Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.06.2005, sp. zn. I. ÚS 650/04 [ usnesení / JANŮ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2005:1.US.650.04

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2005:1.US.650.04
sp. zn. I. ÚS 650/04 Usnesení I.ÚS 650/04 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. R. O., zastoupeného JUDr. Miroslavem Tenklem, advokátem se sídlem v Praze, Lazarská 6, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.6.2004, sp. zn. 1 Skno 3/2004 a proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 12.12.2003, č. j. 2 Ds 18/03-34, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Krajského soudu v Českých Budějovicích a ministra spravedlnosti jako vedlejších účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30.9.2004, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze (dále též jen "vrchní soud"). Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující důvody. Proti stěžovateli byla podána předsedou Krajského soudu v Českých Budějovicích kárná žaloba, v níž byl skutek, jehož se měl stěžovatel dopustit, vymezen tak, že "ve věci sp. zn. 6 C 176/2002 Okresního soudu v Táboře ... poskytuje soudci vyřizujícímu tuto věc Mgr. Josefu Mládkovi informace k této věci neprocesním způsobem, vyjadřuje před ním určité představy a přání ohledně konečného rozhodnutí v této věci .." Napadeným rozhodnutím vrchního soudu byl stěžovatel uznán vinným, že "ve věci sp. zn. 6 C 176/2002 Okresního soudu v Táboře ... soudci Mgr. Josefu Mládkovi, vyřizujícímu tuto věc, vyjádřil představy a přání ohledně této věci ..". Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR pak byl stěžovatel dle svého tvrzení shledán vinen tím, že "dne 15.6.2003 ve věci sp. zn. 6 C 176/2002 ... v telefonickém rozhovoru se soudcem Okresního soudu v Táboře Mgr. Josefem Mládkem vyřizujícím tuto věc vyjádřil představy a přání ohledně této věci tím, že ho žádal o urychlení postupu a nařízení znaleckého posudku kvůli potřebě opravy nemovitostí ...". Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ihned po zjištění způsobu vyjádření Mgr. Mládka ve zmíněné věci k námitce podjatosti podal proti němu dne 16.9.2003 stížnost, v níž popsal veškeré kontakty s Mgr. Mládkem. Z dokazování před Vrchním soudem v Praze přitom plyne, že vedlejší účastník se stěžovatelem žádné záležitosti spojené s obsahem kárné žaloby neprojednával a nebyl před jejím podáním ani seznámen se stížností žalobce řešenou u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. Spr 1116/2003. V době podání kárné žaloby tedy neměl ani vědomost o skutku, pro který byl stěžovatel oběma kárnými senáty uznán vinný. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nevyplývá, co konkrétně je míněno úvahou, že zásada totožnosti skutku se "v kárném řízení neuplatní v té přísné a formální podobě, jako v řízení trestním", stěžovatel je přesvědčen, že takový právní názor je nejenom v rozporu s obecnými principy platnými i pro řízení o kárné odpovědnosti soudců, ale i v přímém rozporu se zněním zák. č. 7/2002 Sb. Stěžovatel odkazuje na ustanovení §25 zák. č. 7/2002 Sb., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak nebo nevyplývá-li z povahy věci něco jiného, v kárném řízení se přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu. Dále stěžovatel upozorňuje na znění §8 odst. 1 tohoto zákona, podle něhož se kárné řízení zahajuje na návrh, a na znění §9 odst. 2 téhož zákona, podle něhož návrh musí obsahovat i "popis skutku, pro který se navrhuje zahájení kárného řízení". Pokud tedy Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí shledává námitku stěžovatele o neurčitosti vymezení skutku v kárné žalobě za opodstatněnou, nemůže být dle stěžovatele přijatelné a pochopitelné, jak může soud shledat jednání, za které stěžovatele uznal vinným, součástí "skutku, pro který se řízení vede" (§19 odst. 2 cit. zák.) Dle stěžovatele je z kárné žaloby pouze zřejmé, že se měl stěžovatel dopustit určitého jednání ve věci 6 C 176/2002 vedené Mgr. Mládkem, ovšem "kdy, kde a jakým způsobem" (slovy Nejvyššího soudu ČR), to z ní vůbec nevyplývá. Dále stěžovatel namítá, že ani jeden ze soudů neřešil, zda vůbec sporné jednání (telefonický hovor) byl předmětem kárné žaloby, a tudíž zda se stalo předmětem kárného řízení. Dle žalobce je nepochybné, že vedlejší účastník neměl žádné konkrétní informace o tom, co tvrdil Mgr. Mládek, pokud v době podání kárné žaloby neměl vedlejší účastník vědomost o zmíněné události, nemohl ji dle stěžovatele učinit součástí kárné žaloby. Kárná žaloba dle stěžovatele musí obsahovat jednoznačně určité a konkrétní věcné, časové i místní vymezení skutku, který je jejím předmětem. Jestliže tento zákonný předpoklad v případě stěžovatele nebyl splněn ani z hlediska procesního (formální požadavky zákona) ani z hlediska věcného (skutek ve výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nebyl předmětem kárné žaloby), jak to nepřímo vyplývá i z citací rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i Nejvyššího soudu ČR, nezbývá stěžovateli než konstatovat, že byl uznán vinným za jednání, které se nestalo předmětem kárného řízení. Oba soudy tedy postupovaly dle stěžovatele v kárném řízení způsobem, který je v rozporu se zákonnou úpravou tohoto řízení, včetně její logické interpretace, čímž porušily práva stěžovatele zakotvené v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a v konečném důsledku uvedených pochybení i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále stěžovatel "dává v úvahu posouzení otázky", zda není také porušením práva na spravedlivý proces skutečnost, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jak stěžovatel dále dovozuje, nesplňuje náležitosti řádného odůvodnění a rozhodnutí dle §19 odst. 5 ve spojení s §21 odst. 3 zák. č. 7/2002 Sb, což ho činí částečně nepřezkoumatelným. Relevantní znění dotčených článků Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") je následující. Čl. 2 odst. 3 Ústavy: Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Čl. 2 odst. 2 Listiny: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Čl. 8 odst. 2 Listiny: Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Krajského soudu v Českých Budějovicích a ministra spravedlnosti jako vedlejších účastníků řízení. Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se stěžejní námitkou stěžovatele, že byl uznán vinným za jednání, které se nestalo předmětem kárného řízení, vyčerpávajícím způsobem zabýval ve svém rozhodnutí, na jehož odůvodnění odkazuje. Nejvyšší soud považuje argumentaci stěžovatele uvedenou v ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněnou, proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl. Současně Nejvyšší soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Vrchní soud v Praze zcela odkázal na spisový materiál, doklady v něm založené a na zdůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Ústavní stížnost považuje vrchní soud za nedůvodnou, proto navrhuje, aby ji Ústavní soud, pokud nebude odmítnuta, zamítl. Pro ten případ soud sděluje, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že musel při podání kárné žaloby "...vycházet pouze z příslušných listinných podkladů a není v oprávnění předsedy krajského soudu provádět výslech osoby, u které přichází v úvahu návrh na zahájení kárného řízení, či svědků s příslušnými procesními důsledky, neboť to přichází v úvahu pouze v kárném řízení." Dále Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že ve smyslu §220 trestního řádu bude totožnost skutku zachována (v poměru mezi obžalobou a rozhodnutím soudu o ní) za předpokladu, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání a tehdy, je-li jednání nebo následek alespoň částečně ve shodě, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa spáchání činu, formy zavinění, v rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Podle názoru krajského soudu byla totožnost skutku v poměru mezi návrhem na zahájení