ECLI:CZ:US:2005:1.US.484.05
sp. zn. I. ÚS 484/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vlasty Formánkové a Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. T., zastoupeného JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem se sídlem Hradec Králové, tř. ČSA 556, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2005, č.j. 21 Co 93/2005-175-192 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 4. 2004, č.j. 17 C 252/2002-127 s návrhem na přiznání náhrady nákladů soudního řízení ve výši 1.000,- Kč takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, a doplněnou ve lhůtě stanovené Ústavním soudem, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozhodnutím okresního soudu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 6.207,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši 600,- Kč. Krajský soud pak rozsudek k odvolání stěžovatele potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho základního práva mělo dojít tím, že soudy rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěných skutkových okolností a následného nesprávného právního posouzení věci. Ve své stížnosti uplatňuje stěžovatel především vlastní interpretaci rozhodných skutečností, přičemž nezpochybňuje základní skutková zjištění, na kterých jsou rozhodnutí soudů postavena. Stížnost je tedy především vyjádřením nesouhlasu s rozhodováním obecných soudů a uplatněním vlastního výkladu událostí bez uvedení okolností, které by naznačovaly zásadní pochybení soudů, jež by bylo s to zasáhnout do základních práv stěžovatele.
Žádný z předložených rozsudků obecných soudů nevykazuje opomenutí nebo pochybení soudů, rozhodnutí jsou řádně a přesvědčivě odůvodněna. Odvolací soud se dostatečně vypořádal s námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání. Ústavní soud shledal závěry, ke kterým dospěly obecné soudy, ústavně konformními.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V souvislosti s tím Ústavní soud nevyžadoval vyjádření ostatních účastníků a vedlejšího účastníka ke stížnosti.
Ústavní soud soustavně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů. Jeho účelem není sloužit jako další instance v této soustavě a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů na rovině tzv. jednoduchého práva. Ústavní soud je povolán zasahovat do činnosti obecných soudů jen a pouze v případě, že rozhodnutí zasahují do roviny základních práv a svobod stěžovatele. V tomto případě stěžovatel pouze uplatňuje výklad rozhodných skutečností, který je odlišný od výkladu obecných soudů. Stěžovatelův názor však nemá oporu v zákoně a stěžovateli se tak nepodařilo prokázat zásah do jeho základních práv a svobod. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou přesvědčivá, logicky vystavěná a vyčerpávající, jejich závěry pak nejsou v rozporu s provedeným dokazováním.
S ohledem na výše uvedené shledal Ústavní soud stížnost zjevně neopodstatněnou a v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl. Návrh na náhradu nákladů řízení má akcesorickou povahu, tj. sdílí osud ústavní stížnosti, s níž je spojen. Pokud tedy byla samotná ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, byl tím odmítnut i návrh na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu