ECLI:CZ:US:2005:2.US.37.04
sp. zn. II. ÚS 37/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 30. června 2005 sp. zn. II. ÚS 37/04 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. Č., advokáta, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2003 sp. zn. 61 To 449/2003 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. září 2003 sp. zn. 9 T 152/2002, který nepřiznal stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů v souvislosti s činností ustanoveného obhájce.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2003 sp. zn. 61 To 449/2003 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 9 T 152/2002 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, kterými byl zamítnut jeho návrh na stanovení výše odměny a náhrady hotových výdajů za obhajobu. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivou odměnu za práci zakotvené v ustanovení čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 5. 2000 sp. zn. Nt 1599/2000 ustanoven obhájcem obviněného M. P. Opatřením téhož soudu ze dne 6. 11. 2001 sp. zn. Nt 1842/2001 bylo ustanovení stěžovatele podle §39 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zrušeno. Dne 16. 7. 2004 stěžovatel podal návrh na přiznání výše odměny a náhrady hotových výdajů za obhajobu ve výši 30 840 Kč, který Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví citovaným usnesením zamítl s tím, že nárok uplatnil pozdě, neboť již ze zákona zanikl. Rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel napadl stížností, kterou Městský soud v Praze shora citovaným usnesením zamítl s odůvodněním, že zákon č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb. , o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, novelizoval ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu tak, že pro uplatnění nároku obhájce byla stanovena jednoroční prekluzivní lhůta, která počíná běžet dnem, kdy se obhájce dozvěděl o skončení povinnosti obhajovat. Stěžovatel se o skončení povinnosti obhajovat dozvěděl dne 19. 11. 2001, kdy ještě zákon č. 265/2001 Sb. nebyl účinný, a proto lhůta pro uplatnění nároku začala v případě stěžovatele běžet až dnem, kdy citovaný zákon nabyl účinnosti, tedy dne 1. 1. 2002, a podle ustanovení §60 odst. 2, 3 trestního řádu skončila dnem 2. 1. 2003. V postupu soudu prvního stupně nelze spatřovat nepřípustnou retroaktivitu zákona. O tu by se jednalo pouze v případě, že by soud prvního stupně dovozoval povinnost uplatnit nárok do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl o skončení povinnosti obhajovat, tedy do 19. 11. 2002.
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů, kterými byl zamítnut jeho návrh na odměnu a náhradu hotových výdajů za obhajobu na základě aplikace prekluzívní lhůty - zavedené do §151 trestního řádu jeho novelou č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002 - i na nároky vzniklé za předchozí právní úpravy. Stěžovatel považuje postup obecných soudů za nepřípustnou retroaktivitu zákona, neboť jeho nárok vznikl před novelizací trestního řádu, kdy možnost uplatnění nebyla nějak časově omezena. Vzhledem k tomu, že v zákoně č. 265/2001 Sb. nejsou obsažena přechodná ustanovení upravující postup při posuzování nároků na odměnu obhájců vzniklých před jeho účinnosti, je určující právní režim platný v době vzniku tohoto nároku. Stěžovatel poukazuje na stanovisko ze Sbírky výkladových stanovisek Nejvyššího státního zastupitelství č. 8/2002, dle nějž ve věcech skončených před novelou trestního řádu se nelze dovolávat úpravy o zániku nároku v důsledku jeho opožděného uplatnění.
Městský soud v Praze ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti ze dne 24. 6. 2004 odkázal na právní názor uvedený v odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení.
Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 JUDr. Z. Z. ve vyjádření ze dne 23. 6. 2004 se ztotožnila s právním názorem podrobně zdůvodněným v rozhodnutí stížnostního soudu, na nějž odkázala. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhla, aby byla odmítnuta.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení o zásahu do majetkových práv stěžovatele a porušení principu právní jistoty v důsledku retroaktivní aplikace novely trestního řádu.
Podle §151 odst. 2 trestního řádu, ve znění účinném před přijetím zákona č. 265/2001 Sb., tj. v době, kdy obhajovací povinnost stěžovatele skončila a kdy došlo k pravomocnému skončení věci, platilo, že "obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů ...", přičemž třetí odstavec citovaného ustanovení uváděl, že "o výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, jehož rozhodnutím bylo trestní stíhání pravomocně skončeno. V řízení před soudem rozhodne předseda senátu soudu prvního stupně. Na návrh obhájce může orgán činný v trestním řízení přijmout opatření, aby obhájci byla poskytnuta ještě před skončením trestního stíhání přiměřená záloha na odměnu a náhradu hotových výdajů, jestliže je to odůvodněno dobou trvání trestního stíhání nebo jinými závažnými důvody."
V době, kdy stěžovatel nárok uplatnil a kdy o něm obecné soudy rozhodovaly (tj. v době po účinnosti zákona č. 265/2001 Sb.), §151 odst. 2 trestního řádu stanovil, že "obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů ... Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká." a odstavec 3 stanovil, že "o výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, který vedl řízení v době, kdy obhájci povinnost obhajovat skončila, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději do dvou měsíců od podání návrhu."
Přechodná ustanovení novely trestního řádu o režimu nároku ustanoveného obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů vzniklém před její účinností nic nestanovila.
Ústavní konformitou retroaktivity práva se ve své judikatuře zabýval jak Ústavní soud ČSFR, který konstatoval, že principy právního státu vyžadují u každého možného případu retroaktivity jeho výslovné vyjádření v ústavě nebo v zákoně s cílem vyloučit možnost retroaktivní interpretace zákona a zároveň vyžadují v zákoně vyřešit s retroaktivitou spjaté důsledky tak, aby nabytá práva byla řádně chráněna (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 78/92, Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, 1992, nález č. 15), tak opakovaně i Ústavní soud České republiky, který v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13; vyhlášen pod č. 63/1997 Sb.) podrobil princip retroaktivity analýze a zabýval se otázkou možných výjimek z nepřípustnosti retroaktivity právních norem. V něm mimo jiné uvedl, že obecně v případech časového střetu staré a nové právní normy platí nepravá retroaktivita. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se (však) řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tady princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání. Zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. Dochází k tomu v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či základního práva a svobody. Platí tu zároveň maxima přikazující v případě omezení základního práva, resp. svobody, šetřit jeho podstatu a smysl (čl. 4 odst. 4 Listiny).
K hlediskům, jimiž se má zákonodárce řídit při nové úpravě právních vztahů regulovaných dřívějším právním předpisem, a k akceptaci výjimky ze zákazu pravé retroaktivity na pozadí hodnotového řádu společnosti se Ústavní soud vyjádřil rovněž v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 28; vyhlášen pod č. 145/2002 Sb.).
Kromě právních názorů v nálezech shora uvedených, jež představují pro projednávanou věc základní teoretický rámec, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval přímo i otázkou ústavně konformního výkladu ustanovení §151 trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb., a to ve vztahu k prekluzi nároků ustanoveného obhájce, který skončil obhajobu před nabytím účinnosti této novely.
Nálezem ze dne ze dne 22. 11. 2004 sp. zn. I. ÚS 287/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 174) zrušil Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele, ve kterém tento soud interpretoval novelu trestního řádu ve smyslu její nepravé zpětné účinnosti, když zaujal stanovisko, že prekluzívní lhůta stanovená novou právní úpravou k uplatnění nároku vzniklého za účinnosti předchozí právní úpravy začala běžet dnem nabytí účinností novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Ústavní soud označil takový výklad za ústavně nekonformní, neboť ve svých důsledcích vede k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Stejný závěr zaujal Ústavní soud i v nálezu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 344/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 191), kterým zrušil usnesení obecných soudů, jež při aplikaci ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu interpretovaly novelu trestního řádu ve smyslu pravé zpětné účinnosti. Zaujaly stanovisko, že prekluzívní lhůta stanovená novou právní úpravou se vztahuje i na uplatnění nároku vzniklého za předchozí právní úpravy, přičemž lhůta počala běžet již před nabytím účinnosti nové právní úpravy.
Ústavní soud uvedl, že není vůbec zřejmé, proč má mlčení přechodných ustanovení zákona 265/2001 Sb. vést k závěru o zániku nároku, když může stejně dobře vést k závěru, že nově stanovená prekluze se případu netýká, přičemž druhá alternativa pak lépe vystihuje požadavek poslední věty čl. 4 odst. 4 Listiny (viz citovaný nález sp. zn. I. ÚS 287/04), a vyložil, že za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny. Za této situace je na obecných soudech, aby při aplikaci příslušných ustanovení trestního řádu přijaly výklad respektující ústavní ochranu poskytovanou již vzniklému nároku majetkové povahy tak, jak to vyžaduje čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Pokud obecné soudy přijaly výklad, který je ve svém důsledku výkladem retroaktivním, a to dokonce ve formě retroaktivity pravé, čímž stěžovatele zkrátily na jeho nároku vůči státu, porušily čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a současně nešetřily principy právní jistoty a důvěry občana v právo, jež jsou integrálními součástmi atributů právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (viz citovaný nález sp. zn. I. ÚS 344/04).
Ústavní soud nemá důvod se od těchto právních závěrů jakkoliv odchylovat, neboť i v projednávané věci, ve které jde o materii zcela srovnatelnou, obecné soudy zamítly nárok stěžovatele v důsledku aplikace §151 trestního řádu ve znění zákona č. 265/2001 Sb. interpretovaného ve smyslu pravé retroaktivity. Ústavní soud tedy na relevantní části odůvodnění shora citovaných nálezů zcela odkazuje a pro odůvodnění projednávané věci z jejich obsahu vyjímá:
Přijatý výklad aplikoval na dřívější vztahy institut prekluze způsobující zánik práva majetkové povahy jeho neuplatněním ve stanovené lhůtě. Jde o typický institut občanského práva hmotného a právní teorie i praxe stojí na stanovisku, že má-li dojít k zániku práva, musí to být v zákoně výslovně stanoveno: "Má-li právo zaniknout prekluzí, musí to být výslovně právním předpise stanoveno. Zpravidla se používá dovětek "jinak právo zanikne". Na jiné než v zákoně uvedené případy nelze ustanovení o prekluzi aplikovat ani analogicky" (srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 759). "Případy, v nichž právo neuplatněním ve stanovené době zaniká, musejí být stanoveny jen zákonem a jejich rozšiřování na případy jiné (např. pomocí smlouvy, analogie nebo jiných výkladových argumentů) není přípustné (srov. Bejček, J. in Eliáš, K. a kol.: Kurs obchodního práva, obchodní závazky, Praha: C. H. Beck, 1996, str. 186). "Případy prekluze práva jsou výjimečné. Podle §583 občanského zákoníku k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených" (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 1062). Ústavní soud si je vědom, že tyto právní názory se opírají o občanský zákoník, avšak jejich dosah nelze omezit jen na oblast práva explicitně regulovanou občanským zákoníkem. V projednávané věci jde o právo majetkové povahy, a proto jeho úprava, jakož i její interpretace musí zohledňovat závažnost následků prekluze a vyjadřovat respekt k obecných principům právním, jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu. Jinými slovy, požadavek explicitního vyjádření aplikovatelnosti právního institutu prekluze přímo v textu relevantní právní normy je reflexem závažnosti dopadů prekluze. Proto není rozhodná ani skutečnost, že vztah mezi státem a ustanoveným obhájcem nevykazuje atributy soukromoprávního vztahu, ani skutečnost, že právo ustanoveného obhájce na odměnu je upraveno v trestním řádu, který je předpisem procesním. V procesním právu sice platí zásada, že soud koná podle právní úpravy platné v době jeho jednání, není-li stanoveno jinak, avšak ustanovení zavádějící institut zániku práva má povahu hmotněprávní, která vyžaduje, aby zákon výslovně zánik práva stanovil, což ovšem není případ přechodných ustanovení novely trestního řádu (viz citovaný nález sp. zn. I. ÚS 287/04).
Nutno také přihlédnout k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která se vztahuje k čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, který chrání i legitimní očekávání, které je integrální součástí ochrany majetkových práv [srov. např. rozhodnutí velkého senátu ze dne 5. 1. 2000 ve věci Beyeler proti Itálii č. 33202/96, §100, nebo rozhodnutí první sekce ze dne 19. 6. 2001 ve věci Zwierzyński proti Polsku č. 34049/96, §63, či rozhodnutí velkého senátu ze dne 22. 6. 2004 ve věci Broniowski proti Polsku č. 31443/96, §129, a jiné; podobně např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 35, str. 331; vyhlášen pod č. 278/2004 Sb.) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 525/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 131, str. 173)]. Pojem "majetek" obsažený v první části článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění a nezávisí na formální kvalifikaci dle vnitrostátního práva (viz rozhodnutí ve věci Broniowski proti Polsku). Může zahrnovat jak existující majetek, tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance légitime/legitimate expectation); obdobně Ústavní soud rozhodl v nálezu ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 185/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 94, str. 19). S ohledem na čl. 1 odst. 2 Ústavy jsou všechny soudy povinny zohlednit i tento právní názor, který při respektování veřejného zájmu omezuje rozhodovací prostor orgánů veřejné moci při vydávání právních aktů mařících uspokojení řádně vzniklých nároků (viz citovaný nález sp. zn. I. ÚS 287/04).
Nárok stěžovatele, ačkoliv vznikl v souvislosti s procesem (trestním řízením) a je upraven v předpise procesním, je svou povahou nárokem hmotněprávním, na který lze uplatnit zpětnou účinnost právních norem pouze ve výjimečných případech. Za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (viz citovaný nález sp. zn. I. ÚS 344/04).
S ohledem na to, že shora uvedené závěry byly plně sdíleny i v projednávané věci, Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.