kárného řízení a rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR zachována, neboť jde o částečně shodné jednání v podstatných okolnostech a je zde shoda v následku, neboť svým jednáním stěžovatel ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodnutí soudu. Krajský soud proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl. Ministr spravedlnosti ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru se skutková zjištění jednoznačně správně promítla do výroku o vině v rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu ČR, totožnost skutku byla zachována, neboť každé jednání soudce s jiným soudcem o jím projednávané věci (není-li soudce sám účastníkem řízení či nejde-li o odbornou diskusi), je v rozporu s etikou soudce a je jednáním, které ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudu. Rozhodnutí, ke kterému kárný senát Nejvyššího soudu ČR dopěl, dle ministra spravedlnosti odpovídá obsahu provedených důkazů a jejich logickému hodnocení a je založeno na takovém právním posouzení skutkového stavu, které je v souladu se zákonem, rovněž procesní postup obou kárných soudů nepovažuje ministr spravedlnosti za nezákonný, proto má za to, že nedošlo v předmětném řízení k stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv a svobod. Ze spisu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Ds 18/03 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti: Dne 9.10.2003 podal předseda Krajského soudu v Českých Budějovicích k Vrchnímu soudu v Praze návrh na zahájení kárného řízení proti stěžovateli pro kárné provinění spočívající v jednání, jímž stěžovatel narušuje důstojnost soudcovské funkce a ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů, když ve věci spisové značky 6 C 176/2002 Okresního soudu v Táboře poskytoval soudci vyřizujícímu tuto věc informace k této věci neprocesním způsobem, vyjadřuje před ním určité představy a přání ohledně konečného rozhodnutí v této věci, přičemž je přítelem účastnice řízení v dané věci a zároveň předsedou civilního odvolacího senátu táborské pobočky Krajského soudu v Českých Budějovicích, která vyřizuje odvolání proti rozhodnutí Okresního soudu v Táboře. Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze jako soudu kárného ze dne 12.12.2003 sp. zn. 2 Ds 18/03 byl stěžovatel uznán vinným, že ve věci spisové značky 6 C 176/2002 Okresního soudu v Táboře, o vypořádání SJM bývalých manželů J. a P. P.soudci Mgr. Josefu Mládkovi, vyřizujícímu tuto věc, vyjádřil představy a přání ohledně této věci, přičemž je přítelem p. P. a zároveň předsedou civilního odvolacího senátu táborské pobočky Krajského soudu v Českých Budějovicích, která vyřizuje odvolání proti rozhodnutí Okresního soudu v Táboře, čímž se dopustil kárného provinění podle §87 zák. č. 6/2002 Sb., které spočívá v jednání, jímž ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání jak dne 9.2.2004 ministr spravedlnosti Karel Čermák, tak dne 10.2.2004 stěžovatel. Rozhodnutím ze dne 10.6.2004 sp. zn. 1 Skno 3/2004 Nejvyšší soud ČR zrušil odvoláním napadené rozhodnutí v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že stěžovatel je vinen, že dne 15.6.2003 ve věci spisové značky 6 C 176/2002 býv. manželů P. o vypořádání SJM v telefonickém rozhovoru se soudcem Okresního soudu v Táboře Mgr. Josefem Mládkem vyřizujícím tuto věc, vyjádřil představy a přání ohledně této věci, tím, že ho žádal o urychlení postupu a nařízení znaleckého posudku kvůli potřebě opravy nemovitosti, ačkoli je přítelem p. P. a zároveň předsedou civilního odvolacího senátu táborské pobočky Krajského soudu v Českých Budějovicích, která vyřizuje odvolání proti rozhodnutí Okresního soudu v Táboře, tedy závažným jednáním ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudu, čímž spáchal kárné provinění podle §87 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Ze spisů Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. Spr 2047/2001 a Spr 10.017/2003, které byly zaslány Ústavnímu soudu spolu s vyjádřením k ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že spis sp. zn. Spr 2047/2001 se týká projednání přestupku proti občanskému soužití dle §49 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 s., o přestupcích, kterého se měl dopustit stěžovatel. Oznámení o přestupku bylo postoupeno odborem správní kontroly města Tábor Krajskému soudu v Českých Budějovicích, věc byla skončena udělením výtky předsedou tohoto soudu stěžovateli dle §3 odst. 5 zák. č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců. Podstatným obsahem spisu sp. zn. Spr 10.017/2003 je oznámení Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích učiněného na stěžovatele P. P., stížnost P. P. na stěžovatele ministru spravedlnosti, stížnost stěžovatele na advokáta JUDr. Jiřího Černého (právního zástupce P. P.) k České advokátní komoře a návrh na zahájení kárného řízení proti stěžovateli. Spis sp. zn. Spr. 1116/2003, předložený Ústavnímu soudu Okresním soudem v Táboře se týká projednání stížnosti stěžovatele na Mgr. Josefa Mládka, soudce Okresního soudu v Táboře. Po provedeném dokazování Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení práva na spravedlivý proces nedošlo. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. V dané věci Ústavní soud zkoumal, zda kárné senáty Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze postupovaly v souladu se základními právy a svobodami zaručenými ústavním pořádkem České republiky, když uznaly stěžovatele vinným kárným proviněním dle §87 zák. č. 6/2002 Sb., a dospěl k závěru, že postupem Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze nedošlo k zásahu do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Dle §9 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců ("dále jen zák. č. 7/2002 Sb.") návrh na zahájení kárného řízení musí obsahovat jméno a příjmení soudce nebo státního zástupce, proti němuž návrh směřuje, popis skutku, pro který se navrhuje zahájení kárného řízení, a označení důkazů, o které se návrh opírá. K návrhu se připojí důkazy, které má navrhovatel k dispozici. Ústavní soud souhlasí s námitkou stěžovatele, že popis skutku, jak je vyjádřen v návrhu na zahájení kárného řízení, nesplňuje požadavky kladené ustanovením §9 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb., když v tomto návrhu je popis skutku vyjádřen slovy tak, že stěžovatel "narušuje důstojnost soudcovské funkce a ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů, když ve věci spisové značky 6 C 176/2002 Okresního soudu v Táboře, vypořádání SJM bývalých manželů J. a P. P., poskytuje soudci vyřizujícímu tuto věc Mgr. Josefu Mládkovi informace k této věci neprocesním způsobem, vyjadřuje před ním určité představy a přání ohledně konečného rozhodnutí v této věci, přičemž je přítelem paní J. P. a zároveň předsedou civilního odvolacího senátu táborské pobočky Krajského soudu v Českých Budějovicích, která vyřizuje odvolání proti rozhodnutí Okresního soudu v Táboře.". Vymezení skutku není v dané věci konkrétní, navíc z užití přítomného času, slovy "narušuje", "ohrožuje", "poskytuje", "vyjadřuje", vyplývá, že skutkem není míněno určité konkrétní určité jednání stěžovatele, ale naznačuje, že se jedná o neurčité jednání stěžovatele směřující vůči soudci Mgr. Mládkovi, není však zřejmé, zda toto jednání bylo realizováno ústním, telefonickým, písemným, či jinou osobou zprostředkovaným způsobem, zda k němu došlo jednou, či vícekrát. Výše uvedené přitom nelze odůvodnit námitkou předsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích, uvedenou ve vyjádření k ústavní stížnosti, že musel při podání kárné žaloby "...vycházet pouze z příslušných listinných podkladů a není v oprávnění předsedy krajského soudu provádět výslech osoby, u které přichází v úvahu návrh na zahájení kárného řízení, či svědků s příslušnými procesními důsledky, neboť to přichází v úvahu pouze v kárném řízení." Dle ust. §9 odst. 1 zák. č. 7/2002 Sb. musí být návrh na zahájení kárného řízení podán navrhovatelem nejpozději do dvou měsíců ode dne, kdy se o kárném provinění dozvěděl. Kárným proviněním je přitom dle §87 zák. č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, (dále jen "zák. č. 6/2002 Sb.") zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Z dikce těchto ustanovení je tedy zřejmé, že navrhovatel před podáním návrhu na zahájení kárného řízení musí mít povědomost o tom, že došlo k takovému jednání soudce, které odůvodňuje podání návrhu na zahájení kárného řízení. Pokud toto jednání není navrhovateli dostatečně konkretizováno, je navrhovatel jistě oprávněn dotázat se na bližší okolnosti, za účelem zjištění toho, zda je podání kárné žaloby na místě, aniž by s takovým dotazem byly spojeny nějaké procesní následky. Zásadním smyslem popisu skutku je totiž jeho určitost, a to nejenom v souvislosti s výrokem soudního rozhodnutí, který má z takto vymezeného skutku vycházet, ale také s ohledem na práva stěžovatele vymezená v §12 odst. 1 zák. č. 7/2002 Sb. Podle tohoto ustanovení má soudce, proti němuž se řízení vede, právo vyjádřit se ke skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu a k důkazům o nich, právo uvádět skutečnosti sloužící v jeho prospěch a navrhnout o nich důkazy. Vzhledem k nekonkrétnosti popisu skutku v návrhu na zahájení kárného řízení nemohl stěžovatel tato svá práva v plném rozsahu realizovat. To ve svém důsledku vedlo také ke skutečnosti, že se stěžovatel ve svém více než třístránkovém vyjádření k návrhu na zahájení kárného řízení k telefonickému hovoru se soudcem Mgr. Mládkem (přičemž v tomto telefonickém hovoru bylo odvolacím kárným soudem spatřováno kárné provinění stěžovatele), nevyjadřoval, naopak pouze uvedl, že předpokládá, že není součástí skutkových tvrzení. Naopak není zřejmé, proč se v návrhu na zahájení kárného řízení hovoří o věci přestupku stěžovatele postoupenou předsedovi Krajského soudu v Českých Budějovicích Městským úřadem v Táboře, když tato věc není skutkem, pro který se navrhuje zahájení kárného řízení. Totéž platí i pro větu uvedenou v návrhu na zahájení kárného řízení, že "...opakující se problémy v chování tohoto soudce mi nedávají záruky, že je schopen zastávat funkci předsedy odvolacího senátu." Pokud tyto skutky nebyly těmi, pro které bylo kárné řízení zahájeno, nemají být ve smyslu §9 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb. v návrhu na zahájení kárného řízení uvedeny, tím spíše, že v dané věci svým obsahem jednoznačně přitěžují stěžovateli, zejména když se tyto skutečnosti zmiňují v souvislosti s kárným opatřením, které předseda Krajského soudu v Českých Budějovicích v návrhu navrhuje stěžovateli uložit. Ačkoli tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že popis skutku, jak je vyjádřen v návrhu na zahájení kárného řízení, skutečně nesplňuje požadavky kladené ustanovením §9 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb., nemohl nepřihlédnout k argumentu Nejvyššího soudu uvedenému v odůvodnění napadeného rozhodnutí, s nímž se ztotožňuje, že i přes obecné a nekonkrétní vymezení popisu skutku lze s ohledem na zásadu totožnosti skutku pod takto vymezený popis skutku podřadit i soudem zjištěné jednání stěžovatele, spočívající v telefonickém rozhovoru stěžovatele se soudcem Mgr. Mládkem dne 15. června. Ústavní soud přitom přihlédl také skutečnosti, že se ve smyslu ustanovení §25 zákona č. 7/2002 Sb. v kárném řízení použijí ustanovení trestního řádu přiměřeně. Ústavní soud má za to, že přiměřeným použitím je míněno, že ustanovení trestního řádu se použijí v souvislosti s těmi ustanoveními zákona č. 7/2002 Sb., které svým obsahem a významem odpovídají příslušným ustanovením trestního řádu, s přihlédnutím ke smyslu a podstatě kárného řízení, což v dané věci Nejvyšší soud ČR učinil, a svůj postup také v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí řádně odůvodnil. Ústavní soud proto nepovažuje za důvodnou ani námitku stěžovatele, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nesplňuje náležitosti řádného odůvodnění a rozhodnutí dle §19 odst. 5 ve spojení s §21 odst. 3 zák. č. 7/2002 Sb., a to proto, že z odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, na základě jaké úvahy dospěl soud k závěru, že jednání, jehož se stěžovatel dopustil, je kárným proviněním ve smyslu §87 zák. č. 6/2002 Sb. Dle ustanovení §19 odst. 5 zák. č. 7/2002 Sb. musí rozhodnutí kromě výroku obsahovat též jeho stručné odůvodnění a poučení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že kárný senát druhého stupně přezkoumával zákonnost a důvodnost odvoláním napadeného rozhodnutí, jakož i správnost postupu řízení, jež mu předcházelo z hlediska námitek uplatněných odvolateli, přičemž vycházel ze skutkových zjištění kárného soudu prvního stupně, jejichž správnost a úplnost nebyla žádným z účastníků řízení zpochybňována. Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR dále vyplývá, že se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry kárného soudu prvního stupně ohledně skutečnosti, zda stěžovatel spáchal kárné provinění podle §87 zák. č. 6/2002 Sb., byť to takto v odůvodnění svého rozhodnutí výslovné rozhodnutí neuvedl. Je to však zřejmé ze skutečnosti, že dle odůvodnění napadeného tohoto rozsudku spatřoval soud pochybení kárného soudu prvního stupně v nesprávném vymezení skutku, pro který byl stěžovatel uznán vinen, ohledně skutku samotného Nejvyšší soud ČR poukazuje na skutečnost, že stěžovatel sám si je vědom toho, že naplňovalo znaky kárného provinění, tuto skutečnost dovozuje Nejvyšší soud ČR z textu odvolání stěžovatele a z jeho přednesu na odvolacím jednání. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tedy zřejmé, jakými úvahami byl soud při formování svého právního závěru veden a je tedy naplněn požadavek stručného odůvodnění ve smyslu §19 odst. 5 zák. č. 7/2002 Sb. Jak již Ústavní soud vyslovil ve svém usnesení ze dne 23.3.2005, sp. zn. III. ÚS 104/05: " ... Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo, a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález I. ÚS 60/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 11, str. 9 a násl.)." V dané věci Ústavní soud neshledal porušení zákona takové intenzity, které by vedlo k zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Pokud má stěžovatel za to, že postupem soudů vedoucímu k vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí bylo porušeno také jeho ústavně zaručené právo dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má za to, že tento článek Listiny základních práv a svobod porušen nebyl, neboť v dané věci nebyl stěžovatel stíhán, nýbrž bylo soudy rozhodováno o jeho kárné odpovědnosti ve smyslu zákona č. 7/2002 Sb., na této skutečnosti nic nemění ani ustanovení §25 tohoto zákona, podle něhož se na kárné řízení použijí přiměřeně ustanovení trestního řádu. Pokud stěžovatel namítá, že postupem soudu byla porušena jeho základní práva daná čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud je toho názoru, že zmíněné články týkající se způsobu uplatnění státní moci a ochrany základních práv a svobod soudní mocí jsou základními postuláty právního a politického systému České republiky. Rozhodnutím soudu nemohlo být do těchto charakteristik státu zasaženo. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. června 2005 Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2005:1.US.650.04
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 650/04
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 6. 2005
Datum vyhlášení  
Datum podání 30. 9. 2004
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO - soudce
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 8 odst.2
  • 6/2002 Sb., §87
  • 7/2002 Sb., §25, §19, §21, §9
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
Věcný rejstřík soudce
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-650-04
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 46573
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-19