ECLI:CZ:US:2005:1.US.240.04
sp. zn. I. ÚS 240/04
Usnesení
I.ÚS 240/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. L. N., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 6 To 161/2003, a proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 3. 2004, čj. 2 T 166/2003 - 1094, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se M. D. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a usnesení Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") pro porušení čl. 8 odst. 2, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud zamítl, jako nedůvodnou, stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu ze dne 14. 1. 2004, čj. 2 T 166/2003 - 1028, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, neboť důvod vazby podle §67 písm. c) trestního řádu (dále jen "TrŘ") trval i nadále a nebyl přijat nabídnutý slib.
Usnesením ze dne 18. 3. 2004, čj. 2 T 166/2003 - 1094, okresní soud, podle §71 odst. 4, 6 TrŘ, rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu podle §67 písm. c) TrŘ.
Z odůvodnění shora označených rozhodnutí obecných soudů vyplynulo, že stěžovatel byl stíhán pro trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ"), podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) TrZ a podle §250 odst. 1, 2 TrZ a pro pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) TrZ. Okresní soud dne 14. 1. 2004 rozhodl o jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu a nepřijetí nabízeného slibu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost (dne 23. 1. 2004). Okresní soud nepředložil spis krajskému soudu k rozhodnutí o stížnosti a dne 28. 1. 2004 ve věci samé vynesl rozsudek. Rozsudek rozeslal dne 5. 2. 2004 a poté, dne 16. 2. 2004, mu bylo doručeno odvolání stěžovatele. Vzhledem ke skutečnosti, že poškození se řádně připojili k trestnímu stíhání, byl rozsudek doručován také jim. Z důvodu hospodárnosti okresní soud čekal s odesláním spisu krajskému soudu se stížností stěžovatele a jeho odvoláním, neboť odvolání si mohli, po doručení rozsudku, podat i poškození. Mezitím musel, v zákonné tříměsíční lhůtě (§71 odst. 4, 6 TrŘ), rozhodnout o vazbě stěžovatele, neboť poslední rozhodnutí o vazbě nabylo právní moci dne 31. 12. 2003. Usnesením ze dne 18. 3. 2004 stěžovatele ponechal i nadále ve vazbě. Následně, na pokyn předsedy senátu, dne 22. 3. 2004 předložil označený spis krajskému soudu k rozhodnutí o stížnosti stěžovatele proti usnesení okresního soudu ze dne 14. 1. 2004. Dne 25. 3. 2004 krajský soud o stížnosti rozhodl a spis vrátil okresnímu soudu. Po doručení rozsudku i poškozeným spis opětovně předložil krajskému soudu s odvoláním stěžovatele. O podaném odvolání rozhodl krajský soud dne 21. 5. 2004.
Stěžovatel obecným soudům vytkl, že nebylo dodrženo ustanovení §71 odst. 1, 2 TrŘ, podle něhož jsou orgány činné v trestním řízení povinny vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením. Jeho stížnost ze dne 23. 1. 2004 proti usnesení okresního soudu ze dne 14. 1. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu a nepřijat nabídnutý slib, byla krajskému soudu předložena k rozhodnutí teprve 22. 3. 2004. Ještě před předložením spisu rozhodl okresní soud dne 18. 3. 2004 o jeho dalším ponechání ve vazbě. Lhůty k předložení spisů jsou sice lhůty pořádkové, což však neznamená, že mohou být překračovány řádově v měsících. Jestliže spisy měly být předloženy krajskému soudu (z důvodu stížnosti a odvolání), měl o jeho ponechání ve vazbě rozhodovat krajský soud, a nikoli okresní soud, který tak učinil neoprávněně dne 18. 3. 2004. K této skutečnosti měl přihlédnout už krajský soud, který dne 25. 3. 2004 rozhodoval o stížnosti proti usnesení okresního soudu ze dne 14. 1. 2004. Podle názoru stěžovatele tyto nesprávné postupy porušily zásady uvedené v §71 odst. 1, 2 TrŘ, což vedlo k protiústavnímu omezení jeho osobní svobody.
K výzvě Ústavního soudu o vyjádření podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), krajský soud uvedl, že u stěžovatele trval důvod vazby podle §67 písm. c) TrŘ. Zákonné lhůty byly dodrženy, rezervy byly v pořádkových lhůtách okresního soudu. V tomto směru měl stěžovatel využít ustanovení §127 odst. 2 písm. c) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Okresní soud pro úplnost dodal, že při rozhodování o vazbě nebyly porušeny zákonné lhůty. O žádosti stěžovatele o propuštění z vazby bylo rozhodnuto ve stanovené lhůtě. Spis však nebyl s podanou stížností zaslán odvolacímu soudu, neboť ve věci samé došlo k vyhlášení rozsudku, proti kterému stěžovatel podal odvolání. Rozsudek se nedařilo doručit poškozeným, proto byl na pokyn předsedy senátu spis odeslán s určitou časovou prodlevou krajskému soudu k rozhodnutí o stížnosti s tím, že zatím nebude rozhodováno o odvolání. Krajský soud rozhodl o stížnosti a spis vrátil. Poté co byl doručen rozsudek všem poškozeným, byl opět zaslán krajskému soudu k rozhodnutí o odvolání stěžovatele. Rozsudek poškozeným nebylo možno doručit jinak než do vlastních rukou, poněvadž se řádně připojili k trestnímu řízení, o jejich nároku bylo rozhodováno, měli tedy právo podat si odvolání. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 2 T 166/2003, potvrzeným usnesením krajského soudu ze dne 21. 5. 2004, pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Do výkonu trestu byl přeřazen dne 22. 5. 2004.
Stěžovatel si rovněž podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1389/2004, odmítnuto.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených usnesení krajského a okresního soudu, s přihlédnutím k argumentům stěžovatele uplatněným v ústavní stížnosti a po zvážení všech okolností projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve posuzoval přípustnost ústavní stížnosti proti usnesení okresního soudu ze dne 18. 3. 2004, čj. 2 T 166/2003 - 1094, kterým byl stěžovatel ponechán i nadále ve vazbě z důvodu vazby podle §67 písm. c) TrŘ. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti, podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k principu subsidiarity se musí Ústavní soud ve své činnosti řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Jeho zásah připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti, v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci, již není možná. Jinými slovy řečeno, stěžovatel musí nejprve vyčerpat všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a teprve poté se mu otevírá cesta k eventuelnímu podání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu, které není posledním prostředkem k ochraně jeho práva, je s ohledem na princip subsidiarity návrhem nepřípustným [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. O možnosti podat proti tomuto usnesení stížnost byl stěžovatel řádně poučen.
Předmětem ústavní stížnosti nejsou vlastní důvody vazby, ale nedodržení pořádkových lhůt. Stěžovatel se tak domáhá zrušení napadeného usnesení krajského soudu nikoli z důvodu neexistence vazebních důvodů, ale z důvodu nedodržení pořádkových lhůt.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry. Jeho úkolem je však zjistit, zda aplikace a interpretace práva nemá za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.
Ve shora provedené rekapitulaci lze na straně okresního soudu spatřovat časovou prodlevu s předložením spisu krajskému soudu se stížností stěžovatele v období od 23. 1. 2004 do 22. 3. 2004.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu musí ústavní stížnost, týkající se délky řízení a průtahů v řízení, směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci. Není-li "jiný zásah" orgánu veřejné moci aktuální, postrádá zásah Ústavního soudu, učiněný ex post, rozumný smysl. Výrok "zakazující orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval" by byl při neaktuálnosti "jiného zásahu" orgánu veřejné moci nadbytečný, neboť by nebylo co zakazovat a Ústavní soud nemá možnost stěžovatele kompenzovat.
Projednávaná ústavní stížnost však nesměřuje proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ale proti rozhodnutí obecných soudů. Za situace, kdy se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, již z logiky věci vyplývá, že Ústavní soud nemůže ústavní stížnosti vyhovět s poukazem na to, že shledal existenci "jiného zásahu" (tzn. průtahů) ze strany okresního soudu. V případě "jiného zásahu" orgánu veřejné moci než je rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikázal mu, aby, pokud to je možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V projednávané věci však tento typ výroku nepřipadá v úvahu, jelikož okresní soud spis se stížností již předložil krajskému soudu, ten v dané věci rozhodl a ani stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje jiný typ výroku než kasaci napadených rozhodnutí.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, ačkoli stěžovatel tuto námitku neuplatnil, že v záhlaví označené usnesení krajského soudu a jemu předcházející usnesení okresního soudu ze dne 14. 1. 2004, čj. 2 T 166/2003 - 1028, obsahují konkrétní skutečnosti, které odůvodňovaly trvání vazby podle §67 písm. c) TrŘ (stěžovatel byl v roce 2001 odsouzen za stejnou trestnou činnost k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let; v roce 2002 podmíněně propuštěn se zkušební dobou šesti let; ve stanovené zkušební době opětovně, po delší časové období, páchal majetkovou trestnou činnost a způsobil značnou škodu).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako
návrh zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu