. Součástí práva na řádný proces, jehož se stěžovatel dovolává (čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy), je i zákaz libovůle při rozhodování, z něhož vyplývá povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit způsobem zakotveným v zákoně (§157 a 167 občanského soudního řádu). Ústavní soud tedy přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Brně z pohledu kautel řádného procesu a poté dospěl k závěru o důvodnosti námitek v ústavní stížnosti vztahujících se k určení odměny exekutora. Podle, pro věc relevantních, ustanovení §90 odst. 1 exekučního řádu náleží exekutorovi za exekuční činnost odměna a náhrada hotových výdajů. Podle ustanovení §92 téhož řádu podrobnosti o výši a způsobu určení odměny, hotových výdajů, náhrady za doručení písemností a náhrady za ztrátu času stanoví Ministerstvo spravedlnosti vyhláškou. Podle ustanovení §7 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, odměna exekutora činí 10 000 Kč za každou vyklizenou nemovitost, stavbu, byt nebo místnost, jejichž vyklizení ukládá exekuční titul. Podle ustanovení §13 citované vyhlášky náleží exekutorovi v souvislosti s výkonem exekuční činnosti náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním exekuce. Tato náhrada zahrnuje zejména soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, úhrady osobám provádějícím přepravu zásilek, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy, fotokopie a náhrady nákladů na vložení či získání dat z centrálních informačních systémů. Právní normy, jako obecně závazná pravidla chování stanovená státní mocí, předvídají a zobecňují individuální společenské vztahy a z nich vyplývající skutečnosti, nemohou však poskytovat odpověď na každou konkrétní otázku. V takových případech orgán aplikující právo interpretuje právní normy za použití metod v právní metodologii obecně uznávaných, kdy např. soudcovský výklad určité právní normy může být i tak široký, že právní normu dotváří. Ústavní soud respektuje, že k výkladu norem jednoduchého práva jsou povolány především obecné soudy, nicméně, jak vyjádřil v řadě svých nálezů, úkolem soudů je interpretovat tyto normy ústavně konformním způsobem, přičemž připomněl, že v právu platí a je běžně aplikována řada obecných právních principů, které v právních předpisech výslovně vyjádřeny nejsou (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 48/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 5, nález č. 21; vyhlášen pod č. 121/1996 Sb.). V souvislosti s otázkou interpretace právní normy ústavně konformním způsobem Ústavní soud rovněž připustil, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 7, nález č. 13; vyhlášen pod č. 63/1997 Sb.). V posuzované věci Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně použil pro výpočet výše odměny exekutora počet listů vlastnictví, na kterých jsou vyklizované nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí (v daném případě jeden LV), a že přijetím nového kriteria aplikovanou právní normu (§7 citované vyhlášky) fakticky dotvořil. Takový postup, jak ze závěrů shora vyložených vyplývá, není vyloučen; soudní rozhodnutí však musí být přiměřeně transparentní a musí obsahovat takové odůvodnění, ze kterého je zřejmé, jaké úvahy soud vedly při výkladu aplikované normy a z jakých důvodů a v jaké míře považoval za nutné se od ní odklonit. V projednávaném případě bylo žádoucí, aby Městský soud v Brně blíže odůvodnil podmínky, za kterých lze tzv. sjednocující prvek použít, neboť odkaz na širokou škálu vyjmenovaných nemovitostí je odkazem vágním, a tudíž nepřezkoumatelným. Pojem "široká škála" je pojmem subjektivním, objektivně neměřitelným, a z toho důvodu způsobilým založit nahodilost v rozhodování obecného soudu. Poukaz Městského soudu v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti, že jeho výklad se shoduje s bodem 3 v sazebníku soudních poplatků - příloha k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, kdy podle věty první bodu 3 sazebníku soudních poplatků se pro účely zákona o soudních poplatcích za nemovitost pokládají všechny nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na jednom listu vlastnictví, považuje Ústavní soud v projednávané věci za nepřípadný, neboť zákon o soudních poplatcích nelze pro jeho povahu na projednávaný případ vztáhnout; především ovšem platí, že nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze zhojit cestou vyjádření k podané ústavní stížnosti. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud přiznal námitkám stěžovatele směřujících do stanovení odměny exekutora a argumentujících porušením čl. 36 odst. 1 Listiny opodstatněnost. Ústavní soud nehodlá (a ani nemůže) jakkoliv předjímat další postup Městského soudu v Brně a především nemíní svým právním názorem limitovat či zavazovat tento soud stran interpretace vyhlášky č. 330/2001 Sb.; Ústavní soud uznává, že zmíněná vyhláška v ustanovení §7 není formulována šťastně, a že proto nutně vyžaduje soudcovský výklad; ten přísluší obecnému soudu, neboť není posláním Ústavního soudu, aby v rámci své rozhodovací činnosti namísto ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] vykládal podzákonné právní předpisy. Avšak při tomto výkladu, jak již shora naznačeno, bude úkolem Městského soudu v Brně provedený výklad přesvědčivě odůvodnit, a to zvláště pro případ, že by jím chtěl Městský soud v Brně doslovné znění §7 vyhlášky č. 330/2001 Sb. dotvořit či se od něho odchýlit. Ve zbytku ústavní stížnosti směřující do rozhodování soudu o nepřiznání úhrady hotových výdajů v rozsahu 50 190 Kč pak Ústavní soud neshledal, že by Městský soud v Brně vykročil ze svých oprávnění, neboť podle ustanovení §13 vyhlášky č. 330/2001 Sb. exekutorovi náleží v souvislosti s výkonem exekuční činnosti náhrada hotových výdajů účelně vynaložených s prováděním exekuce, jejichž demonstrativní výčet je obsažen ve větě druhé citovaného ustanovení. Posouzení charakteru vynaložených hotových výdajů, jakož i jejich účelnosti, bylo zcela v kompetenci Městského soudu v Brně, který část vynaložených nákladů v rozsahu poštovného a zámečnických prací uznal. Ústavní soud připouští jistou strohost odůvodnění soudního usnesení v části, ve které soud neuznal hotový výdaj ve výši 50 190 Kč, nicméně názor soudu o tom, že takový náklad nelze připsat k tíži povinného, je seznatelný. Nelze totiž přehlédnout absenci podkladu prokazujícího reálný výkon a odůvodněnost a účelnost vynaloženého výdaje, když tyto skutečnosti neobsahuje ani exekuční příkaz stěžovatele. Ústavní soud tedy uzavřel, že v této části je třeba stěžovatelovu argumentaci o porušení ústavně zaručených práv (čl. 36 odst. 1 Listiny) považovat za nedůvodnou. Ústavní soud shledal neopodstatněným rovněž tvrzení stěžovatele o porušení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Podle tohoto ustanovení má každá fyzická nebo právnická osoba právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Podle Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") může být majetkem ve smyslu citovaného ustanovení buď existující majetek nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším legitimní naději, že budou konkretizovány (srov. např. věc Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, nebo věc Poláček a Poláčková proti České republice, publ. in Soudní judikatura, Přehled rozsudků ESLP č. 4/2002). Evropská komise pro lidská práva i Evropský soud zastávají názor, že majetek existuje teprve od chvíle, kdy na něj vlastník může uplatnit nesporný nárok, přičemž vlastnické právo nezahrnuje právo na nabytí majetku. V projednávaném případě stěžovateli nepochybně vznikl nárok na odměnu za výkon exekuční činnosti, sporná byla výše odměny, o které bude muset v důsledku kasačního nálezu Ústavního soudu Městský soud v Brně znovu rozhodnout. Za daného stavu věci tak nelze uvažovat o legitimní naději na konkretizaci majetkových hodnot, jak tvrdí stěžovatel, neboť i legitimní naděje musí být konkrétnější povahy než pouhé tvrzení a musí se opírat přinejmenším o určité zákonné ustanovení (jež však aplikuje a interpretuje obecný soud) nebo právní akt, jakým je např. soudní rozhodnutí. Stěžovatel tak dosud není držitelem natolik jisté pohledávky, aby byla vymahatelná, a proto má Ústavní soud za to, že tvrzení o zásahu do stěžovatelových vlastnických práv je neopodstatněné. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti v části směřující do stanovení výše odměny exekutora vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny napadené usnesení Městského soudu v Brně v rozsahu, jak ve výroku tohoto nálezu uvedeno, zrušil. Ve zbytku pak ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.

Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové S většinovým stanoviskem vyjádřeným ve výroku a odůvodnění nálezu v dané věci nesouhlasím z následujících důvodů. Především mám za to, že ústavní stížnost měla být odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť jej podala osoba zjevně neoprávněná. K tomuto závěru mne vedou tyto úvahy: 1. K osobě exekutora: Stěžovatel je soudním exekutorem a tento svůj status získal podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v platném znění. Ustanovení §1 odst. 1 tohoto zákona mimo jiné stanoví, že soudní exekutor je fyzickou osobou, kterou stát pověřil exekutorským úřadem. Podle ustanovení §4 exekučního řádu má exekutor při výkonu exekuční činnosti postavení veřejného činitele. Podle ustanovení §7 odst. 1 exekučního řádu vykonává stát nad činností exekutorů v jistém rozsahu dohled (ve zbytku jej vykonává exekutorská komora) a podle §8 písm. d) si stát zajišťuje svou přítomnost v kárné a zkušební komisi tím, že ministr spravedlnosti jmenuje jednu třetinu členů těchto komisí z řad soudců. Ministr spravedlnosti, resp. předsedové okresních soudů jsou také oprávněni podat návrh na zahájení kárného řízení proti exekutorovi [§117 odst. 4 písm. a), c), d) exekučního řádu], a v neposlední řadě stát odpovídá vedle exekutora za škodu jím způsobenou (§32 odst. 3 exekučního řádu ve spojení s §4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů). Z uvedeného vyplývá, že exekučním řádem přenesl stát část výkonu své moci - specificky moci soudní, jíž je třeba rozumět soudní řízení počínaje řízením nalézacím až po řízení vykonávací, na soudní exekutory. Jimi sice jsou fyzické osoby, avšak tato skutečnost má význam toliko právně technický či organizačně institucionální. Z hlediska funkcionálního vykonávají tyto osoby státní moc. A vlastně pouze tento fakt pak také zdůvodňuje významné ingerence státu do výkonu jejich činnosti formou dohledu, návrhových oprávnění státu v kárných řízeních, jakož i, a to především, zdůvodňuje odpovědnost státu za škodu způsobenou exekutorem. Z uvedeného je zřejmé, že oddělení státních a privátních agend vykonávaných fyzickou osobou má fundamentální význam pro posouzení jejího právního postavení, jež je charakterizováno divergencí mezi jí vykonávanou státní mocí a jejím soukromým statusem fyzické osoby. Jinými slovy - vykonává-li exekutor funkce, které by jinak byl povinen vykonat stát, není a nemůže být při jejich výkonu chráněn základními právy jako fyzická osoba, nýbrž požívá ochrany jako veřejný činitel. Naopak je však exekutor při výkonu svěřené státní moci povinen dbát a respektovat základní práva těch osob, ve vztahu k nimž přenesenou státní moc vykonává. Dalším důvodem, proč při výkonu přenesené státní moci není možné exekutora ztotožnit se soukromou osobou chráněnou základními právy, je fakt, že při výkonu přenesené státní moci nedisponuje exekutor svobodnou vůlí, která charakterizuje jednání soukromých osob. Naopak jeho úkony jsou stejně jako úkony veškeré veřejné moci přísně vázány na zákon, a tak se i ve vztahu k exekutorovi uplatňuje plně princip stanovený v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (obdobně čl. 2 odst. 3 Ústavy). Tento princip tak zcela přiléhavě našel výraz v ustanovení §2 exekučního řádu, podle kterého je exekutor při výkonu exekuční činnosti vázaný jen Ústavou, zákony, jinými právními předpisy a rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení. 2. K rozhodnutí: Soudní rozhodnutí (v daném případě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003 sp. zn. 69 Nc 237/2002), jímž měla být porušena základní práva exekutora, je třeba považovat za rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí (příkazu k úhradě nákladů exekuce) vydaném exekutorem samotným podle §88 exekučního řádu. Příkaz k úhradě nákladů exekuce je zákonem (exekučním řádem) konstruován tak, že vykazuje jak formálně, tj. strukturou, tak obsahově - materiálně (tj. co do stanovení charakteru a rozsahu povinností) všechny znaky autoritativního mocenského rozhodnutí, ukládajícího povinnému peněžité plnění. Z pohledu základních práv tak konstituuje takové rozhodnutí zásah do vlastnictví povinného, jehož ochrana je garantována čl. 11 odst. 1 Listiny. Soudní přezkum takového rozhodnutí ve smyslu §88 odst. 3 exekučního řádu následuje teprve za situace, kdy exekutor sám (autoremedurně) nevyhoví námitkám účastníka řízení, jímž samozřejmě není exekutor sám. Exekuční řád zcela správně předvídá soudní přezkum "příkazu", neboť je tím vyjádřena skutečnost, že exekutor je z hlediska funkčního integrální součástí soudní soustavy. Protože však z druhé strany nedisponuje všemi nezbytnými atributy soudní moci (především nezávislostí) a protože jeho rozhodnutí zasahuje do sféry základních práv povinného, je třeba soudní přezkum exekutorova rozhodnutí chápat jako respektování ústavního příkazu plynoucího z čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Smysl soudního přezkumu pak spočívá v kontrole exekutorova rozhodnutí z hlediska jeho vázanosti zákonem v materiálním smyslu, tj. i podzákonných norem (v daném případě vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb.). Soud tedy kontroluje rozhodnutí exekutora jak z hlediska vyloučení libovůle, která je, jak shora uvedeno, při výkonu státní moci zapovězena (čl. 2 odst. 2 Listiny). Dále soud kontroluje rozhodnutí exekutora z hlediska přiléhavé interpretace jím aplikovaných právních norem (v daném případě shora uvedené vyhlášky Ministerstva spravedlnosti). Přiléhavou interpretací je pak třeba rozumět takovou interpretaci právních norem, která minimalizuje zásahy do základních práv. V daném případě tedy obecný soud kontroloval rozhodnutí exekutora i z hlediska zásahu do vlastnického práva povinného. Zásah do vlastnictví, chápaného jako základní právo, je pak možný jen na základě zákona (chápaného materiálně), který musí být dostatečně určitý tak, aby míra či rozsah zásahu byly kontrolovatelné. Pokud pak zákon, v materiálním smyslu umožňující zásah do základního práva na vlastnictví, lze vykládat několika způsoby, nutně je v takové situaci třeba uplatnit ten výklad, který je nejšetrnější k omezovanému základnímu právu (čl. 4 odst. 2, 3, 4 Listiny), což je také výrazem Ústavním soudem již v minulosti uplatňované maximy in dubio pro liberate. Pokud jde o konkrétní případ, dodávám, že nálezem rušené rozhodnutí tyto zásady plně respektovalo. Obecný soud přitom byl postaven před úkol vyložit ne zcela jednoznačná ustanovení shora uvedené vyhlášky Ministerstva spravedlnosti. Výklad, který hraničil s dotvořením práva, provedl transparentním způsobem, když použil přijatelné kritérium, které ve svém rozhodnutí uvedl. Fakticky použil analogii se sazebníkem soudních poplatků, byť tento fakt explicitně v rozhodnutí samotném neuvedl. Přesto mám za to, že jak způsob, tak rozsah odůvodnění rozhodnutí je dostatečný a rozhodně nevykazuje znaky ústavně zakázané libovůle. Většinové stanovisko je však konstruováno tak, že zásah do základního práva na vlastnictví, jímž je chráněn povinný, umožňuje údajné základní právo exekutora na spravedlivý proces, které má kolidovat se základním právem povinného na vlastnictví. Byť tato teze není výslovně v nálezu vyslovena, nýbrž toliko vyplývá z jeho logiky. Obecně tuto tezi považuji za vadnou i proto, že s materiálním základním právem má kolidovat toliko základní právo procesní, jehož materiální základněprávní pozadí vůbec nebylo objasněno. Stěžovatelem bylo však namítáno v podobě legitimního očekávání (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Mám za to, že v dané konstelaci si mělo většinové stanovisko položit otázku konfliktu konstituovaného vlastnictví (povinného) a legitimního očekávání na nabytí vlastnictví a tento konflikt řešit. Z mého pohledu ovšem řešení tohoto konfliktu nepřipadá v úvahu, neboť stěžovatel, jak shora uvedeno, není nositelem žádných základních práv. 3. Facit: Většinové rozhodnutí se nezabývá otázkami spojenými s problematickými důsledky přenesení výkonu státní moci na soukromé osoby ani s důsledky plynoucími z naznačeného omezení základních práv. V tom spatřuji nebezpečnost tohoto rozhodnutí, neboť v jím založené konstrukci je veřejná moc (na úkor soukromých osob) posilována skrze fakt, že její výkon se přenáší na fyzické osoby, jimž je ve srovnání se státem samým (tj. v situaci, kdy by přenášenou moc vykonával sám) poskytována zvýšená ochrana základními právy. Tím je pak v důsledku, byť zprostředkovaně, poskytována nepatřičná ochrana státní moci jako takové, což nutně a přímočaře vede k deficitu v ochraně základních práv skutečných soukromých osob. Přitom je zřejmé, že základní práva slouží jako poslední ochrana jednotlivce právě před excesivním výkonem veřejné moci. Při víceméně celosvětově vzrůstajícím trendu, jímž je přenášení výkonu státní moci na soukromé osoby, který by byl doprovázen přístupy, jež zvolilo většinové stanovisko, by mohlo brzy dojít k výraznému snížení standardu ochrany základních práv soukromých osob. Přitom při přenášení výkonu státní moci na soukromé osoby by měla platit maxima, že takovým přenosem výkonu moci se nesmí zhoršit postavení jednotlivých soukromých osob. Podle mého názoru většinové stanovisko vyjádřené v nálezu tuto maximu nerespektovalo.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:4.US.630.03
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 630/03
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 162/35 SbNU 215
Populární název Rozhodování soudu o odměně a náhradách soudního exekutora
Datum rozhodnutí 2. 11. 2004
Datum vyhlášení 25. 11. 2004
Datum podání 15. 12. 2003
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO - soudní exekutor
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Výborný Miloslav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1
Ostatní dotčené předpisy
  • 120/2001 Sb., §90 odst.1, §92
  • 330/2001 Sb., §7, §13
Odlišné stanovisko Wagnerová Eliška
Předmět řízení hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík výkon rozhodnutí
náklady řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-630-03
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 45935
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-19