ECLI:CZ:US:2005:1.US.683.03
sp. zn. I. ÚS 683/03
Usnesení
I.ÚS 683/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. O. Z., CSc., zastoupeného advokátem JUDr. V. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, č.j. 20 Co 306/2003-67 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 2003, č.j. 21 C 157/98-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 1. 2003, č.j. 21 C 157/98-51, rozhodl v právní věci žalobce Ing. O. Z., CSc. (dále jen "stěžovatel") proti žalované ČR - Česká národní banka (dále jen "žalovaná") o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem tak, že žalobní návrh se žádostí, že žalovaná je povinna nahradit stěžovateli částku 572.780,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, se zamítá (ve výrokové části I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (ve výrokové části II.).
Obvodní soud pro Prahu 1 především uvedl, že stěžovatel nakoupil určitý počet akcií Agrobanky Praha, a.s. (dále jen "AGB") ve jmenovité hodnotě, kterou požaduje jako náhradu škody, neboť nad AGB byla rozhodnutím žalované ze dne 17. 9. 1996, č.j. V 42/9-96, zavedena nucená správa, která skončila dne 7. 6. 1999. Mezi účastníky nebylo sporné, že AGB vstoupila do likvidace, která dosud není skončena. Soud neprováděl důkazy navrhované stěžovatelem, protože to považoval za nadbytečné v této fázi řízení, kdy stěžovatel neprokázal výši škody. Stěžovatel uplatnil nárok na náhradu škody proti státu - jak sám tvrdí - z jediného právního důvodu, kterým je nesprávný úřední postup. Ze stěžovatelovy argumentace uvedené v žalobě však vyplývá, že za příčinu vzniku škody považuje zavedení nucené správy v AGB, které podle něho vedlo k jeho diskriminaci co by vlastníka (poznámka: jakož i ostatních vlastníků) a dále - po zavedení nucené správy - skutečnosti spočívající: v neseznámení s mimořádnou účetní závěrkou a s auditem za období od 1. 1. 1996 do 16. 9. 1996, od 1. 1. 1996 do 21. 12. 1996, v rozhodnutích správce učiněných v působnosti valné hromady a neposkytováním kopií těchto rozhodnutí, v rozhodnutí o prodeji části banky, které bylo nejen v rozporu s dobrými mravy, ale i s §187 písm. j) obch. z., v prodeji nemovitostí v účetní hodnotě 1,891.023.000,- Kč za kupní cenu 975.299.000,- Kč spol. NEMO, s r.o. a v udělení povolení GE Cupital Bank, a.s. působit jako banka před jejím zápisem do obchodního rejstříku.
Obvodní soud v odůvodnění dále poukázal na koncepci odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a škody jako majetkové újmy a uvedl, že rozhodnutí o zavedení nucené správy podle §26 odst. 1 písm. c) zákona o bankách, ve znění platném v době jeho vydání, je rozhodnutím správním. "Úřední postup, který vedl k vydání rozhodnutí o nucené správě, nelze přezkoumávat, protože pak by soudce přezkoumával legalitu správního rozhodnutí, z něhož vychází (§135/2 o.s.ř.). Zabývat by se jím mohl pouze v případě, že by správní rozhodnutí bylo možné charakterizovat jako paakt. Je proto zcela nadbytečné řešit otázku, zda byly či nebyly splněny podmínky zavedení nucené správy, zda toto zavedení bylo v rozporu s dobrými mravy, či zda žalovaná tímto rozhodnutím upřednostnila princip ochrany vkladatelů a stability bankovnictví před principem realizace vlastnických práv". Řešením tohoto problému se prý zabýval i Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 324/97, týkající se stížnosti jednoho z akcionářů AGB na postup žalované a nuceného správce. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo jiné s tím, že činnost správce je třeba považovat s ohledem na postavení žalované jako správního úřadu za delegovaný výkon státní správy prováděný fyzickou osobou na základě zákona, jeho rozhodnutí podle §29 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb. žádným způsobem nezasahuje do subjektivních práv a povinností fyzických či právnických osob a proto nemůže směřovat ani proti akcionářům, ale je adresováno pouze bance jako právnické osobě. Stěžovatelovy námitky ohledně omezení vlastnického práva nebyly shledány důvodnými, neboť Ústavní soud konstatoval, že postavení vlastníka akcií o určité jmenovitě hodnotě nese sebou určité riziko spočívající v možném omezení či zasahování do jeho vlastnického práva. Opatření, která k tomuto stavu směřují, musí vést ke spravedlivé rovnováze mezi požadavky obecného zájmu a imperativy na ochranu základních práv jednotlivce. Bylo konstatováno, že postup správce a žalované nesměřoval proti stěžovateli ani neovlivnil jeho postavení akcionáře. Z uvedeného rozhodnutí "jednoznačně vyplývá, že neexistuje právní vztah mezi nuceným správcem a akcionářem proto, že nucený správce je ve vztahu pouze vůči bance, z jejíž vůle nucenou správu vykonává".
Obvodní soud proto dále dovodil, že mezi nuceným správcem a akcionářem (stěžovatelem) nemůže existovat ani odpovědnostní vztah. Stěžovatel neprokázal existenci škody, protože je neznámý okamžik jejího vzniku a tím i její výše. Poněvadž se hradí pouze skutečná újma na majetku, nemůže se vycházet z jmenovité hodnoty akcií, ale muselo by být vycházeno z jejich tržní hodnoty v okamžiku vzniku škody. Vzhledem k tomu, že probíhá likvidace AGB, přičemž výsledek této likvidace nemůže být znám před jejím ukončením, není také jasné, jaká by byla eventuální výše škody a zda by vůbec jakákoli škoda stěžovateli, který podle §220 obch.z. má právo na podíl na likvidačním zůstatku, vznikla. Úvahy o pasivní či aktivní likvidaci před jejím skončením jsou vždy v hypotetické rovině a tedy irelevantní. Obvodní soud proto uzavřel s tím, že "žaloba je proto v každém případě předčasná a soud nemohl rozhodnout jinak než ji zamítnout. Je proto zcela zbytečné zabývat se věcně rozhodnutím nuceného správce AGB o odprodeji nemovitostí společnosti NEMO, s r.o. i když je třeba poznamenat, že AGB a.s. v likvidaci je jediným jejím společníkem, takže i kdyby se nevycházelo z úvah, vedoucích k zamítnutí žaloby, těžko by tímto postupem mohla vzniknout škoda, event. zabývat se platností či neplatností smlouvy o prodeji části podniku. Totéž platí o tvrzení, že společnost GE Cupital Bank a.s. byla zapsána do OR poté, co jí bylo vydáno povolení působit jako banka, když je zcela zřejmé, že bez tohoto povolení by k zápisu do OR nemohlo vůbec dojít (§31/1 ObZ)".
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2003, č.j. 20 Co 306/2003-67, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se v odůvodnění především zcela ztotožnil se závěrem obvodního soudu o předčasnosti žaloby, vycházející z nároku stěžovatele na náhradu škody; to platí za situace, kdy je až do ukončení likvidace AGB jakýkoliv závěr o výši likvidačního zůstatku a o podílu jednotlivých akcionářů na něm ryze hypotetický. Obvodní soud proto správně uzavřel tak, že do té doby je předčasné uvažovat o vzniku škody jako majetkové újmy ve smyslu §420 o.z. a o tom, kdo za ni odpovídá. Městský soud dále zdůraznil, že v případě, kdy chybí základní předpoklad posouzení nároku na náhradu škody, totiž existence samotné škody, nejsou dány ani podmínky zkoumání dalších předpokladů vzniku odpovědnostního vztahu. Okolnost, zda žalovaná porušila své povinnosti ve smyslu nesprávného úředního postupu podle §18 zákona č. 58/1969 Sb. a zda tato skutečnost vedla k poškození stěžovatele, lze posuzovat až poté, co bude postaveno najisto, že stěžovateli škoda vznikla. Odvolací soud dále poukázal na správný závěr obvodního soudu, podle něhož samotné rozhodnutí o zavedení nucené správy, které nebylo jako nezákonné ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. zrušeno, nelze mimo rámec správního soudnictví přezkoumávat. Odvolací soud také (s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu v obdobné věci) připomněl, že se stěžovatel v souzené věci nemůže úspěšně dovolávat ani protiústavního omezení svého vlastnického práva. Odvolací soud poukázal i na skutečnost, že předpoklad stěžovatele, týkající se povinnosti státu nahradit mu veškerou ztrátu (vzniklou znehodnocením jeho akcií), je již v obecné rovině pochybený, neboť vysoké rizikovosti vložení finančních prostředků do cenných papírů si musí být každý investor vědom. Škodu, která je důsledkem takového rizika, si pak každý akcionář nepochybně musí nést ve svých poměrech nejméně zčásti sám, i kdyby se zjistilo, že konkrétní postup nuceného správce byl nesprávný a že vedl k poškození akcionářů. Zkoumání takové okolnosti je však prozatím nadbytečné; odvolací soud k závěrům soudu I. stupně v tomto směru pouze poznamenal, že jsou předčasné. Ústavní soud v uvedeném nálezu zkoumal věc výlučně z pohledu ústavnosti, nikoliv z pohledu odpovědnosti orgánu státu za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. a "okolnost, že rozhodnutí nuceného správce nezasahovalo do subjektivních (vlastnických) práv akcionářů, ještě neznamená, že by nemohl vzniknout odpovědnostní vztah mezi státem a akcionáři na podkladě uvedeného zákona. Zabývat se touto otázkou je však v daném případě nadbytečné. Případnou odpovědnost státu za eventuální škodu, vzniklou žalobci, nicméně nelze dovozovat z té okolnosti, že stát při úkonech v rámci nucené správy upřednostnil zájmy vkladatelů před zájmy akcionářů banky, neboť takový postup je z hlediska cíle a účelu bankovního dohledu podle zákona č. 21/92 Sb., ve znění pozdějších předpisů, plně legitimní." Odvolací soud proto napadený rozsudek - jako věcně správný - podle §219 o.s.ř. potvrdil.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne ze dne 14. 9. 2005, č.j. 25 Cdo 339/2005-86, dovolání - po té, kdy dospěl k závěru, že napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam - odmítl.
Nejvyšší soud v prvé řadě uvedl, že dle tvrzení stěžovatele škoda jakožto majetková újma spočívá v tom, že v důsledku nesprávného úředního postupu žalované a nuceného správce poklesla tržní hodnota akcií AGB. Nejvyšší soud poukázal na to, že při posouzení otázky vzniku škody je třeba vycházet z toho, že probíhá-li likvidace akciové společnosti, dochází k majetkové újmě jejích akcionářů při skončení likvidace, neboť jejich škoda se odvíjí od výsledné hodnoty podílu akcionáře na obchodním jmění společnosti, představovaného akcií. Škoda, za niž lze na dalších subjektech požadovat náhradu, nevzniká akcionáři již v okamžiku, kdy došlo k tvrzeným pochybením při výkonu nucené správy či bankovního dohledu, nýbrž majetková újma vznikne akcionáři, jestliže se jeho majetek (představovaný akcií) zmenšil, tj. jeho podíl na likvidačním zůstatku je menší než jeho podíl na obchodním jmění společnosti před škodnou událostí. Není proto rozhodující - a to i vzhledem k proměnlivé tržní hodnotě akcií - zda v určitém období (v době mezi zavedením a ukončením nucené správy v akciové společnosti) došlo k poklesu tržní hodnoty akcií, který by bylo možno vyčíslit. Dokud akciová společnost existuje, byť je v likvidaci, akcionář vlastnící její akcie má práva s tímto cenným papírem spojená. Mezi tato práva patří právo na podíl na jejím zisku i na likvidačním zůstatku při zániku společnosti (srov. §155 odst. 1 obch. z.).
Nejvyšší soud dále poukázal na to, že otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionářů v případě probíhající likvidace akciové společnosti byla v souzené věci odvolacím soudem zodpovězena v souladu s hmotným právem a nejedná se ani o otázku, jež by odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně. Nicméně tato otázka byla Nejvyšším soudem již řešena (srov. rozsudek NS ČR ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, usnesení NS ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 805/2004). Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Vzhledem k uvedenému [poznámka: tj. k tomu že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné] se dovolací soud nemohl zabývat ani námitkou stěžovatele, že soud neprovedl všechny důkazy ke správnému zjištění skutkového stavu. Nejvyšší soud však přesto připomněl, že skutkovou otázku výše škody (která je zjišťována za situace, kdy škoda již vznikla) nelze zaměňovat nebo ztotožňovat se vznikem škody jako takové (tj. s jednou z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu).
II.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, č.j. 20 Co 306/2003-67, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 2003, č.j. 21 C 157/98-51, napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž uvedl, že uvedenými soudními orgány a jejich citovanými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 1, čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel se zejména domnívá, že ani jeden ze dvou výše uvedených obecných soudů - vůči jejichž rozhodnutí podal ústavní stížnost - nezjistil v rozporu s ustanovením §153 o.s.ř. skutkový stav věci. Poukázal na to, že ze znaleckého posudku (vypracovaného soudní znalkyní ing. J. Č.) "jednoznačně vyplývá, že ani hypoteticky s ohledem na všechny dostupné účetní uzávěrky, které byly ze zákona ověřeny auditorem, který potvrdil jejich správnost a úplnost a účetní doklady, nelze předpokládat, že by v budoucnu po ukončení likvidace Agrobanky Praha, a.s. v likvidaci, vznikl jakýkoliv likvidační zůstatek, který by bylo možné rozdělit ve smyslu ust. §220 o.s.ř. mezi akcionáře". Stěžovatel má za to, že oba soudy věc nesprávně právně posoudily, neboť požadovaná náhrada škody nesouvisí s likvidací zbytkové části Agrobanky Praha, a.s. v likvidaci, a jejím výsledkem, protože výsledek likvidace Agrobanky Praha, a.s. v likvidaci, je z pohledu žaloby o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem bezvýznamný. Stěžovatelem uplatněná výše náhrady škody vychází ze snížení hodnoty jeho majetku, tj. ze skutečné tržní hodnoty akcií Agrobanky Praha, a.s. v likvidaci, proti jejich hodnotě před zavedením nucené správy. Tento rozdíl tržní hodnoty akcií, jak vyplývá z výše zmíněného znaleckého posudku, je skutečnou škodou, která stěžovateli vznikla a je v příčinné souvislosti s výkonem nucené správy prováděné žalovanou, žádným způsobem nesouvisí s průběhem likvidace Agrobanky Praha, a.s. v likvidaci, neboť podle §61 odst. 4 obch.z. má akcionář (tedy i stěžovatel) právo na podíl na majetkovém zůstatku společnosti, který vyplyne z její likvidace.
Stěžovatel proto tvrdí - jak již bylo uvedeno - že oba soudy (a především soud odvolací) porušily zejména jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 38 odst. 2 Listiny; ve vztahu k posléze uvedenému ustanovení poukázal na to, že soudy nezjistily skutkový stav věci a nezabývaly se tím, zda při výkonu nucené správy žalovaná způsobila či nezpůsobila pokles tržní hodnoty akcií a zda tak nezpůsobila stěžovateli škodu. Stěžovatel se dále domnívá, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím státního orgánu nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, č.j. 20 Co 306/2003-67, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 2003, č.j. 21 C 157/98-51, zruší.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346).
Stěžovatel v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - zejména namítá porušení základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v čl. 36 odst. 1 Listiny upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Podle obsahu soudního spisu stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva u soudu domáhal. Ústavní soud neshledal v argumentaci obecných soudů, která je dostatečná a jasná (a to i ve vztahu k jím tvrzenému porušení čl. 38 odst. 2 Listiny), ani porušení zákonných ustanovení procesních. Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze se jasně a zřetelně vypořádaly s argumenty stěžovatele a zhodnotily je v rámci dokazování v intencích daných ustanovením §132 o.s.ř.
Ústavní soud v uvedené souvislosti dále připomíná judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003), podle níž "škoda jakožto majetková újma spočívající v tom, že v důsledku (poznámka: případně) nesprávného úředního postupu při výkonu bankovního dohledu poklesla tržní hodnota akcií banky v likvidaci oproti její minimální hodnotě, nevznikne při probíhající likvidaci akcionářům banky dříve, než při skončení likvidace". Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal na straně obecných soudů ani přístup svévolný, který by nerespektoval základní právo stěžovatele zakotvené v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, tj. právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Napadené rozsudky jsou i v této souvislosti logické, přesvědčivé, jsou argumentačně srozumitelné a jasně podloženy a z ústavněprávního hlediska jsou tedy plně přijatelné.
V této souvislosti odkazuje Ústavní soud i na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. IV. ÚS 324/97 - které se dotýká srovnatelné problematiky - jehož se oba obecné soudy dovolávají.
Za této situace stěžovateli nelze přisvědčit ani potud, pokud jen obecně namítá porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a odst. 3 a konečně čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny, což nijak argumentačně nekonkretizoval.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu