ECLI:CZ:US:2005:1.US.98.05
sp. zn. I. ÚS 98/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 15. prosince 2005 sp. zn. I. ÚS 98/05 ve věci ústavní stížnosti P. E. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 20/2005-24 ze dne 11. 1. 2005 a proti usnesení Okresního soudu v Teplicích č. j. 30 Nt 306/2004-14 ze dne 18. 12. 2004, jimiž bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby.
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 20/2005-24 ze dne 11. 1. 2005 a usnesení Okresního soudu v Teplicích č. j. 30 Nt 306/2004-14 ze dne 18. 12. 2004 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 20/2005-24 ze dne 11. 1. 2005, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti též napadenému usnesení Okresního soudu v Teplicích č. j. 30 Nt 306/2004-14 ze dne 18. 12. 2004, kterým bylo rozhodnuto, že se podle §68 odst. 1 a odst. 3 písm. e) trestního řádu bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení uvedeného ustanovení spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Usnesením Policie České republiky ČTS: ORTP - 2628/KPV-OOK-2004 ze dne 14. 12. 2004 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit dvěma skutky ve dnech 4. 9. 2004 a 24. 11. 2004. Usnesením Policie České republiky ČTS: ORTP - 2628/KPV-OOK-2004 ze dne 16. 12. 2004 bylo proti němu dále zahájeno trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) a b) trestního zákona, kterého se měl dopustit čtyřmi skutky ve dnech 10. 11. 2004 až 25. 11. 2004. Napadeným usnesením Okresního soudu v Teplicích č. j. 30 Nt 306/2004-14 ze dne 18. 12. 2004 byl podle §68 odst. 1 a odst. 3 písm. e) trestního řádu vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu. Proti tomuto usnesení podal stížnost, která byla napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 20/2005-24 ze dne 11. 1. 2005 zamítnuta.
Stěžovatel uvádí, že je stíhán pro úmyslné trestné činy, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dva roky. V takovém případě nelze podle ustanovení §68 odst. 2 trestního řádu vzít obviněného do vazby s výjimkami uvedenými v odstavci 3 téhož ustanovení. Okresní soud vzal stěžovatele do vazby podle §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu. Z odůvodnění však není jednoznačně patrno, v čem spatřoval naplnění tohoto ustanovení, tedy že stěžovatel měl pokračovat v trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Soud rozebral oprávněnost obav z opakování trestné činnosti, ale zda a jak stěžovatel pokračoval v trestné činnosti, pro kterou je stíhán, neosvětlil. Krajský soud se naopak výkladem ustanovení §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu a jeho dopadem na oprávněnost vzetí stěžovatele do vazby podrobně zabýval. Dospěl ke zjištění, že podmínka uvedená v tomto ustanovení je splněna tím, že se trestných činů krádeže měl stěžovatel dopustit nikoliv jedním, nýbrž větším počtem útoků, tedy pokračoval v trestné činnosti, pro kterou je stíhán.
Stěžovatel se s tímto závěrem neztotožňuje. Tvrdí, že větu "pokračoval v trestné činnosti, pro niž je stíhán" je nutno vykládat tak, že obviněný pro určitou trestnou činnost v této činnosti pokračuje i po zahájení trestního stíhání. Pak u něj zákaz vzetí do vazby neplatí. Stěžovatel svůj názor dále podrobně odůvodnil i s odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 317/04 ze dne 31. 8. 2004 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 124). Navrhl proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, a současně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
II.
Okresní soud v Teplicích ve stručném vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Dále sdělil, že pravomocným usnesením č. j. 30 Nt 303/2005-6 ze dne 28. 2. 2005 byl stěžovatel dne 8. 3. 2005 propuštěn z vazby. Podáním ze dne 15. 11. 2005 doplnil své vyjádření a sdělil Ústavnímu soudu, že stěžovatel je opět ve vazbě v další trestní věci.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém stručném vyjádření rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem ve vyjádření uvedlo, že se neztotožňuje s argumentací ústavní stížnosti a odkázalo na komentáře k trestnímu řádu (4. vydání z roku 2002, str. 362-365, body 27-37). Vyslovilo rovněž souhlas s upuštěním od ústního jednání. Okresní státní zastupitelství v Teplicích sdělilo, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání, a k věci samé se nevyjádřilo.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 30 Nt 306/2004 Okresního soudu v Teplicích. Ze spisu zjistil, že okresní státní zastupitelství navrhlo, aby byl stěžovatel vzat do vazby podle §68 odst. 1 a odst. 3 písm. e) trestního řádu z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu. K návrhu byla přiložena usnesení Policie České republiky ČTS: ORTP-2628/KPV-OOK-2004 ze dne 14. 12. 2004 a ze dne 16. 12. 2004, kterými bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako obviněného z trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) a e) trestního zákona.
Usnesením Okresního soudu v Teplicích č. j. 30 Nt 306/2004-14 ze dne 18. 12. 2004 byl stěžovatel vzat do vazby podle §68 odst. 1, 3 písm. e) trestního řádu z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu. V odůvodnění soud uvedl, že v dosavadním řízení byla dodržena všechna ustanovení trestního řádu zajišťující právo obviněného na obhajobu. Dále prohlásil, že jsou jednoznačně dány důvody pro vzetí do vazby podle §67 písm. c) trestního řádu, neboť stěžovatel byl opakovaně trestán pro majetkovou trestnou činnost. Je dána důvodná obava, že bude i nadále pokračovat a dopouštět se majetkové trestné činnosti, jestliže tak činil v době podmíněného propuštění.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením 5 To 20/2005-24 ze dne 11. 1. 2005 stížnost stěžovatele zamítl. V odůvodnění - mimo jiné - uvedl, že není pochybností o tom, že podmínka pokračování v trestné činnosti obviněným ve smyslu §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu je splněna tím, že se trestných činů krádeže měl dopustit nikoliv jedním, nýbrž větším počtem útoků, tedy pokračoval v trestné činnosti, pro kterou je stíhán.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Česká republika je právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana (srov. čl. 1 Ústavy České republiky). Státní moc, tedy i moc soudní jako její součást, má sloužit všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Rozhodnutím soudu nesmí být nikdo vzat do vazby či jinak omezen na osobní svobodě, leč z důvodů stanovených zákonem. Zákonné důvody, pro něž může být kdokoliv postupem orgánů státu omezen na osobní svobodě, je nutné vždy vykládat restriktivně. Pouze zákonem, a nikoliv jeho výkladem, lze rozšířit důvody pro omezení osobní svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 317/04 ze dne 31. 8. 2004, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 124). To je odůvodněno jednak přednostní a nezastupitelnou hodnotou práva každého na osobní svobodu, jednak tím, že omezení osobní svobody vazbou v trestním řízení má vždy povahu předběžného opatření k umožnění provedení řádného a spravedlivého trestního řízení; nemá tedy převážně povahu preventivní a vůbec ne povahu satisfakční či represivní.
Stěžovatel je stíhán za trestné činy, za které je možné uložit trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dva roky. Do vazby byl vzat z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu za použití §68 odst. 1 a 3 písm. e) trestního řádu.
Podle §68 odst. 2 trestního řádu nelze vzít do vazby obviněného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin, za který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dva roky a v případě nedbalostních trestných činů tři roky. V ustanovení §68 odst. 3 písm. a) až e) jsou upraveny výjimky z tohoto ustanovení pro případy, kdy jsou obvinění sice stíháni pro trestnou činnost méně závažnou, avšak z důvodů uvedených v tomto ustanovení je nutno, aby u nich došlo k omezení osobní svobody. U stěžovatele měl být dán důvod uvedený v §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu, tedy že pokračoval v trestné činnosti, pro niž je stíhán.
V souzené věci se však jednalo o pokračování v trestné činnosti před zahájením trestního stíhání.
Při aplikaci ustanovení §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu je výklad pojmu "pokračovat" zajišťován prostřednictvím interpretace. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá pro všechny orgány státní moci, tj. i pro orgány činné v trestním řízení, povinnost respektovat ústavně konformní výklad. To znamená, že v případě, kdy zákon - zde trestní řád - umožňuje více výkladů, je třeba dát přednost takovému, který nejlépe odpovídá zárukám ústavním. Současně je třeba připomenout, že v trestním právu při výkladu trestních norem je třeba vycházet z výkladu zužujícího, případně doslovného. Lze připustit i výklad rozšiřující, ale pouze takový, který se nezmění v analogii k tíži pachatele.
V předmětné věci posuzovaly obecné soudy otázku, zda pojem "pokračoval" je možné vztáhnout i na období před zahájením trestního stíhání a vzít stěžovatele do vazby z toho důvodu, že před zahájením trestního stíhání - jak uvedl Krajský soud v Ústí nad Labem - "se trestných činů krádeže měl dopustit nikoliv jedním, nýbrž větším počtem útoků, tedy pokračoval v trestné činnosti, pro kterou je stíhán". Dospěly k závěru, že takový výklad je možný. Soud prvního stupně dovodil splnění této podmínky i ze zjištění o předchozích odsouzeních stěžovatele za trestné činy krádeže, tj. z jeho speciální recidivy. Pojem "pokračoval" v ustanovení §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu lze však interpretovat i tak, že se vztahuje až na období po zahájení trestní stíhání a obviněný přesto pokračuje v trestné činnosti, pro kterou je stíhán; proto je možné ho vzít do vazby, i když se jedná o úmyslný trestný čin s horní hranicí trestní sazby nepřevyšující dva roky či o nedbalostní trestný čin s horní hranicí trestní sazby nepřevyšující tři roky.
Vzhledem k výše uvedeným zásadám, vysloveným v konstantní judikatuře Ústavního soudu, a zejména vzhledem k nutnosti restriktivního výkladu trestně právních norem omezujících osobní svobodu, nelze než dospět k závěru, že pojem "pokračoval" užitý zákonodárcem v ustanovení §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu je nutno interpretovat restriktivně, tzn. že dopadá pouze na situace, kdy obviněný pokračoval v trestné činnosti po zahájení trestního stíhání, a nikoliv před zahájením trestního stíhání. Stejně tak důvod vazby podle citovaného ustanovení "nelze vztahovat na případy zahájení trestního stíhání proti obviněnému, který byl v minulosti odsouzen pro stejnou trestnou činnost" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 317/04 ze dne 31. 8. 2004, uveřejněn jak uvedeno výše).
Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá - podle názoru Ústavního soudu - nutnost brát v úvahu při rozhodování o vazbě jen takové pokračování trestné činnosti, které následuje po zahájení trestního stíhání, a z hlediska uvedených ústavněprávních zásad není možné tyto hranice překračovat. Jestliže k takovému překročení dojde, je tím porušeno základní právo obviněného podle čl. 8 odst. 5 Listiny, což nastalo i v posuzovaném případě. Pokud Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem ve svém vyjádření poukazuje na komentář k trestnímu řádu (nakladatelství C. H. Beck, 4. vydání, Praha 2002, str. 383), Ústavní soud konstatuje, že i tento komentář - jímž soudy přirozeně nejsou vázány - považuje uvedenou otázku za spornou.
Na základě těchto úvah dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy svým postupem a ústavně nekonformním výkladem běžného práva porušily právo stěžovatele podle čl. 8 odst. 5 Listiny. Rozhodl proto tak, jak je ve výroku uvedeno.