Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.06.2005, sp. zn. I. ÚS 188/03 [ usnesení / GÜTTLER / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2005:1.US.188.03

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2005:1.US.188.03
sp. zn. I. ÚS 188/03 Usnesení I.ÚS 188/03 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele T. A., zastoupeného advokátem Mgr. M. C., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. 4 T 14/2001, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 10 To 48/02, takto: Ústavní stížnost se odmítá . Odůvodnění: Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. 4 T 14/2001, uznal obžalovaného T. A. (dále jen "stěžovatel") vinným, že poté, co si od nezjištěné osoby nebo osob opatřil za částku 500 Kč za 1 gram metamfetamin (pervitin), který je zařazen do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, vždy po předchozí objednávce provedené telefonicky prodal celkem v sedmnácti konkretizovaných případech psychotropní látku, spáchal takový čin ve větším rozsahu a získal takovým činem značný prospěch (bod I), od přesně nezjištěné doby do 30. 3. 2000 ve svém bytě v Ostrově v Luční ulici č. 832 přechovával plastový sáček s obsahem 148,59 gramů bílé krystalické látky obsahující 66,6 % hydrochloridu metamfetaminu, což představuje po přepočtu 79,514 gramů čisté báze metamfetaminu, který je zařazen do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, s malým množstvím hydrochloridu efedrinu, který je uveden mezi prekurzory zařazenými do tabulky I podle Úmluvy OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami přílohy č. 9 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů (bod II), tedy neoprávněně pro jiného přechovával psychotropní látku a prekurzor a spáchal takový čin ve větším rozsahu, čímž spáchal pod bodem I. pokračující trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odstavec 1, odstavec 2 písm. a), odstavec 3 písm. a) trestního zákona ve znění zákona č. 112/1998 Sb. (dále jen "t.z."), pod bodem II trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odstavec 1, odstavec 2 písm. a) t.z. a odsoudil jej za to podle §187 odst. 3 t.z. za použití §35 odst. 1 t.z. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků. Podle §39a odst. 3 t.z. byl k výkonu trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) t.z. stěžovateli uložil trest propadnutí věci a to: balíčku plastových sáčků, digitální váhy zn. TANITA, model 1476N a 144,12 gramů metamfetaminu. Podle §55 odst. 1 písm. c) t.z. stěžovateli uložil trest propadnutí věci, a to částky 24.000,- Kč. Krajský soud v Plzni v odůvodnění v prvé řadě uvedl, že na podkladě obžaloby bylo konáno hlavní líčení, ve kterém byl vyslechnut stěžovatel, za podmínek ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr.ř. byly přečteny protokoly o výslechu svědků D. M., S. K. a J. G., podle §213 odst. 1 tr.ř. [vyslechnutých v rámci právní pomoci v SRN (poznámka: nedošlo k výslechu svědka R. P., který odmítl vypovídat jak v řízení, které bylo vedeno vůči jeho osobě v SRN, tak i v řízení proti stěžovateli)], "pak další listinné důkazy, zejména posudky ústavu, fotoalbum, dokumentace poskytnutá v rámci právní pomoci Státním zastupitelstvím Chemnitz - SRN, jakož i jednotlivé položky zajištěné v rámci provedené domovní prohlídky". Svědkyně S. K. mimo jiné vypovídala o nasazení R. P. jako kurýra mezi ČR a SRN (a o důvodech, pro které byl R. P. seznámen se stěžovatelem). Krajský soud neměl pochybnosti o tom, že to byl právě P., který v konkrétně uvedených případech převzal peníze v uzavřené obálce od J. G. a S. K. a tyto předal stěžovateli za jím dodaný pervitin. Podle přesvědčení krajského soudu bylo provedeným dokazováním prokázáno, že stěžovatel v nejméně 17 případech (v bodu I uvedených) v době od nezjištěného dne v létě 1998 do poloviny roku 1999 prodal občanům Spolkové republiky Německo metamfetamin v celkovém množství 4.300 gramů, přičemž 1 gram metamfetaminu prodával za 35 DM. K provedeným listinným důkazům týkajících se jak bodu I., tak i II. obžaloby - zejména k protokolu o domovní prohlídce, fotodokumentaci, protokolu o použití služebního psa, k posudkům ústavu i k dokumentaci o právní pomoci ze SRN stěžovatel podstatných připomínek neměl. Krajský soud zdůraznil, že výpovědi svědků S. K. a J G. považuje za věrohodné; ve výslechu svědků v SRN v rámci právní pomoci nelze spatřovat žádné procesní pochybení, oba vypovídali po řádném poučení ve smyslu platného českého právního řádu, oba dva se rozhodli vypovídat a obhájce stěžovatele měl možnost se těchto výslechů zúčastnit. Krajský soud v odůvodnění konečně uvedl, že k bodu II. obžaloby se stěžovatel zcela doznal a na svoji obhajobu neuvedl nic právně významného. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 10 To 48/02, z podnětu podaných odvolání doplnil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. 4 T 14/2001, tak, že se podle §226 písm. a) tr.ř. stěžovatel zprošťuje obžaloby pro dílčí útoky pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odstavec 1, odstavec 2 písm. a), odstavec 3 písm. a) t.z., kterého se měl dopustit pod bodem 1, 2 a 5. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že ve výroku o vině stěžovatele - až na posléze uvedenou výjimku - není pochybení, neboť krajský soud si pro uvedený výrok opatřil spolehlivý podklad ve výsledcích provedeného dokazování a nepochybil ani v tom, jestliže ve skutkových zjištěních vycházel především z výpovědí svědků J. G., S. K. a D. M.. Vrchní soud poukázal mimo jiné na to, že ve výslechu svědků v SRN v rámci právní pomoci (sledující Evropskou úmluvu o vzájemné pomoci ve věcech trestních, kdy se právní pomoc poskytuje podle práva dožádaného státu - čl. 3 odst. 1) nelze spatřovat žádné procesní pochybení, obhájce stěžovatele měl možnost být těmto výslechům přítomen, vznášet případné námitky vůči vlastnímu vedení výslechu konkrétního svědka, stejně jako měl možnost klást otázky za účelem odstranění případných rozporů ve výpovědích stěžovatele a svědků. Odvolací soud dále nesdílel pochybnosti odvolatelů ohledně věrohodnosti svědků S. K. a J. G., neboť výpověď, kterou učinili pro orgány ČR v rámci právní pomoci, zásadně neměla význam v trestním řízení vedeném proti nim v SRN (orgánům SRN nemohlo nijak prospět, jestliže zmíněné osoby v rámci právní pomoci pro ČR uvedly jako jediného dodavatele stěžovatele; procesní postavení vyslýchaných osob bylo v obou řízeních zcela jednoznačně formálně odlišeno). Odvolací soud proto nesdílel potřebu dalšího dokazování. Vrchní soud neshledal žádná pochybení ani v postupu krajského soudu při způsobu výpočtu značného prospěchu ve smyslu §187 odst. 3 písm. a) t.z. Vrchní soud vytkl napadenému rozsudku toliko skutečnost, že skutky uvedené pod bodem 1), 2 a 5 obžaloby nebyly stěžovateli prokázány a proto se zřetelem k novelizaci tr.ř. účinné od 1. 1. 2002 a s odkazem na §11 odst. 2 tr.ř. nepostačovalo pouhé vypuštění z výroku o vině. Namístě bylo zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr.ř. pro skutky uvedené pod body 1), 2 a 5 obžaloby. Jinak však vrchní soud pochybení ve výroku o trestu neshledal; v druhu a výši uložených trestů vyjádřil krajský soud jak stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele, tak jeho osobní poměry a možnosti nápravy. Trest odnětí svobody při samé spodní hranici zákonné trestní sazby zohledňuje ty okolnosti, které stěžovateli svědčily ve prospěch a jichž se dovolával i v podaném odvolání. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. 4 T 14/2001, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 10 To 48/02, napadl stěžovatel ústavní stížností. Stěžovatel v prvé řadě uvádí, že oba soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jednak z článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). To především proto, že opřely výroky o stěžovatelově vině o skutková zjištění vycházející téměř výlučně z důkazů opatřených a provedených v rozporu s ustanovením §101 tr.ř. a v případě výslechů svědků J. G. a S. K. v rozporu s ustanovením §69 ve spojení s §136a tr. ř. SRN, která upravují výslech svědka obdobně jako tr.ř. ČR. Uvedení svědkové prý nebyli vyzváni, aby souvisle vypověděli vše, co sami o věci vědí, naopak otázky jim byly kladeny hned od počátku výslechu, k vyjádření jim byly předstírány konkrétní údaje o jednotlivých útocích (tzv. výtky) a svědkyně S. K. prý popisovala to, čemu sama nebyla přítomna. Ani jeden z obou soudů důvodnost těchto námitek neshledal a odvolací soud porušení základního práva plynoucího z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 Úmluvy způsobil tím, že rozsudek soudu prvého stupně nezrušil. Stěžovatel dále poukazuje na to, že obecné soudy neprovedly stěžovatelem a jeho sestrou navrhované a označené důkazy, na jeho argumenty v hlavním líčení a na námitky uplatňované v tomto směru v odvoláních prakticky nereagovaly, případně nepochopily jejich smysl, což stěžovatel vnímá jako postup v rozporu s ústavně zaručeným právem na obhajobu ve smyslu čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Tím, že nedošlo k předvolání svědka R. P. k hlavnímu líčení či k veřejnému zasedání o odvolání (kdy především nebylo ověřeno, zda tento svědek svůj postoj k věci změnil, takže by se k hlavnímu líčení dostavil) porušily obecné soudy čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Stěžovatel konečně tvrdí, že nebyl plně respektován princip presumpce neviny a konkrétně z něj vyplývající zásada in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy), neboť v souzené věci se prý z důkazního hlediska jednalo o stav "tvrzení proti tvrzení". Proti sobě totiž stála stěžovatelova výpověď (doznání), kterou učinil hned po zadržení, tedy za situace, kdy neměl a ani nemohl mít žádnou konkrétní představu o rozsahu jej usvědčujících důkazů, a výpovědi svědků J. G. a S. K., které ovšem lze pojímat jako tvrzení jediné; to platí s ohledem na výše namítaný způsob vedení jejich výslechů, který ani neumožnil, aby se jejich tvrzení v podstatných bodech lišila, a to navíc za situace, kdy prý se (rovněž v hlavním líčení pouze čtená) výpověď svědka D. M. od jejich výpovědi v zásadních bodech lišila. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. 4 T 14/2001, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 10 To 48/02, zruší. Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům. Stěžovatel v podstatě namítá, že rozsudky Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v ustanoveních čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a konečně čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje. Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na spravedlivé projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ust. §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41). Z těchto principů vychází ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 (odst. 1) Úmluvy, a to i ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Podle ustálené judikatury by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrh, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 273). Nic takového zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Ze soudního spisu jasně vyplývá, že se hlavní líčení před krajským soudem konalo na základě podané žaloby Krajského státního zastupitelství Plzeň ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. 2 KZv 36/2000, navržení svědci (J. G., S. K., D. M.) byli řádně předvoláni na jejich adresy do SRN (č.l. 1008), soudu však sdělili, že se nedostaví (č.l. 1025, 1034, 1036). V průběhu hlavního líčení probíhalo dokazování a v jeho rámci byly proto (s odkazem na ustanovení §211 odst. 2a tr.ř.) přečteny protokoly o jejich výslechu učiněné v rámci právní pomoci v SRN (poznámka: uvedení svědci - občané SRN byli před tímto výslechem řádně poučeni podle českého právního řádu, obhájce měl možnost se jejich výslechu zúčastnit a ze své vůle v jejich průběhu odešel), a to aniž by byly proti tomu vzneseny námitky. Proto nelze akceptovat v ústavní stížnosti uvedené výhrady proti jejich výslechu. Stejně tak z obsahu soudního spisu vyplývá, že stěžovatel neučinil další návrhy před skončením dokazování, ani další důkazní návrhy. Ze strany soudů proto v této souvislosti k porušení zákonných procesních ustanovení (§§101 a 211 tr.ř.) nedošlo. To se týká i R. P., který byl v SRN (v přípravném řízení) poučen o právu odepřít výpověď pro nebezpečí trestního stíhaní vlastní osoby, využil jej a podání svědecké výpovědi odmítl. Ústavní soud nevidí důvod k tomu, aby české orgány činné v trestním řízení znovu ověřovaly, zda si P. svůj postoj nerozmyslel a zda by se přece jen k hlavnímu líčení nedostavil. Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy (presumpce neviny) se zřetelem na výpověď S. M., který (při výslechu dne 31. 1. 2001) některé ze skutkových okolností potvrzoval. Ostatně, Ústavní soud z obsahu soudního spisu zjišťuje, že v případě pochybností o vině stěžovatele u toho kterého konkrétního skutku rozhodoval soud v jeho prospěch, jak je ostatně patrno jak z odůvodnění rozsudku krajského soudu, tak i z rozsudku vrchního soudu, který stěžovatele v některých bodech obžaloby zprostil. V této souvislosti má Ústavní soud za to, že nedošlo ani k porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, neboť ze soudního spisu neshledal, že by nebyly provedeny další relevantní důkazy. Ostatně, jak již bylo uvedeno, stěžovatel v hlavním líčení nevznesl další námitky a nečinil další důkazní návrhy. Stěžovatelova argumentace, která je v ústavní stížnosti do značné míry opakováním výhrad obsažených v jeho odvolání (jež byly v předmětem jednání před odvolacím soudem), současně nevede Ústavní soud ke zpochybnění toho, že bylo dodrženo stěžovatelovo právo na veřejné projednání věci, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti a na možnost vyjádřit se k prováděným důkazům. Porušení základního práva (na obhajobu) zakotveného v ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny ostatně stěžovatel jinak ani blíže nerozvedl. Ústavní soud proto uzavírá, že v právních závěrech obecných soudů ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani svévoli neshledal. Obecné soudy jasně uvádějí důvody, které je k vydání napadených rozsudků vedly. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) není věcí Ústavního soudu. Ústavní soud v argumentaci obecných soudů porušení ústavnosti neshledává, považuje ji za zřetelnou a přesvědčivou. Připomíná, že v souzené věci jak žalobce, tak i stěžovatel měli právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a navrhovat důkazy další. Není tedy důvodu se domnívat, že by oba soudy nepostupovaly nestranně a nezávisle. Ústavní soud proto neshledal, že by rozsudky obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) Úmluvy, jichž se dovolává. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2005 Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu Ústavního soudu Za správnost vyhotovení: Jitka Kučná

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2005:1.US.188.03
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 188/03
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 6. 2005
Datum vyhlášení  
Datum podání 31. 3. 2003
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6, §101
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-188-03
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 43757
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-21