ECLI:CZ:US:2005:1.US.722.04
sp. zn. I. ÚS 722/04
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 29. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 722/04 ve věci ústavní stížnosti P. P. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004 č. j. 29 Odo 1157/2003-170 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2003 č. j. 4 Cmo 142/2002-147, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na vyloučení věci z konkursní podstaty proti vedlejšímu účastníkovi P. S., správci konkursní podstaty úpadce P. H.
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004 č. j. 29 Odo 1157/2003-170, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2003 č. j. 4 Cmo 142/2002-147 a rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 2002 č. j. 13 Cm 903/2000-133 bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004 č. j. 29 Odo 1157/2003-170, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2003 č. j. 4 Cmo 142/2002-147 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 2002 č. j. 13 Cm 903/2000-133 se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu (pozn.: k ústavní stížnosti je přiložen rozsudek označený č. j. 29 Odo 1157/2003-173, ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 203/2000 plyne, že správné číslo jednací tohoto rozsudku je "29 Odo 1157/2003-170") a rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále též jen "vrchní soud"), vydané ve sporu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty. Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že vedlejší účastník jako správce konkursní podstaty úpadce P. H. zapsal do konkursní podstaty jeho nemovitosti, a to na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem jako zástavcem a Č., a. s., jako zástavním věřitelem za účelem zajištění pohledávky zástavního věřitele proti dlužníku P. H. z titulu mezi nimi uzavřené úvěrové smlouvy. Stěžovatel podal u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též jen "krajský soud") vylučovací žalobu, které krajský soud vyhověl. K odvolání vedlejšího účastníka vrchní soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek krajského soudu tak, že žalobu zamítl. Stěžovatelovo dovolání bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto. Stěžovatel si uvědomuje, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, vyjma případů, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Je přesvědčen, že napadená rozhodnutí jsou právě takovýmito rozhodnutími, a tudíž stojí v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a tvrdí, že mu soudy odepřely právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 a násl. Listiny. Konkrétně uvádí, že zásadní otázkou ve sporu se stala otázka platnosti zástavní smlouvy, na rozdíl od krajského soudu vrchní soud a Nejvyšší soud zástavní smlouvu neplatnou neshledaly. V další části stěžovatel popsal okolnosti uzavírání zástavní smlouvy, zejména zdůraznil zjištění prokázané v řízení, že s ním zástavní věřitel nikdy nejednal osobně a veškeré záležitosti uzavírání zástavní smlouvy s ním vyřizoval výlučně prostřednictvím úpadce, a namítá, že s touto skutečností se soudy v napadených rozhodnutích nijak nevypořádaly. Dále stěžovatel dodává, že prostřednictvím úpadce druhá strana musela být informována o jeho vůli při uzavírání smlouvy, a tvrdí, že pokud ho úpadce jednající za zástavního věřitele opakovaně ujišťoval o časové omezenosti trvání zástavního práva, šlo o ubezpečení ze strany zástavního věřitele. Jestliže se následně časová omezenost trvání zástavy neobjevila v písemném textu zástavní smlouvy, je to nutno klást k tíži zástavního věřitele, neboť to byl on, kdo vypracoval text smlouvy a kdo zjevně porušil dohodu o obsahu zástavní smlouvy tak, jak byla učiněna při jednáních o jejím uzavření. Stěžovatel, podle svých slov, vycházel z toho, že zástava bude na jeho nemovitostech váznout pouze po dobu, než bude dostavěna budova, jejíž výstavba byla financována z poskytnutého úvěru. Přitom tato skutečnost byla pro něj při uzavření zástavní smlouvy rozhodující. Stěžovatel je přesvědčen, že zástavní smlouva je právním úkonem neplatným ve smyslu §49a občanského zákoníku, protože zástavní věřitel vyvolal u něho omyl o této skutečnosti, resp. o něm minimálně musel vědět, což bylo v řízení prokázáno. S důsledky omylu se žádný ze soudů v napadených rozhodnutí nevypořádal. Obdobně se odvolací soud vůbec nevypořádal se stěžovatelovým odstoupením od zástavní smlouvy podle §49 občanského zákoníku z důvodu jejího uzavření v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Dále ještě stěžovatel upozorňuje na údajnou neexistenci vážnosti vůle. Konečně též tvrdí, že mu měnícím rozhodnutím odvolacího soudu, jenž namísto toho, aby prvostupňový rozsudek, který neshledal věcně správným, zrušil, byla v rozporu s ústavněprávními předpisy odepřena možnost uplatnit právo vyjádřit se k novým skutkovým závěrům a i k novým závěrům právním, případně předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Vzhledem k porušení jeho ústavně zaručených základních práv stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozsudky Nejvyššího soudu a vrchního soudu zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 1 Ústavy:
1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ve vyjádření poukázal na fakt, že stěžovatelovy výhrady vůči právnímu závěru dovolacího soudu o platnosti zástavní smlouvy z pohledu §49a občanského zákoníku jsou založeny na předpokladu, že zástavní věřitel byl při uzavření zástavní smlouvy zastoupen dlužníkem (pozdějším úpadcem), avšak takový závěr nebyl vysloven, přičemž tvrzené zastoupení nevyplývá ze zástavní smlouvy a na jeho existenci nelze usuzovat ani ze skutečnosti, že listinu obsahující text zástavní smlouvy předal stěžovateli k podpisu úpadce a nikoli zástavní věřitel. Námitku o neplatnosti zástavní smlouvy podle §49 občanského zákoníku, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem, neprověřoval, když taková námitka v dovolání nebyla uplatněna (pozn.: stěžovatel se nedovolává neplatnosti zástavní smlouvy podle §49 občanského zákoníku; tvrdí, že ve smyslu tohoto ustanovení od smlouvy odstoupil - je notorietou, že případná tíseň je důvodem pro odstoupení). Ohledně dalších vad odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, zejména na svůj názor, že se odvolací soud sice dopustil pochybení při zjišťování skutkového stavu, nicméně toto nemělo vliv na správnost jím přijatých právních závěrů. Ohledně "věcné správnosti" rozhodnutí uvádí, že stěžovatelovo pojetí je pro svou stručnost zavádějící a zkreslující, a přitom odkazuje na závěry publikované v komentářové literatuře. Nejvyšší soud uzavírá, že jeho postupem či rozhodnutím nebyl porušen ústavní pořádek České republiky, a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta jako nedůvodná.
Vrchní soud ve věci samotné odkázal na skutková zjištění a právní závěry, jež jsou uvedeny v odůvodnění jeho rozhodnutí, přičemž zdůraznil, že neshledává důvody pro změnu stanoviska, které k vydání napadeného rozhodnutí vedlo. Má za to, že bylo důsledně postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti vrchní soud nezformuloval.
Vedlejší účastník vyjádřil nesouhlas s jednotlivými stěžovatelovými námitkami a domněnku, že Nejvyšší soud a vrchní soud svými rozhodnutími neporušily zákon, a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Z předložených listinných podkladů, zejména ze spisu krajského soudu ve věci sp. zn. 13 Cm 903/2000 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou vůči vedlejšímu účastníkovi domáhal určení, že konkretizované nemovitosti neměly být zařazeny do soupisu konkursní podstaty vedlejšího účastníka (na jednání dne 4. 3. 2002 žalobní návrh upřesnil tak, aby odpovídal povaze vylučovací žaloby). Přiznal, že podepsal zástavní smlouvu ve prospěch zástavního věřitele za účelem zajištění pohledávky proti dlužníkovi P. H., namítal však, že zástavní smlouva byla neplatná, protože nebyla učiněna svobodně a vážně, a z opatrnosti od smlouvy odstoupil kvůli jejímu uzavření v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Zástavní smlouva je založena ve spise (č. l. 36 - 41) a vyplývá z ní, že ji uzavřeli stěžovatel společně s dalšími fyzickými osobami jako zástavci a Č., a. s., jako zástavní věřitel. Každý ze zástavců přenechával do zástavy svoje nemovitosti; zřízené zástavní právo mělo zajistit pohledávku zástavního věřitele z investičního úvěru a z úvěru na zásoby poskytnutého P. H. Zástavní věřitel byl v zástavní smlouvě zastoupen ředitelkou okresní pobočky v P., zástavci jednali osobně. Zástavní smlouva je datována dnem 30. 6. 1995 (s místem uzavření v P.), zástavci ji podepsali dne 7. 7. 1995 na obecním úřadě v Č. Dne 10.7.1995 byl podán návrh na vklad zástavního práva, vklad byl proveden dne následujícího. Postup při ověřování podpisů byl předmětem dokazování na jednání 2. 5. 2000, postup při uzavírání objasňovaly výslechy svědků na řadě dalších jednání. Krajský soud rozsudkem ze dne 4. 3. 2002 č. j. 13 Cm 903/2000 žalobě vyhověl po zjištění, že smlouva o zřízení zástavního práva je neplatná, a to jak ve smyslu §37 občanského zákoníku, tak i ve smyslu §49a občanského zákoníku. Vedlejší účastník podal proti tomuto rozsudku odvolání, v němž namítal nesprávné zhodnocení provedených důkazů a na tomto základě nesprávné rozhodnutí. Vrchní soud rozsudkem ze dne 11. 6. 2003 č. j. 4 Cmo 142/2002-147 změnil prvostupňový rozsudek tak, že žalobu na vyloučení nemovitostí zamítl. Soud má za to, že nebylo možné dospět k právnímu závěru, že zástavní smlouva je neplatná. V odůvodnění analyzoval obecné podmínky absolutní neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle a význam omylu ve vůli a omylu v projevu. Poté konstatoval, že byl nucen napadené rozhodnutí změnit, neboť skutková zjištění soudu prvního stupně neodpovídají jeho skutkovým závěrům, a tudíž ani právní závěry v nich nemají oporu. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost byla založena na otevřené diformitě a důvodnost na §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. V něm stěžovatel především namítal, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění obsahuje pouze právní hodnocení, nikoli hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2004 č. j. 29 Odo 1157/2003-170 dovolání zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu neshledal nepřezkoumatelným, jelikož obsahuje řádné a srozumitelné odůvodnění právního posouzení věci, vytkl mu však, že dospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž zopakoval důkazy výslechem svědků, nicméně zhodnotil, že tato vada řízení nemohla mít a neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle jeho názoru právní posouzení věci obstojí i s ohledem na skutková zjištění a závěry učiněné nalézacím soudem. V další části odůvodnění se soustředil na existenci případného omylu a ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, podle kterého zástavní smlouva není neplatná ve smyslu ustanovení §49a občanského zákoníku.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na poskytnutí soudní ochrany (a v konečném důsledku k porušení práva na spravedlivý proces) dojde především tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), eventuálně by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzovaném případě nenastala, protože obecné soudy se meritorně zabývaly stěžovatelem uplatněným nárokem. Ústavní soud však ve své judikatuře akcentuje též další rozměr ústavního práva na spravedlivý proces. Připomíná, že soudy jsou povinny se podle ustanovení §132 občanského soudního řádu vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 563/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 71). Respektuje se tak základní funkce důkazního řízení v občanském soudním procesu, které obsahuje provedení důkazů, jejich hodnocení a ústí ve zjištění skutkového stavu.
Ústavní soud shledal, že obecné soudy tento princip nedodržely. Jejich pozornost se koncentrovala do zjišťování skutkových okolností vyvolávajících neplatnost zástavní smlouvy v důsledku namítaných vad, aniž by vzaly v potaz, že posuzování platnosti, resp. neplatnosti právního úkonu má smysl pouze u takového právního úkonu, který vznikl. V řízení před krajským soudem byly konstatovány takové skutečnosti, které jsou - ve světle judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek ve věci sp. zn. 22 Cdo 114/1999, publikovaný pod Rc 17/2001) - výraznou měrou způsobilé ovlivnit posouzení, zda zástavní smlouva byla uzavřena. Především nebylo dostatečně objasněno postavení smluvních stran, která z nich byla oferentem, která z nich oblátem, a na tomto základě nebylo zjištěno (byť bylo prokázáno, že smluvní strany neuzavíraly smlouvu ve stejném čase a na stejném místě), zda akceptační projev vůle nabyl účinnosti vůči nepřítomnému navrhovateli. Ve smyslu závěrů konstantní judikatury je přijetí návrhu vůči nepřítomnému navrhovateli účinné až od okamžiku, kdy mu došel návrh na uzavření smlouvy podepsaný adresátem návrhu. Tím, že se obecné soudy nevypořádaly s těmito skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo, nenaplnily požadavky spravedlivého procesu.
Zkoumání platnosti zástavní smlouvy přichází v úvahu teprve po zjištění, že smluvní proces při jejím uzavírání byl respektován. Je notorietou, že platnost smlouvy (právního úkonu) je závislá na naplnění charakteristických vlastností označovaných jako náležitosti právního úkonu, tradičně rozlišované na náležitosti subjektu, náležitosti vůle, náležitosti projevu, náležitosti poměru vůle a projevu a náležitosti předmětu, příp. obsahové náležitosti. Přitom některé z náležitostí mají objektivní povahu, jiné mají subjektivní charakter. Následkem nedostatku některé z náležitostí je obvykle neplatnost úkonu (absolutní nebo relativní), příp. vznik práva odstoupit od smlouvy. Mezi náležitosti vůle patří též absence omylu. Jde o omyl ve vůli, který spočívá v nesprávné nebo v nedostatečné představě o právních následcích, které nastanou z právního úkonu (na rozdíl od omylu v projevu, který ze založen na neshodě vůle a projevu). Takový omyl vyvolává právní následky pouze za splnění určitých předpokladů:
a) Musí jít o omyl podstatný (posuzováno z hlediska té smluvní stany, která se omylu jako důvodu relativní neplatnosti dovolává - arg. "omyl vycházející ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující" - tj. kdyby nebylo tohoto omylu, nedošlo by k uzavření smlouvy); tato podmínka se neuplatní, byl-li omyl vyvolán lstí.
b) Druhá smluvní strana musí omyl vyvolat nebo o něm vědět (není nutné, aby omyl byl vyvolán vědomě nebo dokonce úmyslně, ale požaduje se, aby si tato osoba uvědomila před uzavřením smlouvy, že je tu dán takový omyl podstatný, že byl rozhodující pro uzavření smlouvy, a využila toho, anebo že okolnosti byly takové, že o existenci omylu musela vědět).
V posuzovaném případě dospěl vrchní soud k závěru, že zástavní věřitel nebyl v žádném případě účasten na vzniku omylu stěžovatele (str. 4 odůvodnění napadeného rozsudku). Tento závěr však nemá oporu ve skutkových zjištěních. Je třeba vzít na zřetel, že vědomost o existenci omylu (§49a věta první in fine občanského zákoníku) zahrnuje situace, kdy druhý účastník nemá na vzniku omylu účast, ale uplatnění omylu je třeba připsat také na vrub tohoto účastníka proto, že omyl se projevil navenek, a to způsobem vzhledem k daným okolnostem poznatelným; přitom vzhledem k těmto okolnostem druhý účastník poznal danost omylu anebo ji sice nepoznal, ale při péči, kterou od něho zákon při uzavření právního úkonu vyžaduje, měl poznat; druhý účastník neupozornil mýlícího se na omyl přesto, že o jeho omylu věděl, anebo proto, že jeho omyl nepoznal, ačkoli ho vzhledem k okolnostem poznat měl. Dostačující je proto zavinění ve formě nedbalosti, jež nastává i tehdy, nevěděl-li o omylu, protože ho nepoznal, ačkoli ho poznat měl. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že zástavní věřitel se stěžovatelem nebyl v žádném osobním kontaktu (viz výslechy svědků), že při projednávání úvěru a podmínek jeho poskytnutí jednal pouze s P. H., který byl ve stejné době zaměstnavatelem stěžovatele. Jestliže tato osoba, jako budoucí obligační dlužník, byla zástavním věřitelem použita jako prostředník (posel - nuncius) při uzavírání zástavní smlouvy a poskytovala informace (nerozhodno, zda pravdivé) o omezeném trvání zástavního práva (na dobu výstavby nemovitosti), je třeba její podíl na vyvolání případného omylu zástavního dlužníka přičítat zástavnímu věřiteli, neboť zástavní věřitel tímto postupem projevil nízkou míru profesionálního chování a nedostatek obezřetnosti, které, jako banka, projevovat měl.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadená rozhodnutí zrušil. Současně však Ústavní soud zrušil i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo ve věci rozhodnuto v prvním stupni, protože závěr o porušení práva stěžovatele na soudní ochranu (neposouzením vzniku zástavní smlouvy - viz str. 5 odůvodnění) se vztahuje i na řízení před tímto soudem.