ECLI:CZ:US:2005:1.US.213.04
sp. zn. I. ÚS 213/04
Usnesení
I.ÚS 213/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů E. P., B. P. a J. P., zastoupených JUDr. I. S., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2285/2002, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 19 Co 812/2002, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 2. 2002, sp. zn. 11 C 192/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2285/2002, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 19 Co 812/2002, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 2. 2002, sp. zn. 11 C 192/97. Citovaným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích bylo v právní věci stěžovatelů, vystupujících v řízení jako žalobci proti žalované České republice-Ministerstvu vnitra o náhradu škody ve výši 517.778,25 Kč rozhodnuto tak, že částečně bylo žalobě vyhověno, a to co do částky 14.883,- Kč žalobkyni E. P., 472,- Kč B. P. a 2.472,- Kč J. P.; žaloba však byla zamítnuta ohledně žalobkyně E. P. co do částky 373.500,- Kč, ohledně žalobkyně B. P. co do částky 62.250,- Kč a ohledně žalobce J. P. co do částky 62.250,- Kč. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, týkajícím se uvedeného zamítnutí žaloby, potvrdil a rozsudek změnil pouze ve výrocích, týkajících se nákladů řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích odmítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě uvedli, že jsou právními nástupci-dědici po JUDr. P. P.i, který tragicky zahynul při dopravní nehodě dne 21. 7. 1993, která se stala v okrese České Budějovice. JUDr. P. P. ve vozidle vezl celou řadu listin, které se vztahovaly k jeho podnikání a finanční prostředky. Veškeré věci, které u zemřelého byly nalezeny, předala Policie ČR - podle tvrzení stěžovatelů - namísto příbuzným cizí osobě a to Ing. Z. Z., který stěžovatelům žádné věci nevrátil, a zejména jim nevrátil finanční hotovost, o kterou se ve věci jedná. Stěžovatelé spatřují nesprávný úřední postup policie zejména v tom, že policista A. vydal zmíněnou finanční hotovost Ing. Z., přičemž prý nerespektoval "Směrnici pro činnost příslušníků Policie ČR, zařazených do skupin dopravních nehod, dopravních inspektorátů, okresních ředitelství, Policie ČR a pro činnost příslušníků Policie ČR při šetření silničních dopravních nehod"; tato směrnice byla podle tvrzení stěžovatelů uveřejněna ve Sbírce pokynů policejního ředitelství ČR dne 21. 10. 1991 pod č. 5. Stěžovatelé mají za to, že pokud svou žalobou uplatňují nárok na náhradu škody z důvodu nesprávného úředního postupu policisty, pak správný úřední postup upravovala právě zmíněná směrnice. Rozhodnutí obecných soudů proto stěžovatelé považují za protiústavní a domnívají se, že bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu, neboť v rozhodování obou soudů, a to zejména v řízení před soudem prvého stupně, je patrno hodnocení důkazů ve prospěch státu - tedy žalovaného.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na úvod nutno konstatovat, že stěžovatelé v této věci již ústavní stížnost podali, ta však byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. III. ÚS 523/02, odmítnuta jako nepřípustná. Ústavní soud tehdy vyslovil, že jelikož stěžovatelé napadli rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 19 Co 812/2002 dovoláním, je zřejmé, že za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nutno považovat až rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o tomto podaném dovolání. Po ukončení dovolacího řízení stěžovatelé podali tuto ústavní stížnost, napadající kromě prvostupňového rozsudku a rozsudku odvolacího soudu i usnesení dovolacího soudu a Ústavní soud se tedy jejich stížností mohl zabývat, jelikož všechny formální náležitosti, kladené na ústavní stížnost byly tentokrát splněny.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Není úkolem Ústavního soudu být jakousi další instancí v systému všeobecných soudů, přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto soudů v oblasti jednoduchého práva, ale jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele.
K takové situaci podle zjištění Ústavního soudu však v dané věci nedošlo.
Ve zkoumaném případě Ústavní soud zjistil, že obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) postupovaly v daném případě v souladu s příslušným procesním předpisem, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a základní práva stěžovatelů neporušily. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatelé zejména zpochybňují, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl Ústavní soud pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, resp. provedl důkazy sám, postavil by se tak fakticky do role další soudní instance, což mu nepřísluší.
Z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích - jehož postup i závěry v daném případě stěžovatelé zejména napadají - vyplývá, že pokud jde o částku 498.000,- Kč, dospěl soud po obsáhlém dokazování (v jehož provádění neshledal Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné zásadní pochybení) k závěru, že policista A. měl k dispozici dostatečný důkaz o vlastnictví této hotovosti. Šlo zejména o výdajový pokladní doklad, podle kterého zemřelý JUDr. P. P. vybral dne 30. 6. 1993 částku 500.000 Kč právě z účtu Ing. Z. Z. Ing. Z. Z. se prokázal Policii průkazem totožnosti a z dokladů bylo zřejmé, že je majitelem účtu a tedy i vlastníkem peněžních prostředků tam uložených. V souvislosti s tím soud také mj. poukázal i na závěr vyšetřování Policie ČR ve věci trestního oznámení jedné ze stěžovatelek, podle něhož nebylo zjištěno, že by byl Ing. Z. Z. s podvodným úmyslem a uvedením nepravdivých údajů převzal od příslušníka Policie ČR věci a finanční prostředky; nebylo tedy odůvodněno jeho podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trest. zákona ani z jiného trestného činu. Soud konstatoval, že v řízení se žalující strana soustředila na prokazování osobního vlastnictví JUDr. P. k nalezené hotovosti, leč v tomto směru předložila pouze značně nepřesvědčivé důkazy. Svědeckými výpověďmi a výpověďmi žalobců byla prokazována pouze obecná skutečnost, že JUDr. P. u sebe údajně míval značnou hotovost, ze které neváhal platit, či rozdávat finanční obnosy. Proti tomu však - podle mínění soudu - stojí např. i skutečnost, zjištěná z daňového přiznání JUDr. P. za rok 1992, ze kterého vyplývá, že měl příjem pouze 20.000,- Kč za rok. Soud mj. také z této skutečnosti dovodil, že není pravděpodobné, že by JUDr. P. - v případě tak malých příjmů - vozil u sebe stále tak značné prostředky našetřené z minulosti; jedna ze stěžovatelek pak v dědickém řízení uvedla, že JUDr. P. po sobě v domácnosti zanechal pouze částku 4.000,- Kč.
S uvedenými závěry se lze ztotožnit - s odvoláním na shora uvedené zásady, ze kterých je Ústavní soud povinen v řízení o ústavní stížnosti vycházet - i z hlediska ústavněprávního. Ke stěžejní námitce stěžovatele, že Policie ČR, resp. konkrétní policista pochybil, pokud ve věci údajně postupoval v nesouladu s citovanou policejní směrnicí, je nutno z obecného hlediska uvést, že interní směrnice, jak ostatně správně dovodil i odvolací soud (srov. str. 7 - 8 napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích není obecně závazným právním předpisem. Stát a jeho orgány jsou povinny postupovat v souladu s pravidly, které si stanovily, což však pochopitelně platí ve smyslu hierarchie právních předpisů; orgány veřejné moci tedy musí v prvé řadě respektovat předpisy, tvořící ústavní pořádek České republiky a zákony, upravující konkrétně jednotlivá oprávnění účastníků řízení a postupy těchto orgánů. Stěžovatelé by naopak mohli spíše protestovat proti tomu, kdyby byl policejní orgán striktně vycházel z určité interní směrnice a kdyby nevzal v úvahu obecné právní předpisy vyšší a nejvyšší právní síly; k tomu však ve zkoumané věci nedošlo. Podstatné je, že ve věci rozhodoval nezávislý soud, který je jediný oprávněn závazně posoudit podstatu sporu. Respektuje-li takový soud - jak Ústavní soud zjistil i v dané věci - ve své jurisdikci podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy a postupuje-li v souladu se zásadami, zakotvenými v předpisech nejvyšší právní síly, zejména s obsahem Listiny základních práv a svobod, není zásah Ústavního soudu s odvoláním na shora již uvedené možný, neboť by tím překročil své Ústavou a zákonem o Ústavním soudu stanovené kompetence.
Pro úplnost lze jen doplnit, že tomu, kdo tvrdí, že věc nebo finanční částka, vydaná třetí osobě, jí nepatří, má zásadně možnost domáhat se svých práv klasickou žalobou proti tomu, kdo ji zadržuje.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný
návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu