infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.10.2005, sp. zn. II. ÚS 369/05 [ usnesení / RYCHETSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: U 24/39 SbNU 469 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2005:2.US.369.05

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K zahájení trestního stíhání

Právní věta S ohledem na důkazní situaci v době zahajování trestního stíhání není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení zcela vyčerpávající popis skutku, jakého se domáhá stěžovatel. Formulace skutku, který objekt trestného činu, kým a za jakých okolností měl být popsaným jednáním zasažen, je proto dostatečná. Skutek je ve výroku usnesení policejního orgánu popsán tak, že vyjadřuje skutkové okolnosti naplňující všechny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu, včetně vyčerpávajícího zdůvodnění, že látka, se kterou bylo obchodováno, je "prekursorem" ve smyslu ustanovení §187 trestního zákona, což je tedy dle přesvědčení Ústavního soudu dostačující. V této fázi trestního řízení k zahájení trestního stíhání stačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek tomu odpovídajícím způsobem popsaný ve výroku usnesení podle §160 odst. 1 trestního řádu, a z tohoto vymezení lze též dovodit požadovanou úroveň a rozsah další části předmětného rozhodnutí, tj. odůvodnění. K námitce stěžovatele, že odůvodnění usnesení je nedostatečné, uvádí Ústavní soud dále i to, že při posuzování nutného rozsahu odůvodnění, a především jeho konkretizace, je nezbytné brát v úvahu především charakter trestné činnosti, pro kterou je trestní stíhání zahajováno. Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 239/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 80), v počátcích vyšetřování je třeba zajistit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami sledujícími mařit vyšetřování. Vedle zmaření objasnění trestné činnosti by mohly být ohroženy i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, osobní údaje nezúčastněných osob, skutečností podléhajících utajení. Všechna tato rizika je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality. V posuzované věci se jedná o drogovou kriminalitu s mezinárodním prvkem, jejíž objasňování je velmi obtížné, navíc páchanou s dalšími osobami v době zahajování trestního stíhání neztotožněnými, takže nelze požadovat, aby orgány činné v trestním řízení již v odůvodnění usnesení podle §160 odst. 1 trestního řádu konkrétně a podrobně rozváděly výsledky prověřování, z nichž podezření ze spáchání stíhaného trestného činu vyplynulo, a navíc za situace, kdy, jak uvedla ve svém vyjádření Policie České republiky určité úkony byly prováděny v režimu utajení.

ECLI:CZ:US:2005:2.US.369.05
sp. zn. II. ÚS 369/05 Usnesení Usnesení Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského - ze dne 4. října 2005 sp. zn. II. ÚS 369/05 ve věci ústavní stížnosti L. D. proti usnesení Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, ze dne 30. března 2005 sp. zn. ČTS: PSP-36/OOK3-166-2005, usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 22. dubna 2005 sp. zn. 1 KZV 87/2005, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. dubna 2005 sp. zn. 1 Nt 220/2005 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005 sp. zn. 44 To 313/2005, kterými bylo jednak zahájeno trestní stíhání stěžovatele a jednak rozhodnuto o jeho vzetí do vazby. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, podanou včas [§72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel v záhlaví citovaná rozhodnutí orgánů veřejné moci, kterými bylo jednak zahájeno jeho trestní stíhání a jednak rozhodnuto o jeho vzetí do vazby, s tím, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to práva vyplývající z čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 1 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky. II. Z vyžádaného spisového materiálu zjistil Ústavní soud následující: Usnesením Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, ze dne 30. března 2005 sp. zn. ČTS: PSP-36/00K3-166-2005 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a odst. 4 písm. c) trestního zákona (dále též "tr. zák.") dílem dokonaný a dílem ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., kterého se dle výroku tohoto usnesení dopustil tím, že jednak v přesně nezjištěné době od počátku měsíce srpna 2004 do 11. srpna 2004 zejména na území hlavního města Prahy a taktéž v Ústí nad Labem se spolupachatelem E. L. a s dalšími dosud neztotožněnými osobami dohodli, zorganizovali a provedli na území České republiky nákup látky označené jako ergotamine tartrate ph. Eur. Suppl 2001 materiál code 6026218 (přičemž ergotamin tartrat je prekursor LSD a jakožto sůl kyseliny vinné je uveden v příloze 9 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), tuto dosud nezjištěným způsobem ilegálně dopravili na území Nizozemského království, kde měla sloužit k ilegální výrobě s největší pravděpodobností syntetické drogy LSD; vzhledem k tomu, že zakoupená látka nevyhovovala plně představám kupujícího, musel E. L. dne 17. 8. 2004 při osobní schůzce za účasti stěžovatele v Praze vrátit ekvivalent 10 000 Euro přímo osobě holandské národnosti, která je v přímém spojení s ilegální drogovou laboratoří na území Holandska, a jednak v období následujícím po 17. 8. 2004 až do svého zadržení orgány Policie České republiky dne 30. 3. 2005 opakovaně naléhal na E. L., aby se snažil o zakoupení nizozemským spolupachatelem požadovaného prekursoru ergotamin tartrat, a to v množství cca 2 až 3 kilogramy této látky, což se však E. L. a jeho spolupachatelům vzhledem k nedostupnosti látky na běžném i "černém" trhu nezdařilo. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 22. dubna 2005 sp. zn. 1 KZV 87/2005 jako nedůvodná podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítnuta. Usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. dubna 2005 sp. zn. 1 Nt 220/2005 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) a c) tr. ř. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005 sp. zn. 44 To 313/2005 byla stížnost stěžovatele proti rozhodnutí o jeho vzetí do vazby zamítnuta podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná. III. Všechna citovaná rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. V jejím odůvodnění poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 582/99 a sp. zn. I. ÚS 46/96 a uvádí, že k namítanému zásahu do shora označených ústavních kautel mělo dojít tím, že výrok usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání postrádá zákonem předepsané náležitosti, především v popisu skutku je nedostatečným způsobem popsán jeho úmysl, subjektivní stránka je ignorována, v nedostatečné míře je popsána i objektivní stránka, absentuje popis skutečností, z nichž by měl vyplývat závěr, že se podílel na činnosti organizované skupiny působící ve více státech. V odůvodnění předmětného usnesení nejsou, dle jeho názoru, uvedeny skutečnosti, na základě kterých policejní orgán shledal důvodnost trestního stíhání. Toto rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Státní zástupce při zamítnutí stížnosti stěžovatele se dle jeho názoru dopustil stejného pochybení, když neshledal, že napadené usnesení policejního orgánu postrádá předepsané zákonné náležitosti. Pokud se jedná o navazující rozhodnutí o vazbě, namítá stěžovatel, že za situace, kdy, jak dovozuje, je usnesení o zahájení trestního stíhání procesně neúčinné, jsou tato rozhodnutí nezákonná, neboť do vazby lze vzít pouze osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání. Z podmínek, za jejichž splnění je přípustné vzetí do vazby, napadá stěžovatel pouze existenci zákonných důvodů, bez bližší specifikace a odůvodnění. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby všechna napadená rozhodnutí Ústavní soud zrušil a současně vyslovuje souhlas s upuštěním od ústního jednání. Stěžovatel rovněž požádal, aby ve smyslu ustanovení §71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu byl jeho návrh projednán mimo pořadí. IV. Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení. Policie České republiky, Správa hlavního města Prahy, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality, ve svém vyjádření konstatovala, že vzhledem ke stavu prověřování v době zahájení trestního stíhání stěžovatele nebylo možno do odůvodnění usnesení podle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. uvést zcela konkrétně všechny do té doby zjištěné skutečnosti odůvodňující u stěžovatele podezření z trestného činu podle §187 tr. zák., a to z důvodu taktického postupu při zajišťování podkladů pro trestní stíhání další osoby, a navíc určité úkony (odposlech a záznam telekomunikačního provozu, sledování osob a věcí) byly v režimu utajení stupně "Vyhrazené". Napadené usnesení považuje za dostatečně odůvodněné. Městské státní zastupitelství konstatuje, že s námitkami stěžovatele týkajícími se i nyní namítaných nedostatků v usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele se státní zástupce vypořádal již v odůvodnění usnesení, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele. Popis skutku ve výroku tohoto usnesení dostatečným způsobem vystihuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §187 odst. 1 a odst. 4 písm. c) tr. zák., z tohoto popisu plyne i forma zavinění v jednání stěžovatele. Obvodní soud pro Prahu 10 uvádí, že úmysl stěžovatele je zjevně zahrnut v pojmovém vyjádření povahy jednání stěžovatele uvedeného v obvinění (pojmy "dohodli", "zorganizovali", "naléhal"), takže při rozhodování o vazbě soudce nijak nepochyboval o tom, že obvinění subjektivní stránku jasně vyjadřuje. Městský soud v Praze ve svém vyjádření konstatuje, že stěžovatel své námitky vůči rozhodnutím týkajících se jeho vzetí do vazby opřel pouze o skutečnosti, kterými brojí proti rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, tj. o námitky, které se týkají nevyjádření subjektivní a objektivní stránky trestného činu v usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř. Dle názoru tohoto účastníka řízení usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje veškeré zákonem požadované náležitosti. Všichni účastníci řízení považují předmětnou ústavní stížnost za nedůvodnou. Městský soud v Praze navrhuje, aby byla Ústavním soudem odmítnuta, ostatní účastníci řízení se ke způsobu vyřízení věci nevyjádřili. V. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že není součástí orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky). Míra případného zásahu Ústavního soudu musí respektovat princip proporcionality, což znamená, že jeho kasační rozhodnutí by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celek, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 127/03 - nepublikováno). Ve vztahu k posuzované problematice v dané věci Ústavní soud především konstatuje, že ve své ustálené rozhodovací praxi zpravidla neshledal opatření, jímž bylo sdělováno obvinění, a v současné době usnesení, kterým je zahajováno trestní stíhání konkrétní osoby, způsobilými k tomu, aby byla podrobena přezkumu na základě podané ústavní stížnosti. Usnesení o zahájení trestního stíhání svou podstatou představuje pouze primární procesní předpoklad nezbytný k tomu, aby trestní řízení v konkrétní věci bylo zahájeno a dále vedeno. Důvodnost zahájení trestního řízení je předmětem celého trestního řízení a zahájení trestního stíhání určité osoby pro konkrétní trestný čin neznamená, že takové posouzení jejího jednání je konečné, a to včetně právní kvalifikace předmětného skutku, a že by tak byl vysloven nezvratný závěr, že tato osoba se trestného činu dopustila. Trestní řízení jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces sestavený ze spolupůsobení a kontroly realizované jednotlivými orgány činnými v trestním řízení, a v tomto procesu, který zahájením trestního stíhání teprve začíná, lze zpravidla i případné protiústavní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem. Ústavní soud, veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, proto shledává důvod pro svůj zásah, tj. pro vyhovění ústavní stížnosti, v této fázi trestního řízení toliko výjimečně. Ústavní soud v této souvislosti v plném rozsahu odkazuje na usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 32, usn. č. 4], v kterémžto rozhodnutí Ústavní soud velmi podrobně vyhodnotil dosavadní judikaturu Ústavního soudu vztahující se k problematice sdělení obvinění či zahájení trestního stíhání a současně se vypořádal i s nálezem sp. zn. III. ÚS 511/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 105), kdy poukázal na zcela mimořádnou situaci spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování v této věci a zdůraznil, že citovaný nález nelze, a to s ohledem na tyto skutečnosti, interpretovat nepřiměřeně extenzivním způsobem. VI. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím vyplývají výlučně z jeho nesouhlasu s usnesením o zahájení trestního stíhání. Ústavní soud konstatuje, že konstrukce ústavní stížnosti stěžovatele a jeho konkrétní argumentace v jejím odůvodnění je převzata z nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99 (Sbírka rozhodnutí, svazek 5, nález č. 43; svazek 17, nález č. 30), na něž stěžovatel odkazuje v ústavní stížnosti a ve kterých Ústavní soud judikoval, že v záznamu o sdělení obvinění pro úmyslný trestný čin musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, popř. i pohnutka a následek; v opačném případě byla rozhodnutí o vazbě vydána v rozporu se zákonem. Stěžovatel tuto argumentaci převzal, nevzal však v úvahu, že nálezem ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 582/99 opatření vyšetřovatele, kterým bylo sděleno obvinění, Ústavní soud nezrušil, a to s odůvodněním, že v procesu, který teprve probíhá, lze případné protiústavní vady napravit především samotnými orgány činnými v trestním řízení. Znamená to tedy, že i za situace, pokud by ústavní stížnost stěžovatele byla shledána důvodnou, bylo by možno zrušit toliko rozhodnutí o vazbě, nikoliv však usnesení o zahájení trestního stíhání. Podle §160 odst. 1 tr. ř. nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným zákonným označením trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku. V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Z napadeného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání stěžovatele bylo zjištěno, že tyto zákonné náležitosti obsahuje. Z napadeného usnesení se bez pochybností podává, který objekt trestného činu, kým a za jakých okolností měl být popsaným jednáním zasažen. Skutek je ve výroku usnesení policejního orgánu popsán tak, že vyjadřuje skutkové okolnosti naplňující všechny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu, včetně vyčerpávajícího zdůvodnění, že látka, se kterou bylo obchodováno, je "prekursorem" ve smyslu ustanovení §187 tr. zák. S ohledem na důkazní situaci v době zahajování trestního stíhání není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení zcela vyčerpávající popis skutku, jakého se domáhá stěžovatel. Formulace skutku je dle přesvědčení Ústavního soudu dostačující. V této fázi trestního řízení k zahájení trestního stíhání stačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek tomu odpovídajícím způsobem popsaný ve výroku usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř., a z tohoto vymezení lze též dovodit požadovanou úroveň a rozsah další části předmětného rozhodnutí, tj. odůvodnění. K námitce stěžovatele, že odůvodnění usnesení je nedostatečné, uvádí Ústavní soud dále i to, že při posuzování nutného rozsahu odůvodnění, a především jeho konkretizace, je nezbytné brát v úvahu především charakter trestné činnosti, pro kterou je trestní stíhání zahajováno. Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 239/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 80), v počátcích vyšetřování je třeba zajistit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami sledujícími mařit vyšetřování. Vedle zmaření objasnění trestné činnosti by mohly být ohroženy i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnost podléhající utajení. Všechna tato rizika je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality. V posuzované věci se jedná o drogovou kriminalitu s mezinárodním prvkem, jejíž objasňování je velmi obtížné, navíc páchanou s dalšími osobami v době zahajování trestního stíhání neztotožněnými, takže nelze požadovat, aby orgány činné v trestním řízení již v odůvodnění usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř. konkrétně a podrobně rozváděly výsledky prověřování, z nichž podezření ze spáchání stíhaného trestného činu vyplynulo, a navíc za situace, kdy, jak uvedla ve svém vyjádření Policie České republiky, určité úkony byly prováděny v režimu utajení. Jak již shora uvedeno, stěžovatel v odůvodnění odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 582/99 a sp. zn. I. ÚS 46/96 a v převážné míře přebírá - k jím tvrzené absenci popisu subjektivní stránky jeho jednání ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání - argumentaci v těchto nálezech obsaženou. Ústavní soud konstatuje, že závěry těchto rozhodnutí nelze v plném rozsahu vztahovat na posuzovanou věc, neboť tento případ vykazuje zcela zásadní odlišnosti. Ve věci sp. zn. I. ÚS 46/96 bylo sdělováno obvinění pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák., tj. pro trestný čin, u kterého zákonným znakem charakterizujícím subjektivní stránku, je i úmysl "způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch", takže se nejedná toliko o pohnutku jednání pachatele, nýbrž o specifický úmysl vyjádřený jako znak skutkové podstaty trestného činu. Naplnění skutkové podstaty tohoto dolosního trestného činu tedy vyžaduje nejen existenci objektivní stránky - výkon pravomoci veřejným činitelem způsobem odporujícím zákonu, ale z hlediska zavinění musí úmysl pachatele zahrnovat kromě tohoto jednání i úmysl způsobit škodu nebo opatřit prospěch. Ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 582/99 bylo pachateli sděleno obvinění pro trestný čin obecného ohrožení podle §179 tr. zák., což je rovněž trestný čin, u kterého k naplnění všech znaků jeho skutkové podstaty je nutný nejen úmysl způsobit následky popsané v odstavci 1 citovaného ustanovení, ale po subjektivní stránce je třeba též úmyslu takto "vydat lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu". V obou těchto věcech v popisu skutku ve sdělení obvinění chyběla právě jakákoliv zmínka o skutkových okolnostech, z nichž by bylo možno zmíněné znaky subjektivní stránky, tj. požadovaný specifický úmysl, dovodit, a sdělení obvinění tak postrádalo podstatnou náležitost a nebylo možno je považovat za zákonné sdělení obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001. Naproti tomu skutková podstata trestného činu podle §187 odst. 1, 4 písm. c) tr. zák., pro který bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání, žádný specifický úmysl, tj. především zákonem vyjádřenou pohnutku jednání pachatele, neobsahuje. Úmysl u tohoto trestného činu musí směřovat k jednání popsanému v citovaném ustanovení, pohnutka není jeho zákonným znakem. I když v nyní posuzované věci popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání výraz "úmyslně" neobsahuje, z popisu jednání stěžovatele, ve kterém je spatřován citovaný trestný čin, bez pochybností vyplývá, že se jednalo o jednání úmyslné. Dle názoru Ústavního soudu nelze shledat žádné pochybení ani v postupu státního zástupce, který stížnost stěžovatele proti usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. V napadeném rozhodnutí státního zástupce je podrobně rozvedeno, z jakých důvodů dospěl k závěru, že usnesení policejního orgánu je v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu i trestního zákona. Odůvodnění postupu podle §160 odst. 1 tr. ř. doplnil konstatováním, že podezření ze spáchání trestného činu stěžovatelem plyne i ze záznamu telekomunikačního provozu, kterýžto podkladový materiál pro jeho tehdejší režim utajení policejní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí nebyl oprávněn uvést. Státní zástupce se řádně vypořádal i s konkrétní námitkou stěžovatele týkající se posouzení jeho jednání jako spáchání trestného činu ve spojení s organizovanou skupinou. Ústavní soud po přezkoumání usnesení o zahájení trestního stíhání, ve znění potvrzujícího rozhodnutí státního zástupce, dospěl k závěru, že toto rozhodnutí odpovídá zákonným požadavkům kladeným na toto rozhodnutí. Rovněž odůvodnění obou těchto rozhodnutí jsou v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. Stěžovatel těmito rozhodnutími nebyl dotčen na svých ústavně garantovaných právech či svobodách. Protiústavnost napadených rozhodnutí o vzetí do vazby (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. dubna 2005 sp. zn. 1 Nt 220/2005 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005 sp. zn. 44 To 313/2005) odvíjí stěžovatel výlučně od konstatování protiústavnosti shora označeného usnesení policejního orgánu a navazujícího rozhodnutí státního zástupce, která však Ústavním soudem shledána nebyla. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti uvádí, že napadá i "existenci zákonných důvodů vazby", avšak bez jakékoliv bližší konkretizace či odůvodnění, jaké zákonné důvody má na mysli. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že proti usnesení o vzetí do vazby stěžovatel podal stížnost, nevyužil však v plném rozsahu svých práv, stížnost neodůvodnil, takže ani z tohoto řádného opravného prostředku nelze dovodit, v čem stěžovatel spatřoval, eventuálně stále spatřuje - vedle namítané protiústavnosti postupu podle §160 odst. 1 tr. ř. - nezákonnost rozhodnutí o vzetí do vazby. I za této situace Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby se závěrem, že z hlediska zásahu do základních práv a svobod stěžovatele těmto rozhodnutím nelze ničeho vytknout. Při jejich vydání nebyly zjištěny žádné protiústavní vady a i odůvodnění těchto rozhodnutí za situace, kdy stručnější odůvodnění usnesení soudem prvního stupně stížnostní soud vlastním rozhodnutím podrobně doplnil, jsou ústavně konformní (§134 odst. 2 tr. ř.). Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení stěžovatelem tvrzených ani jiných jeho ústavně garantovaných práv nebo svobod a návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí byl posouzen jako zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost byla proto, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta. Vzhledem k tomuto rozhodnutí Ústavního soudu nebylo nutné zabývat se žádostí o projednání návrhu mimo pořadí, neboť odmítavý výrok současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelem navržené přednostní projednání věci.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2005:2.US.369.05
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 369/05
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) U 24/39 SbNU 469
Populární název K zahájení trestního stíhání
Datum rozhodnutí 4. 10. 2005
Datum vyhlášení  
Datum podání 27. 6. 2005
Datum zpřístupnění 18. 12. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Rychetský Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §67, §160 odst.1, §134 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstřík vazba
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-369-05
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 49402
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-15