ECLI:CZ:US:2005:1.US.279.05
sp. zn. I. ÚS 279/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti společnosti SVP, spol. s r.o., Služby veřejnosti a podnikům, sídlem Sekaninova 52, Praha 2, zast. JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem Podjavorinské 1596, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7.3.2005, č.j. 1 Ko 106/2005-868, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15.10.2004, č.j. K 129/93-819, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.7.2004, č.j. K 129/93-791, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. P. P., správce konkurzní podstaty J. L. - LAS, sídlem Pod Novým lesem 55/70, Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení uvedla, že vrchní soud rozhodl o jejím odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15.10.2004, č.j. K 129/93-819, tak, že ho potvrdil (tímto usnesením městský soud odmítl odvolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.7.2004, č.j. K 129/93-791, jako opožděné a zamítl její návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání). V další části stěžovatelka popsala vývoj příslušné fáze konkurzního řízení, v jejímž rámci bylo rozvrhové usnesení vyvěšeno na úřední desku soudu dne 27.7.2004, téhož dne bylo zveřejněno prostřednictvím internetu a dne 4.8.2004 bylo zveřejněno v Obchodním věstníku. Městský soud konstatoval, že rozvrhové usnesení bylo řádně doručeno a za situace, kdy stěžovatelka podala odvolání až dne 29.9.2004, nezbylo než její odvolání odmítnout a návrh na prominutí zmeškání lhůty zamítnout, neboť v konkursu není prominutí zmeškání lhůty přípustné. Proti tomuto usnesení se stěžovatelka odvolala s tím, že jí rozvrhové usnesení dosud nebylo doručeno a že podle jejího názoru soud I. stupně řádně nesplnil svoji povinnosti vyplývající z §30 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV"), když na úřední desku vyvěsil toliko zkrácené znění rozvrhového usnesení a nikoliv jeho plné znění, jako vyžaduje §66c odst. 1 ZKV. Vrchní soud odvolání neshledal důvodným a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. Proti tomuto usnesení podává stěžovatelka ústavní stížnost, protože se domnívá, že postupem soudu I. stupně byl porušen zákon a tím i zaručená práva stěžovatelky deklarovaná především v čl. 36 a také v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože nesprávným postupem soudu byl účastník vyloučen z možnosti podat proti rozhodnutí řádný opravný prostředek a rozhodnutím soudu stěžovatelce vznikla vysoká škoda. Nesprávný úřední postup soud spatřuje v tom, že soud v rozporu se zákonem účastníkovu nedoručil napadené rozvrhové usnesení, čímž znemožnil podání odvolání; pokud by soud umožnil stěžovatelce proti rozvrhovému usnesení se řádně odvolat, unesení by bylo zcela určitě zrušeno. Stěžovatelka byla zkrácena na svém vlastnictví, protože protiprávně přišla o své peníze, které zaplatila za koupené nemovitosti, jež jí správce zabavil a prodal ve prospěch konkurzní podstaty, a to za daleko nižší cenu, než za nemovitosti zaplatila stěžovatelka. Tak došlo v konkurzu k rozdělení cizích peněz a k bezdůvodnému obohacení třetích osob. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby všechna napadená usnesení byla zrušena.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že na majetek úpadce J. L., byl usnesením Městského soudu ze dne 23.1.1997, č.j. K 129/93-68, prohlášen konkurs. V průběhu řízení bylo, kromě jiných, vydáno dne 27.7.2004 tzv. rozvrhové usnesení, č.j. K 129/93-795, a téhož dne bylo jeho zkrácené znění vyvěšeno na úřední desce soudu. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání (společně s návrhem na prominutí zmeškání lhůty), a to podáním ze dne 29.9.2004, které odůvodnil tím, že mu usnesení nebylo řádně doručeno, že soud měl vyčkat na rozhodnutí v řízení v odvolání uvedených. Soud konstatoval, že napadené usnesení bylo vyvěšeno na úřední desku soudu dne 27.7.2004, téhož dne bylo zveřejněno prostřednictvím počítačové sítě Internet a ve zkráceném znění bylo dne 4.8.2004 zveřejněno v Obchodním věstníku, tedy bylo řádně doručeno. Jestliže bylo odvolání podáno dne 29.9.2004, bylo opožděné, a proto ho městský soud odmítl (návrh na prominutí zmeškání lhůty zamítl, protože prominutí zmeškání lhůty v konkursu není přípustné), a to usnesením ze dne 15.10.2004, č.j. K 129/93-819. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, protože nesouhlasí s názorem soudu, že rozvrhové usnesení bylo řádně doručeno. Vrchní soud usnesením ze dne 7.3.2005, č.j. 1 Ko 106/2005, prvostupňové usnesení potvrdil, protože odvolání neshledal důvodným. Nad rámec rozhodnutí uvedl, že postup zvolený soudem I. stupně při doručení rozvrhového usnesení byl nevhodný, na běh lhůty pro podání odvolání proti němu žádný vliv neměl.
Po zhodnocení zjištěných skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelčin návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ani zkrácení jejího vlastnictví v průběhu konkurzního řízení nebylo zjištěno. Stěžovatelka odmítá respektovat jednoznačnou právní úpravu počátku běhu lhůty pro podání odvolání proti rozvrhovému usnesení. Podle §30 odst. 2 ZKV rozvrhové usnesení doručí soud účastníkům s výjimkou konkursních věřitelů, jejichž nároky již byly plně uspokojeny, a správci, dále je vyvěsí v plném nebo ve vhodném zkráceném znění na úřední desku soudu; proti rozvrhovému usnesení lze podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy bylo vyvěšeno na úřední desce soudu. Ani stěžovatelka nezpochybňuje, že rozvrhové usnesení bylo vyvěšeno na úřední desce soudu dne 27.7.2004, z čehož plyne, že následujícím dnem počala běžet odvolací lhůta. Pokud tedy bylo odvolání stěžovatelky doručeno do podatelny soudu až 29.9.2004, bylo důvodně odmítnuto jako opožděné, stejně tak bylo důvodně zamítnuto prominutí zmeškání lhůty (§66b odst. 4 ZKV). Tato právní úprava odvolání je v konkurzním řízení dostatečně známá a bylo na stěžovatelce, aby v duchu zásady vigilantibus iura s ní kalkulovala.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla jejího ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu