ECLI:CZ:US:2005:2.US.124.05
sp. zn. II. ÚS 124/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem v Praze 9 - Dolní Počernice, Dubenecká 89, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2005, čj. 14 To 48/2005-21, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 12. 2004, čj. 4 Nt 157/2004-11, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 3. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Praze a usnesení Okresního soudu v Příbrami uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 95 Ústavy. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z připojených dokumentů zjistil následující:
Stěžovatel je na základě usnesení Policie České republiky, Útvar odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. ČTS: FIPO-440/ND-2004, stíhán pro účastenství na trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Je mu kladeno za vinu, že se spolu s dalšímu osobami měl v období od počátku roku 2004 do zahájení trestního stíhání podílet na výrobě lihu v lihovaru umístěném v obci N. (čp. 47, Ch.), okres Příbram, přičemž věděl, že líh není evidován správcem daně. Na zařízení totiž byly provedeny takové úpravy, aby bylo možné odebírat líh před úředními měřidly. Stěžovatel měl spolu s obviněným Václavem Straňákem takto vyrobený líh rozvážet v usnesení specifikovaným nákladním automobilem odběratelům k výrobě alkoholických nápojů. Bylo zjištěno, že takto bylo vyrobeno nejméně 22.000 litrů rafinovaného lihu. Neuhrazením spotřební daně z lihu a daně z přidané hodnoty vznikla škoda ve výši nejméně 5,6 milionů korun.
Okresní soud v Příbrami rozhodl usnesením ze dne 15. 12. 2004, čj. 4 Nt 157/2004-11, o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že shromážděné důkazy směřují k důvodnému podezření, že se na stíhaném jednání stěžovatel vědomě podílel. Z velkého rozsahu páchané trestné činnosti vyplývá důvodná obava, že při ponechání na svobodě by stěžovatel mohl ovlivňovat osoby, které se na této trestné činnosti rovněž podílely, event. odběratele a dodavatele surovin a energií. Jejich zmanipulovaná výpověď ve prospěch obviněných by mohla zpochybnit výši skutečně způsobené škody. Důvod předstižné vazby spatřoval v tom, že stěžovatel majetkovou trestnou činnost páchal již v minulosti, byl již odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a trest vykonal. Mohl by tedy v trestné činnosti pokračovat i nadále, když již v minulosti jednal v úmyslu se obohatit v rozporu se zákonem. Existenci skutečností svědčících pro závěr, že je dána i důvodná obava, že stěžovatel uprchne, tedy pro vazební důvod uvedený v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, který státní zástupkyně rovněž navrhovala, soud neshledal, přestože, jak uvedl, stěžovateli hrozí uložení trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby od 5 do 12 let.
Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost. Tvrdí, že z usnesení nejsou zřejmé konkrétní důvody pro uvedené vazební důvody. K vazebnímu důvodu uvedenému v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu uvedl, že opakování trestné činnosti se může vztahovat pouze na trestnou činnost, pro kterou je obviněný stíhán, tedy opakování stejného trestného činu. Soud podle jeho názoru nesprávně v této souvislosti argumentoval skutečností, že stěžovatel byl řádově před pěti lety odsouzen pro krádež.
Krajský soud v Praze zamítl stížnost usnesením ze dne 20. 1. 2005, čj. 14 To 48/2005-21. V řízení, jež předcházelo napadenému rozhodnutí, neshledal pochybení. Uvedl, že skutečnosti, které založily na straně stěžovatele důvody koluzní a předstižné vazby, je nutno považovat za doložené stávajícím spisovým obsahem (policejní úřední záznamy a odposlechy telekomunikačního provozu). Přisvědčil soudu prvého stupně v tom, že je v případě stěžovatele zcela namístě zohlednit jeho sklon k páchání majetkové trestné činnosti již v minulosti. Tento fakt zvyšuje obavu, že by stěžovatel pokračoval v získávání majetkového prospěchu nelegálním způsobem. Při rozsahu stíhané trestné činnosti nelze jakkoli zpochybňovat důvody vazby předstižné. Při obsahu dosud zjišťovaných dalších skutečností je v této prakticky výchozí fázi přípravného řízení založen i důvod vazby koluzní.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Svou argumentaci směřuje pouze proti existenci vazebního důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu, neboť trvání koluzní vazby má podle jeho tvrzení skončit dne 13. 3. 2005. Nesouhlasí se závěrem soudu, že jako skutečnost, která zvyšuje obavu, že stěžovatel "spáchá opět nyní stíhaný trestný čin, nebo jiný čin hospodářské povahy", je namístě považovat fakt, že stěžovatel byl v minulosti odsouzen pro majetkovou trestnou činnost (krádež) a nepodmíněný trest vykonal (v lednu 2000). Podle názoru stěžovatele tímto argumentem nelze existenci vazebního důvodu dokládat, neboť se jedná pouze o obecně pojaté nebezpečí. Připomíná značný časový odstup. Má za to, že při rozhodování o vazbě je vždy třeba hodnotit všechny skutečnosti, které mohou mít pro rozhodnutí význam. Rozhodnutí soudu prvého stupně stěžovatel považuje po této stránce za zcela nevyhovující. Stížnostní soud své závěry odůvodnil poněkud obsáhleji, nicméně ani on podle názoru stěžovatele neuvedl konkrétní skutečnosti, ze kterých důvodná obava z opakování trestného činu vyplývá. Stěžovatel dále stížnostnímu soudu vytýká, že rozšířil argumentaci uvedenou soudem prvého stupně o další argumenty (poukazuje mimo jiné na úřední záznamy a policejní odposlechy), aniž se k těmto skutečnostem stěžovatel mohl vyjádřit a vznést případné námitky. Závěrem stěžovatel upozorňuje, že vazba v jeho věci dosud trvá, a že proto žádá o přednostní projednání věci před Ústavním soudem.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Praze a Okresní soud v Příbrami, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že se neztotožňuje se závěry uvedenými v ústavní stížnosti. Podle jeho názoru napadenými rozhodnutími k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv nedošlo. Dále účastník odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Okresní soud v Příbrami ve svém vyjádření vyslovil názor, že stěžovatel byl vzat do vazby ze zákonem stanovených důvodů. Účastník je přesvědčen o tom, že ústavní stížnost je nedůvodná.
V jádru argumentace uplatněné v ústavní stížnosti leží tvrzení, že obecné soudy ve svých rozhodnutích dostatečně nekonkretizovaly skutečnosti, jež by prokazovaly důvod vazby předstižné.
Ustanovení článku 8 odst. 2 a 5 Listiny, na něž stěžovatel odkazuje, umožňují vzetí do vazby jen z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu [srov. i čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jehož respektování ukládá čl. 10 ve spojení s čl. 1 odst. 2 Ústavy]. Citovaný článek Listiny, který předvídá časové hranice pro vzetí do vazby, provádí ustanovení §67 trestního řádu.
Ústavní soud připomíná, že k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby jsou především povolány obecné soudy, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stádiu trestního řízení svědomitě posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí, plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známé v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že dostatečně nekonkretizovaly zjištění, z nichž vyvozují důvodnost vazby předstižné. K samotným důvodům vazby, jejichž existenci jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stádiu trestního stíhání, je zapotřebí uvést, že nemohou zcela jednoznačně určit, zda nastane následek, který je obsažen v ustanovení §67 trestního řádu. Jak Ústavní soud uvedl ve svém dřívějším rozhodnutí, při rozhodování o vzetí obviněného do vazby nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že, nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se některý z uvedených následků. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, ale není ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný uprchne, skutečně začne ovlivňovat svědky nebo spoluobviněné či si bude počínat způsobem uvedeným v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu. Při rozhodování o vazebních důvodech je ovšem nutno označit a odůvodnit právem požadované skutečnosti, které odůvodňují obavu. V daném případě pak obavu zmiňovanou v §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 185/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, usn. č. 23).
Námitku, že stížnostní soud nepostupoval správně, když se se závěry soudu prvého stupně ztotožnil, na jejich posílení doplnil další zjištění a stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou, Ústavní soud neshledal opodstatněnou. Z obsahu odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu vyplývá, že podle §147 odst. 1 trestního řádu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnost není důvodná. Argumentaci soudu prvého stupně, s níž se ztotožnil, ke stížnostním námitkám blíže rozvedl o další zjištění (šlo jen o zpřesnění odůvodnění a nikoli o situaci, kdy by tu důvody vazby jako takové nebyly). Ústavní soud má za to, že jeho postup odpovídá zásadám vyjádřeným v §147 odst. 1 trestního řádu, na nichž je postavena přezkumná činnost stížnostního soudu (srov. 7 Tvo 57/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 4, str. 330-333), a je ústavně konformní. Důvodem pro zrušení napadeného usnesení by mohla být jedině nesprávnost jeho výroku, a nikoli potřeba doplnit jeho odůvodnění, jak se mylně domnívá stěžovatel. Vady odůvodnění usnesení zpravidla nemohou samy o sobě vést ke zrušení usnesení, jestliže jeho výrok je správný. K jednotlivým skutečnostem, které soud v odůvodnění uvedl, bude mít stěžovatel možnost se vyjádřit v dalších fázích běžícího trestního řízení.
Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí výše uvedeným požadavkům dostála. Jak konstatoval nalézací soud, v dané fázi trestního řízení vedeného proti stěžovateli nadále trvá podezření ze spáchání trestného činu, pro nějž je trestně stíhán. Stran označených vazebních důvodů dle §67 trestního řádu Ústavní soud nespatřuje ve vydání napadených rozhodnutí libovůli soudu, jež by spočívala v jejich nedostatečném odůvodnění, nekonkrétnosti či neurčitosti. Napadená rozhodnutí, ve svých odůvodněních obsahují konkrétní skutečnosti, které soudy vedly k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení §67 odst. 1 písm. c). Podle zjištění obecných soudů byl stěžovatel v minulosti trestně stíhán pro majetkovou trestnou činnost a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který vykonal; z úředních záznamů a policejních odposlechů lze dovodit, že stěžovatel měl mít po delší dobu nelegální příjmy z distribuce nezákonně vyrobeného lihu, a nelze vyloučit, že by mohl i další příjmy získat. Obavy soudu tak nelze označit za nedůvodné, a to ani s ohledem na námitky stěžovatele.
Jak již Ústavní soud ve své judikatuře uvedl, vazba není institutem sankčním, nýbrž zajišťovacím, který spadá do režimu trestního práva procesního, nikoli hmotného. Tvrzení, že se stěžovatel stíhané trestní činnosti nedopustil, v dané věci nejsou relevantní, neboť otázkami takového druhu se budou zabývat až orgány činné v trestním řízení, zejména pak obecné soudy, v dalším průběhu řízení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 142/02).
Ústavní soud si je vědom toho, že rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby, resp. o nepropuštění z vazby, představuje značný zásah do jeho osobní svobody. V posuzovaném případě však byla existence skutečností, odůvodňujících tzv. vazbu útěkovou a předstižnou, obecnými soudy řádně zjištěna a v odůvodnění napadených rozhodnutí vyložena. Naplnění důvodu vazby předstižné ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje. K dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele v posuzované věci nedošlo. Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování.
Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 26. dubna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu