ECLI:CZ:US:2005:1.US.59.05
sp. zn. I. ÚS 59/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti V. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem Voráčovská 14, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13.5.2004, sp.zn. 5 C 192/2003, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.11.2004, sp.zn. 62 Co 317/2004, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo dané čl. 30 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který stanoví, že občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti v práci, jakož i při ztrátě živitele. Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Soudy dále měly porušit stěžovatelovo právo na spravedlivý proces tím, že při svém rozhodování použily pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch a opominuly závažné důkazy svědčící v jeho prospěch. Podle stěžovatele soudy také nepostupovaly v souladu se zákonem o rodině, jestliže dovodily, že stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky, za nichž by bylo možné uložit jeho dceři povinnost platit výživné (otci).
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp.zn. 5 C 192/2003. Zjistil, že dne 22.4.2003 podal stěžovatel Obvodnímu soudu pro Prahu 5 žalobu o určení placení výživného podle §87 zákona o rodině, v níž požadoval, aby soud určil, že jeho dcera MUDr. D. K. je povinna platit výživné ve výši nejméně 500,- Kč měsíčně. Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem ze dne 13.5.2004, čj.5 C 192/2003-169, žalobu zamítl. Uvedl, že vztahy mezi otcem (ústavní stěžovatel) a dcerou jsou velmi špatné. Žalobce dceru vydědil, nepřeje si její účast na svém pohřbu a došlo mezi nimi dokonce k fyzickému konfliktu. Žalobce vede se svou dcerou různé majetkové spory a podává na ni žaloby. Dcera chtěla v roce 2003 za žalobce uhradit domovu důchodců dluh ve výši 40.697,- Kč, což však žalobce odmítl. Pokud jde o majetkové poměry, žalobce je poživatelem starobního důchodu od 1.2.2004 ve výši 7.080,- Kč, jeho měsíční příjem dále činí 800,- Kč za nájem za garáž, 255,- Kč, za výuku bridge pro Český svaz důchodců 255,- Kč. Žalobce vlastní 6/24 nemovitostí v Praze Na Farkáně, žalovaná vlastní 1/24 stejných nemovitostí. Příjem žalované dcery se pohyboval kolem 8 tisíc Kč měsíčně. Výdaje žalobce v souvislosti s pobytem v domově důchodců činí 6.384,- Kč měsíčně, 696,- Kč činí "kapesné", neuhrazeno tedy zůstává 153,- Kč měsíčně. Podle žalobce jeho výdaje dále činí 1.199,- Kč (doplatky na léky, prádlo, hygiena atd.), sportovní aktivity 718,- Kč a ostatní náklady cca 352,- Kč měsíčně. Výdaje žalované činí cca 17.177,- Kč. Rozdíl mezi jejím příjmem a výdaji hradí její manžel. Podle §87 odst. 1 zákona o rodině děti, které jsou schopny samy se živit, jsou povinny zajistit svým rodičům slušnou výživu, jestliže to potřebují. Podle §2 cit. zákona výživné nelze přiznat, jestliže by bylo v rozporu s dobrými mravy. Zákonné ust. §87 zákona o rodině dopadá na případy, kdy rodiče nemají žádný nebo dostatečný zdroj, z něhož by mohli uspokojovat své potřeby, zpravidla proto, že nemohou pracovat a nevznikl jim nárok na důchod z důchodového zabezpečení. Co lze považovat za "slušnou výživu" záleží na konkrétní situaci. Majetkové poměry jsou takové, že žalobce vlastní 6/24 a žalovaná 1/24 nemovitostí v Praze, žalobce sám uvádí, že 1/24 nemovitosti má hodnotu 333.000,- Kč, tedy 6/24 má hodnotu 1.998.000,- Kč. Žalobce má příjem ze starobního důchodu a pronájmu garáže. Příjem žalované z pracovní činnosti je jen nepatrně vyšší než příjem žalobce, žalovaná vyplácela žalobci částku, kterou určil soud za zrušení věcného břemene užívání části nemovitostí v Řetenicích, leč žalobce ji odmítl, a proto byla složena do soudní úschovy. Obvodní soud uzavřel, že žalobce od žalované finanční prostředky na "slušnou výživu" nepotřebuje, protože odmítá poskytovaná plnění, a navíc není nemajetný tak, jak má na mysli ust. §87 odst. 1 zákona o rodině. Soud také dospěl k závěru, že žalobce nemá k dceři "deklarovaný dobrý vztah" a s ohledem na zjištěné skutečnosti má za to, že žalobce (stěžovatel) chce poškozovat zájmy žalované. Proto žalobu zamítl s tím, že by přiznání výživného bylo v rozporu s dobrými mravy.
Uvedený rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, ve kterém namítal, že soud I. stupně dospěl na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým zjištěním, neboť jsou tu další skutečnosti a důkazy, které dosud nebyly uplatněny a že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud nepřihlédl k současnému sociálnímu postavení obou účastníků a k jejich reálným možnostem. Konfliktní vztah otce a dcery by neměl ohrozit jejich zákonné nároky.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.11.2004, čj. 62 Co 317/2004-189, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Podle jeho názoru soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, důkazy hodnotil v souladu s ust. §132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a věc správně posoudil jak po stránce skutkové, tak po stránce právní. Žalobce je sice starobním důchodcem, jehož pravidlený příjem činí jen necelých 8.000,- Kč měsíčně, nicméně jeho základní životní potřeby jsou v plném rozsahu zajišťovány domovem důchodců, v němž žije. Pokud má potřebu uspokojení některých nadstandardních potřeb, pak mu nic nebrání v tom, aby za účelem získání finančních prostředků provedl vhodnou dispozici s nemovitým majetkem, jehož je vlastníkem. Pokud rodič disponuje kromě pravidelných příjmů ještě určitým rozsáhlejším majetkem, zejména nemovitým, a je-li jeho bytová potřeba navíc uspokojena jinde, nesplňuje podmínku potřebnosti, s níž je spojena existence vyživovací povinnosti dítěte vůči rodiči. Kromě toho vyšlo v průběhu řízení najevo, že žalobce nikdy neměl k žalované kladný vztah, sám v minulosti zanedbával vyživovací povinnost a navíc záměrně poškozoval její zájmy nejen opakovaným podáváním žalob na ni a na její matku, ale i nepříznivými zásahy do jejího soukromého života. Za této situace by přiznání výživného bylo v rozporu s dobrými mravy.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na zabezpečení v nouzi, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že svým podáním směřuje především proti hodnocení důkazů provedeném soudy obou stupňů, které vykládaly provedené důkazy údajně výhradně v jeho neprospěch. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu (v části II. tohoto rozhodnutí). Z něho vyplývá, že se soudy obsáhle zabývaly hmotnou situací stěžovatele i jeho dcery a provedly v tomto směru řadu důkazů; postupovaly přitom v souladu s ust. §132 o.s.ř., neboť hodnotily každý důkaz samostatně a všechny ve vzájemných souvislostech. Jejich hodnocení nijak nevybočilo z mezí ústavnosti. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně uvádí, že soudy pominuly závažné důkazy, svědčící v jeho prospěch, neuvedl, které důkazy by to měly být. Měl-li na mysli důkazy navrhované v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně (svědectví několika tam uvedených osob), pak z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze lze dovodit, že skutečnosti, ke kterým se svědkové měli vyjádřit (zejména o vztahu stěžovatele k bývalé manželce a dceři), mají v obsahu spisu dostatečnou oporu. Ani tento postup není možno hodnototit jako protiústavní.
Jako lichá se jeví i námitka stěžovatele, že je starobním důchodcem, který má příjem jen ze svého důchodu a proto požaduje výživné od své dcery. Důchod stěžovatele činí 7.080,- Kč, náklady spojené s pobytem v domově důchodců podle vyjádření domova důchodců (viz č.l. 150) činí 6.537,- Kč. Minimální kapesné stěžovatele (vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 82/1993 Sb., o úhradách za pobyt v zařízeních sociální péče, ve znění pozdějších předpisů) činí 696,- Kč. Stěžovatel hradí náklady pobytu ve výši 6.384,- Kč, zbytek doplácí Magistrát hlavního města Prahy. Ústavní soud již judikoval, že při hodnocení majetkových poměrů rodiče je nutno přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům, ale i k celkové sumě jeho movitého a nemovitého majetku a ke způsobu jeho života (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03, www.judikatura.cz). V této souvislosti je třeba přihlédnout k nemovitému majetku stěžovatele, především k vlastnickému podílu k nájemnímu domu v Praze v ulici Na Farkáně. Zde Ústavní soud nepovažuje za relevantní stěžovatelovu námitku, že je jen menšinovým vlastníkem tohoto domu a o způsobu využití nemovitosti nemůže rozhodovat, neboť nic mu nebrání v prodeji jeho spoluvlastnického podílu, ať již některému ze spoluvlastníků, respektive (v případě nezájmu spoluvlastníků) i osobám třetím. Přisvědčit konečně nelze ani stěžovatelovu tvrzení, že již nemá příjmy za pronájem garáže (údajně 800 Kč) a za výuku bridge (255 Kč), neboť - i kdyby to byla pravda - nejeví se to být v celém kontextu majetkových a výdělkových poměrů obou účastníků jako námitka relevantní.
Obecné soudy rovněž správně zjistily, že podle obsahu spisu osobní vztahy stěžovatele s jeho dcerou jsou dlouhodobě špatné (např. dceru vydědil - viz č.l. 37, vede s ní spor o vyklizení bytu v domě Na Farkáně - č.l. 170) a nic nenaznačuje, že se zlepšily, takže přiznání požadovaného výživného by tedy bylo v daných souvislostech zřetelně v rozporu s dobrými mravy. Tento závěr podle mínění Ústavního soudu obstojí i z hlediska ústavněprávního.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu