ECLI:CZ:US:2005:1.US.73.05
sp. zn. I. ÚS 73/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 602/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 9. 2. 2005, se Ing. M. B. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání, pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 3 To 132/2003, a rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 34 T 1/2003, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") k §148 odst. 1, 3 TrZ, ve znění zákona č. 152/1995 Sb. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu, pro který byl stěžovatel stíhán. Proto zrušil jejich rozhodnutí a současně zrušil i další rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že k nesprávnému právnímu posouzení skutku došlo již v řízení před krajským soudem, přikázal mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Stěžovatel v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti napadá postup Nejvyššího soudu ČR při rozhodování o dovolání, které podalo v jeho neprospěch Nejvyšší státní zastupitelství z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Podle tvrzení stěžovatele Nejvyšší soud ČR při rozhodování o dovolání překročil své pravomoci stanovené mu zákonem. Dovolání je určeno výlučně k nápravě nejzávažnějších právních vad, nikoli vad skutkových. Avšak v dané věci se Nejvyšší soud ČR zabýval skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a soudu odvolacího a pokusil se vytvořit skutkový stav odlišný od zjištění obecných soudů v předcházejícím řízení, což je nepřípustné. Tímto způsobem se údajně snažil uměle vytvořit dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) TrŘ. Jedná se o závažné porušení procesních předpisů, které má vliv na zákonnost celého procesu a porušuje tím právo na spravedlivý proces a právo být stíhán způsobem, který stanoví zákon. Charakter vad v postupu Nejvyššího soudu ČR, absence snahy po objektivním posouzení věci, vzbuzuje dojem, že se jedná o účelové rozhodnutí ve vazbě na jiné trestní stíhání související s předmětem trestné věci.
Předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně.
Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k principu subsidiarity se musí Ústavní soud ve své činnosti řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Jeho zásah připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti, v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci, již není možná. Jinými slovy řečeno, nejprve musí proběhnout celé řízení až do stadia konečného pravomocného rozhodnutí obecných soudů, a teprve poté se otevírá cesta k eventuelnímu podání ústavní stížnosti.
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že v daném případě je ústavní stížnost stěžovatele, podaná proti usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání, kterým bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena zpět k novému projednání a rozhodnutí, návrhem předčasným, a tudíž nepřípustným [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Avšak naplnění žádné z podmínek uvedených v označeném ustanovení v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2005
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu