ECLI:CZ:US:2004:4.US.648.03
sp. zn. IV. ÚS 648/03
Usnesení
IV. ÚS 648/03
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti T. D., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2003, čj. 27 Co 126/2003-104 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 21. 3. 2002, čj. 7 C 1547/2001-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 12. 2003 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2003, čj. 27 Co 126/2003-104 a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 21. 3. 2002, čj. 7 C 1547/2001-51.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. 7 C 1547/2001, jakož i z ústavní stížnosti samotné vyplývá, že v civilním řízení se stěžovatelka domáhala po žalovaném vedlejším účastníkovi V. W. zaplacení částky 180 000,- Kč s příslušenstvím, z titulu půjčky. Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že k půjčce - neuzavřené písemnou smlouvou - došlo. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci potvrdil, když dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl usnesením ze dne 23. 10. 2003, čj. 33 Odo 909/2003-114.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Poukazuje na důkazy uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a vyjadřuje názor, že nalézací soud tyto důkazy nesprávně vyhodnotil a nevypořádal se zejména s tím, z jakého důvodu předčasně zrušila svůj termínovaný vklad a vybrala peníze, proč musela být přítomná při podpisu kupní smlouvy a z jakého důvodu ji p. W. přihlásil k trvalému pobytu v zakoupeném domku. Těmito skutečnostmi se nezabýval ani odvolací soud. Obecné soudy tak nedostály své povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložit, z jakých důkazů a prokázaných skutečností jejich rozhodnutí vychází a na jakých procesních úvahách při jejich hodnocení spočívá. Je toho názoru, že skutková zjištění obecných soudů a jejich právní závěry, jsou v extrémním nesouladu se skutečným stavem věci.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku, z něhož je zřejmé, z jakých důvodů bylo ve věci samé rozhodnuto. Hodnocením provedených důkazů se zabýval jak Okresní soud Praha - západ, tak i Krajský soud v Praze. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítl.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. 7 C 1547/2001, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Pokud stěžovatelka argumentovala, že již z provedených důkazů by soud prvního stupně mohl dospět k jinému závěru, než učinil, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (viz např. nález III. ÚS 23/93, uveřejněný pod č. 5, ve svazku 1, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), aniž by se jevilo potřebné důvody v této judikatuře opakovaně vyložené dále rozvádět. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů již provedené obecnými soudy svým vlastním hodnocením, pokud ovšem ve smyslu §48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, tyto důkazy sám neprovedl, což se v daném případě nestalo. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (např. tím, že některé z navržených důkazů byly opomenuty). Takové porušení ústavních principů ve věci stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
K tvrzení stěžovatelky, že nalézací soud se nevypořádal s tím, z jakého důvodu předčasně zrušila svůj termínovaný vklad a vybrala peníze, proč musela být přítomná při podpisu kupní smlouvy a z jakého důvodu ji p. W. přihlásil k trvalému pobytu v zakoupeném domku, a že těmito skutečnosti se nezabýval ani odvolací soud, Ústavní soud uvádí, že jde o tvrzení zčásti zavádějící a zčásti pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti nevýznamné. Především neodpovídá pravdě, že by se soudy nezabývaly tím, že stěžovatelka vyzvedla z banky téměř 180.000,- Kč; naopak nalézací soud vyložil, proč i při existenci této prokázané skutečnosti nepovažuje ji v souvislosti s ostatními provedenými důkazy za rozhodující pro závěr o unesení důkazního břemene tížícího stěžovatelku jako žalobkyni a odvolací soud se s důvody, o něž své rozhodnutí opřel soud nalézací, ztotožnil. V ostatním pak stěžovatelka pouze polemizuje se závěry soudu prvního stupně, zaměňujíc přitom motivaci (pohnutku) k některým svým krokům i krokům vedlejšího účastníka s jejich existencí; v této souvislosti stěží lze soudům vytýkat, že nezaměřily dokazování právě k objasnění toho, jaké pohnutky stěžovatelku motivovaly k tomu, že vybírala peníze ze svého vkladu a že byla přítomna u podpisu kupní smlouvy, jakož i k objasnění toho, jaká pohnutka vedla žalovaného k přihlášení žalobkyně k trvalému pobytu v zakoupeném domě, když na základě řady jiných důkazů dospěly k přesvědčivě odůvodněnému závěru, že stěžovatelka své žalobní tvrzení neprokázala. Subjektivní přesvědčení stěžovatelky, že spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny by byl naplněn právě jen takovým rozhodnutím soudu, jež by přisvědčilo jejím tvrzením, lze sice pochopit, avšak samo o sobě není způsobilé přivodit zásah Ústavního soudu. Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelčiným tvrzením o protiústavnosti napadených rozhodnutí a má naopak za to, že ani tato rozhodnutí ani řízení jim předcházející nejsou zatížena vytýkanými vadami. Soud prvého stupně řádně provedl důkazy stěžovatelkou nabízené (i důkazy další), tyto zhodnotil v souladu s ust. §132 o.s.ř. (jenž je procesním promítnutím relevantních ustanovení Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, o právu na spravedlivý proces) a v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil, proč dospěl k závěru, že žaloba musí být zamítnuta. Ani v postupu odvolacího soudu nelze shledat ničeho nezákonného či dokonce protiústavního.
Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatelce nebylo odepřeno základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny, přičemž proces jako celek byl veden způsobem nezakládajícím pochybnosti o jeho spravedlivosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu