ECLI:CZ:US:2005:2.US.289.05
sp. zn. II. ÚS 289/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. U., právně zastoupeného advokátem Mgr. Bohumilem Budínským, Advokátní kancelář se sídlem Velké náměstí 149, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2004, sp.zn. 16 C 31/2004, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.3. 2005, sp. zn. 1 Co 376/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17.5.2005 a i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,, zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do ústavně zaručených práv garantovaných čl. 10 odst. 1, čl.36 odst. 1 a čl. 36 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a čl.6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dále (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 16 C 31/2004, z něhož zjistil následující:
Krajský soud v Hradci Králové zamítl rozsudkem ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 16 C 31/2004, žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že Mgr. J. F. a K. T. (v původním řízení žalovaní) v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 120/96 a sp.zn. 11 C 103/98 a Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 44 Cm 310/99 vypovídali nepravdivě a pravdu zamlčovali. V této žalobě stěžovatel tvrdil, že ho žalovaní svými výpověďmi dostali do situace, kdy byl vydáván za nečestného a nepoctivého člověka a podnikatele, který tvrdí nepravdy a uplatňuje nepodložené návrhy. Zpochybnili tak jeho věrohodnost, čímž zasáhli do jeho občanské cti a poškodili jeho dobré jméno a dobrou pověst podnikatele. Výsledkem jejich výpovědí pak bylo, že žalovaným jejich nevěrohodné výpovědi soudy věřily a soudce Okresního soudu v Hradci Králové JUDr. Igor Pařízek byl výrazně nakloněn žalovaným a dokonce sám lhal. Krajský soud v Hradci Králové v napadeném rozsudku konstatoval, že ke vzniku občanskoprávní odpovědnosti podle §13 občanského zákoníku, musí být mj. splněna podmínka neoprávněného zásahu. Neoprávněným zásahem je jen takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který odporuje objektivnímu právu, tj. právnímu řádu. O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nemůže jít tam, kde k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kdy jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu ukládal zákon. Mezi tyto případy náleží i výkon práva účastnického výslechu a svědecké výpovědi v občanském soudním řízení. Nelze se proto domáhat ochrany všeobecného osobnostního práva fyzické osoby tam, kde je neoprávněný zásah spatřován toliko v obsahu údajně nepravdivé svědecké či účastnické výpovědi, na kterých je založeno rozhodnutí soudu nebo jeho odůvodnění. V takových případech je možno hledat nápravu pouze prostřednictvím opravného prostředku proti rozhodnutí. V řízeních na ochranu osobnosti nelze považovat tvrzený zásah za neoprávněný. Pokud je žalobce přesvědčen, že žalování v předchozích řízeních vypovídali nepravdivě a pravdu zamlčovali, mohl své námitky uplatnit v rámci těchto řízení. V případě, že by byla připuštěna oprávněnost takové žaloby stěžovatele v řízení na ochranu osobnosti, došlo by v konečných důsledcích k nepřípustnému hodnocení provedených důkazů v jiných řízeních a přezkumu jiných soudních rozhodnutí. Samotná žalobní tvrzení pak nevypovídala o tom, že by žalovaní překročili meze při svých účastnických či svědeckých výpovědích a neúnosně zasáhli důstojnost stěžovatele.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 29.3. 2005, sp. zn. 1 Co 376/2004, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, neboť dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a neshledal zásah do osobnostních práv neoprávněným.
Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů obou stupňů projednávanou ústavní stížností. Opakuje svá tvrzení uplatňovaná před oběma obecnými soudy a dále v ní namítá, že pokud zde existují skutečnosti, jež nasvědčují tomu, že bylo zasaženo do jeho osobnostních práv (právo na ochranu cti, lidské důstojnosti a svého jména), je lhostejno, zda se tak stalo při soudním řízení, plněním svědecké výpovědi, či jakkoli jinak. Tím, že se Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně dále odmítl zabývat žalobou stěžovatele a tím, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací jeho rozsudek potvrdil, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud vyzval dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, Krajský soud v Hradci Králové a Vrchní soud v Praze, aby se k projednávané věci vyjádřili.
Krajský soud v Hradci Králové plně odkázal na důvody vyjádřené v odůvodnění svého rozsudku a rovněž tak učinil Vrchní soud v Praze, který pouze dodal, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listina základních práv a svobod žalobci odepřeno nebylo, neboť měl možnost domáhat se svého tvrzeného práva u nezávislého soudu a soud žádného stupně neodmítl o podaném návrhu jednat a nezůstal nečinný.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní stížnost spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudcích obecných soudů. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci před obecnými soudy. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, že není součástí obecné soudní soustavy a že proto nespadá do jeho pravomoci postup a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat a zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, nepostupují-li obecné soudy v souladu s Listinou, zejm. s ustanoveními hlavy páté, a svým postupem a rozhodnutím pak porušují právo na spravedlivý proces, či jiná ústavně zaručená základní práva a svobody. Pravomoc Ústavního soudu je dána také tam, kde právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovým zjištěním. Ústavní soud ovšem v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze a vykonanými skutkovými zjištěními neshledal. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o ochraně osobnosti věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje. Pouze z té skutečnosti, že obecné soudy zaujímají ke zjištěnému skutkovému stavu jiný právní názor než stěžovatel, nelze dovodit porušení ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany obecných soudů došlo k porušení čl. 10 odst. 1, čl. 36 Listiny či čl.6 Úmluvy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 21. prosince 2005
J i ř í N y k o d ý m, v.r.
předseda senátu