infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.06.2005, sp. zn. II. ÚS 539/02 [ nález / RYCHETSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 131/37 SbNU 653 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2005:2.US.539.02

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Podmínka uplatnit restituční nárok podle restitučního zákona, který na požadovaný majetek skutečně dopadá

Právní věta Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě") reguluje společenské vztahy týkající se zemědělského majetku. Zákon o půdě vymezuje okruh své působnosti tak, že dopadá mimo jiné na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků [§1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě], přičemž pro postup podle části druhé citovaného zákona se za majetek uvedený v §1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván (§30 zákona o půdě). Stěžovatelé vlastním procesním postupem nesprávně uplatnili restituční nárok podle zákona upravujícího restituci zemědělského majetku. Bylo jen na nich, aby v souladu s principem dispozitivity restituční nárok uplatnili podle restitučního předpisu, který na předmětné nemovitosti dopadá, tj. podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Pokud stěžovatelé uplatnili svůj domnělý nárok pouze podle zákona o půdě a lhůta pro uplatnění tohoto nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích jim zřejmě marně uplynula, nelze zákonem předpokládaný právní účinek v podobě prekluze nároku dodatečně zhojit pokusem o vyvolání kompetenčního sporu.

ECLI:CZ:US:2005:2.US.539.02
sp. zn. II. ÚS 539/02 Nález Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského - ze dne 28. června 2005 sp. zn. II. ÚS 539/02 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele 1. Prof. JUDr. A. K., DrSc., 2. J. K., 3. M. K., 4. J. K., 5. JUDr. J. M. a 6. Ing. F. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2002 č. j. 38 Ca 240/2001-25 a proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 5. dubna 2001 č. j. PÚ 1255/92/1, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatelé nejsou vlastníky požadovaných nemovitostí. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností napadli stěžovatelé rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2002 č. j. 38 Ca 240/2001-25 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu (dále též "pozemkový úřad"), ze dne 5. dubna 2001 č. j. PÚ 1255/92/1. Domnívali se, že jimi došlo k porušení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost splňovala i ostatní podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších. Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s vývody jejich odvolání proti rozhodnutí pozemkového úřadu, stěžovatelé namítali, že pokud pozemkový úřad shledal, že není jeho příslušnost dána, nebyl oprávněn vydat rozhodnutí ve věci samé [rozhodnutí o tom, že oprávněné osoby nejsou vlastníky podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě")]. Stěžovatelé dále tvrdili, že správní orgán byl po zjištění, že se nejedná o zemědělský majetek, povinen iniciovat negativní kompetenční konflikt ve smyslu ustanovení §8a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelé, jako oprávněné osoby dle §3 odst. 1 písm. b) věty za středníkem zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, podali žádost o vydání pozemků již dne 3. dubna 1991 Místnímu úřadu Prahy 4 - Modřany; v ústavní stížnosti uváděli, že o žádosti nebylo dosud rozhodnuto. Dále poukazovali na judikaturu Městského soudu v Praze v obdobné věci [sp. zn. 28 Ca 300/97, resp. nález sp. zn. I. ÚS 513/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 46)] a tvrdili, že napadené rozhodnutí trpí takovými vadami (nulita), že nemohlo být obecným soudem potvrzeno, a pokud bylo prokázáno, že se nejedná o zemědělskou půdu a že věc nepatřila do věcné působnosti správního orgánu, nebyl oprávněn tento orgán rozhodovat o vlastnictví k těmto pozemkům. Stěžovatelé brojili ústavní stížností proti napadeným rozhodnutím, neboť tvrdili, že bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvenou v čl. 36 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, ve stanovených případech u jiného orgánu. Stěžovatelé dále poukázali na porušení práv ústavně zaručených čl. 2 odst. 2 Listiny, kdy státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon, a čl. 79 odst. 1 Ústavy, podle něhož ministerstva a jiné správní orgány lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil. II. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 240/2001, z něhož zjistil následující: Magistrát hlavního města Prahy, pozemkový úřad, vydal dne 5. dubna 2001 rozhodnutí č. j. PÚ 1255/92/1, jímž určil, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí podle pozemkové knihy parcelní číslo 879 (dále jen "parc. č.") - stavební plocha o výměře 50 m2 (dle katastru nemovitostí parc. č. 310) a parc. č. 289 - stavební plocha o výměře 480 m2 (podle katastru nemovitostí část pozemku parc. č. 311/1, pozemku parc. č. 311/3, pozemku parc. č. 311/4, pozemku parc. č. 309/1 a pozemku parc. č. 309/2), dosud vedených na listech vlastnictví č. 2336, 243, 244 pro obec h. m. P., katastrální území M. Pozemkový úřad při svém rozhodování vyšel nejprve z toho, že stěžovatelé uplatnili včas u tohoto úřadu restituční nárok na vydání předmětných nemovitostí a že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. února 1999 sp. zn. 28 Ca 107/98 zrušil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 24. února 1998 č. j. PÚ 1255/92, jímž rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky uvedených nemovitostí. O posouzení otázky, zda zákon o půdě na předmětné nemovitosti dopadá, požádal pozemkový úřad, ve smyslu ustanovení §17 odst. 6 zákona o půdě, Ministerstvo zemědělství jako ústřední pozemkový úřad. Ministerstvo zemědělství v rozhodnutí ze dne 17. května 2000 č. j. 318/2000-5010 uvedlo, že se zákon o půdě na předmětné nemovitosti nevztahuje. Tímto názorem byl pozemkový úřad při svém rozhodování vázán. K opravnému prostředku stěžovatelů směřujícímu proti výše uvedenému rozhodnutí potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. dubna 2002 sp. zn. 38 Ca 240/2001 rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 5. dubna 2001 č. j. PÚ 1255/92/1 jako věcně správné. Městský soud v Praze vyhodnotil stávající a nové důkazy, doplnil dokazování a dospěl k tomu, že uplatněný restituční nárok není opodstatněný v rámci řízení podle zákona o půdě. V napadených rozhodnutích dospěl obecný soud i orgány státní správy k závěru, že žadatelé v případě pozemků dle parc. č. 879 a parc. č. 289 nesplňují zákonné podmínky oprávněných osob dle §4 odst. 1, 2 písm. c) zákona o půdě. Předmětné nemovitosti byly pravomocným výměrem Okresního národního výboru Praha-jih ze dne 7. dubna 1954 sp. zn. IX-611.1-13.1.1954 Dr.Br vykoupeny podle §1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, z vlastnictví F. V., J. M., R. K., M. K., rozené D. a J. K., rozené D. do vlastnictví Československého státu. Uvedené pozemky byly ke dni účinnosti zákona o půdě ve vlastnictví Československého státu - MNV Modřany, ale nyní jsou ve vlastnictví obce hlavního města Praha - Městská část Praha 12, jež je povinnou osobou podle §5 odst. 1, 2 zákona o půdě. Nešlo tedy o půdu, která ke dni jejího přechodu do vlastnictví státu patřila mezi majetek uvedený v ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě. Soud dospěl k závěru, že na uvedené nemovitosti se zákon o půdě, podle něhož stěžovatelé uplatnili svůj restituční nárok, nevztahuje, neboť se nejedná o zemědělský majetek ve smyslu ustanovení §1 citovaného zákona. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, Městský soud v Praze, Magistrát hlavního města Prahy, pozemkový úřad, i vedlejší účastníky řízení, Městskou část Praha 12 a Pozemkový fond České republiky, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti a k procedurální otázce možnosti upuštění od ústního jednání dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu obecného soudu JUDr. K. Ch. Uvedla, že námitky stěžovatelů co do porušení jejich práv ve věci nejsou důvodné, a v plném rozsahu odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále z tohoto vyjádření vyplývá, že předmětem sporu v této věci není rozhodnutí o charakteru pozemků [uvedené pozemky nejsou zemědělskou půdou a ani jí nebyly v době přechodu vlastnictví na stát, proto nespadají pod ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě (stěžovatelé se shodně vyjádřili v odvolání i u ústního jednání)], ale to, zda v tomto případě zde byla pravomoc rozhodnout orgánem státní správy věcně o uplatněném restitučním nároku. Pokud stěžovatelé uplatnili restituční nárok u Magistrátu hlavního města Prahy - pozemkového úřadu, musel podle vyjádření soudu tento správní orgán rozhodnout způsobem, který mu zákon umožňuje (§9 odst. 4 zákona o půdě). Obecný soud se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval i tím, proč nepřicházelo v úvahu vyslovení věcné nepříslušnosti a postoupení věci příslušnému orgánu, který by byl oprávněn rozhodnout o restituci předmětných stavebních parcel, neboť takový postup neměl oporu v právních předpisech. Dle jejího vyjádření neuznání opodstatněnosti žalobních námitek neznamená porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny, a proto se jeví ústavní stížnost neopodstatněná. Městský soud v Praze současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti účastník řízení nevznesl. Ředitelka pozemkového úřadu Ing. L. B. ve svém Ústavnímu soudu zaslaném vyjádření zastává stanovisko, že o uplatněných restitučních nárocích může pozemkový úřad v rámci své pravomoci rozhodovat jedině dle §9 odst. 4 zákona o půdě, a nikoli zamítavým rozhodnutím nebo postoupením věci jinému správnímu orgánu podle ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). V souladu s tímto navrhla, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl, a podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání. K ústavní stížnosti se vyjádřila dále Městská část Praha 12, odbor majetku, a to shodně s právním názorem Ministerstva zemědělství (v postavení ústředního pozemkového úřadu) vyjádřeným v jeho rozhodnutí sp. zn. 318/2000-5010 ze dne 17. 5. 2000 včetně jeho odůvodnění. V procedurální otázce možnosti upuštění od ústního jednání i tento vedlejší účastník vyslovil v souladu s §44 zákona o Ústavním soudu souhlas s upuštěním od ústního projednání. Pozemkový fond České republiky jako vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti sdělil přípisem ze dne 26. září 2003, že se vzdává tohoto postavení v souladu s ustanovením §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé k výzvě Ústavního soudu vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. III. Podle §23 zákona o Ústavním soudu, jestliže senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu Ústavního soudu. Za výše popsané situace Ústavní soud usnesením ze dne 5. května 2004 č. j. II. ÚS 539/02-23 řízení o ústavní stížnosti přerušil a postoupil věc k rozhodnutí plénu Ústavního soudu. Ústavní soud se nejdříve zabýval srovnáním skutkových okolností rozhodované věci s nálezem, kterým stěžovatelé argumentovali. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 513/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 46) posuzoval ve srovnání s věcí sp. zn. II. ÚS 539/02, kromě jiného, obdobnou právní otázku. Stručné shrnutí k průběhu tohoto řízení: Stěžovatelé vyzvali podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, povinnou osobu k vydání pozemku a současně uplatnili nárok podle zákona o půdě u pozemkového úřadu. Poněvadž povinná osoba odmítla uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, tak i podle zákona o půdě, podali žalobu u obecného soudu, který vydal rozhodnutí, že je zapotřebí věc posuzovat dle zákona o půdě, a tedy není dána pravomoc soudu. Pozemkový úřad ve věci rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky předmětného pozemku, neboť se jedná o zastavěný pozemek, který nelze vydat, a přísluší jim náhradní pozemek nebo náhrada. K odvolání stěžovatelů odvolací soud rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Pozemkový úřad požádal Ministerstvo zemědělství o stanovisko, zda se na uvedený pozemek vztahuje zákon o půdě. V řízení bylo nejdříve rozhodnuto, že předmětná nemovitost není nemovitostí, na kterou se zákon o půdě vztahuje, ale následně v řízení o rozkladu, který stěžovatelé podali, bylo rozhodnuto ministrem zemědělství, že na uvedený pozemek se zákon o půdě vztahuje. Po tomto rozhodnutí pokračoval pozemkový úřad v řízení o uplatněném nároku stěžovatelů a rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky předmětné nemovitosti. Odvolací soud k odvolání stěžovatelů potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu a současně vyslovil názor, že nárok stěžovatelů nespadá pod ustanovení zákona o půdě a "není dána věcná působnost pozemkového úřadu o něm rozhodnout". Dále v odůvodnění uvedl, že však i v takovém případě je na pozemkovém úřadu, aby o uplatněném nároku rozhodl podle §9 odst. 4 zákona o půdě, a že tak nemůže učinit jiným způsobem než výrokem o tom, že oprávněné osoby nejsou vlastníky nárokovaného majetku. Toto rozhodnutí napadli stěžovatelé ústavní stížností. Ústavní soud v přijatém nálezu sp. zn. I. ÚS 513/98 dospěl k tomuto závěru: "Má-li správní orgán za to, že jeho příslušnost není dána - nemůže vydat rozhodnutí ve věci samé, protože by se jednalo o paakt, resp. nulitní správní akt. Jestliže soud rozhodující o opravném prostředku proti orgánu státní správy dospěje k závěru, že věc nepatří do věcné působnosti správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, tj. že jde o absolutní věcnou nepříslušnost správního orgánu, nemůže být soudem toto rozhodnutí potvrzeno. Jedná se totiž o takovou vadu, k níž soud přihlíží z povinnosti úřední bez ohledu na to, zda navrhovatel na tuto vadu poukazoval či nikoliv. Vzhledem k tomu, že zákonodárce nulitu (neexistenci) aktu výslovně neupravil, znamená to, že nelze výrokem soudu toliko autoritativně deklarovat, že pseudoakt nemá žádné právní důsledky. Vzhledem k tomu, že nulitní akt zpravidla se představuje na první pohled jako perfektní a jsou z něj vyvozovány jeho autorem právní důsledky mocensky prosazené, je třeba vycházet z toho, že i takové akty je nezbytné rozhodnutím soudu odstranit". Druhý senát Ústavního soudu v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná a že je na místě jí zamítnout. Vzhledem k závěru vyslovenému v nálezu sp. zn. I ÚS 513/98, na který stěžovatel odkazuje, přerušil II. senát řízení a předložil věc v souladu s §23 zákona o Ústavním soudu k posouzení plénu Ústavního soudu. Plénum Ústavního soudu po projednání předložené věci dospělo k závěru, že není nutné přijímat odchylný právní názor od názoru vyjádřeného v nálezu sp. zn. I. ÚS 513/98, neboť posuzovaná věc není totožná s věcí projednávanou pod výše citovanou spisovou značkou. IV. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu pouze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v tomto ustanovení o. s. ř., nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení důkazů provedené obecnými soudy znovu "hodnotit". Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by vybočilo z ústavních mezí pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, pokud by bylo projevem libovůle či dokonce svévole soudce při aplikaci či interpretaci jednoduchého práva, nebo by se protivilo elementárním požadavkům spravedlnosti. Podle čl. 79 odst. 1 Ústavy lze ministerstva a jiné správní úřady zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Zákonem musí být tedy stanovena nejen působnost správního úřadu, ale i jeho pravomoc, tj. jemu svěřené, zejména mocenské prostředky, jimiž se má plnění těchto úkolů dosahovat. Mezi tyto prostředky patří i vydávání individuálních správních aktů. Správní úřad může tedy takové akty, které mají vrchnostenskou povahu a je jimi zasahováno do práv a povinností fyzických či právnických osob, vydávat pouze tehdy a potud, pokud je tato jeho pravomoc založena zákonem. V případě pozemkových úřadů vymezuje jejich působnost a pravomoc mimo jiné právě zákon o půdě, který v §9 odst. 4 umožňuje pozemkovému úřadu rozhodovat o vlastnictví oprávněné osoby k nárokovaným pozemkům, ovšem pouze za předpokladu, že se jedná o pozemky definované v §1 odst. 1 téhož zákona. Zákon o půdě reguluje společenské vztahy týkající se zemědělského majetku. V poměru k posuzované věci vymezuje zákon o půdě okruh své působnosti tak, že dopadá mimo jiné na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků [§1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě], přičemž pro postup podle části druhé citovaného zákona se za majetek uvedený v §1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván (§30 zákona o půdě). Zákon o půdě předpokládá při rozhodování o restitučním nároku podle §9 odst. 4 tohoto zákona vždy vydání rozhodnutí o vlastnictví dle tohoto právního předpisu, popřípadě výrok, že návrh se zamítá. Po dobu platnosti zákona o půdě se ustálilo rozhodování orgánů státní správy i obecných soudů, které rozhodují o tom, že žadatel je - nebo není vlastníkem zemědělského majetku, nikoli výrok o "zamítnutí nároku" opírající se pouze o ustanovení procesního předpisu (správního řádu). Ústavní soud zastává právní názor, že se jedná o formulaci výroku, který sice má oporu v zákoně o půdě, ale není v něm takto výslovně uveden, v této podobě se ustálil při aplikaci zákona o půdě. Ze spisového materiálu vyplývá, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo převedeno pravomocným výměrem Okresního národního výboru Praha-jih ze dne 7. dubna 1954 sp. zn. IX-611.1-13.1.1954 Dr.Br. Tyto pozemky byly dle zápisu v pozemkové knize uvedeny pod parc. č. 879 a parc. č. 289, katastrální území M. Pozemky byly vykoupeny podle §1 odst. 3 zák. č. 46/1948 Sb. z vlastnictví F. V., J. M., R. K., M. K., rozené D. a J. K., rozené D. do vlastnictví Československého státu. Předmětné pozemky nebyly v době přechodu na stát zemědělskou půdou (stavební parcely) a nevykazují znaky zemědělské usedlosti, neboť sloužily k letním rekreačním účelům původní majitelky M.V. a ani k nim nepatřilo žádné hospodářské zázemí. Uvedené pozemky byly ke dni účinnosti zákona o půdě ve vlastnictví Československého státu - MNV Modřany, nyní obce hlavního města Praha - městská část Praha 12, jež je povinnou osobou podle §5 odst. 1, 2 zákona o půdě, a nejsou nemovitostmi, na které se vztahuje režim zákona o půdě. Obecný soud tak dospěl k závěru, že na uplatněný restituční nárok zákon o půdě věcně nedopadá [§1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě], a potvrdil proto rozhodnutí orgánu státní správy, jenž byl při svém posouzení vázán rozhodnutím Ministerstva zemědělství o této otázce (§17 odst. 6 zákona o půdě). Tento právní závěr není jakkoli v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, a nelze mu tak z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Stěžovatelé v řízení před soudem i ve své ústavní stížnosti postavili obranu na tvrzení, že obecný soud potvrdil rozhodnutí, ačkoliv se jednalo o nulitní správní akt a jedná se o takovou vadu, k níž měl soud přihlížet z úřední povinnosti. Stěžovatelé shodně připustili, že se nejednalo o zemědělskou půdu a na předmětné pozemky nedopadala působnost zákona o půdě, ale nepodloženě tvrdili, že měl správní orgán iniciovat negativní kompetenční konflikt ve smyslu ustanovení §8a o. s. ř. Obecný soud dospěl k závěru, že s ohledem na to, že stěžovatelé uplatnili restituční nárok u Magistrátu hlavního města Prahy - pozemkového úřadu, musel tento správní orgán rozhodnout způsobem, který mu zákon umožňuje (§9 odst. 4 zákona o půdě). Obecný soud se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval i tím, proč nepřicházelo v úvahu vyslovení věcné nepříslušnosti a postoupení věci příslušnému orgánu, který by byl oprávněn rozhodnout o restituci předmětných stavebních parcel, a konstatoval, že takový postup neměl oporu v právních předpisech. Namítané ustanovení §20 správního řádu, podle něhož, není-li správní orgán příslušný k rozhodnutí, je povinen podání neprodleně postoupit příslušnému správnímu orgánu, nepřicházelo v úvahu použít, neboť správní orgán (Magistrát hlavního města Prahy - pozemkový úřad), byl věcně a místně příslušným orgánem k rozhodnutí o uplatněném nároku podle §9 odst. 4 zákona o půdě a tvrzení stěžovatelů nemá oporu v zákoně. Ústavní soud, s ohledem na principy subsidiarity a dispozitivity, není povinen se nepodloženými tvrzeními zabývat a ve svém rozhodnutí je vyvracet. Stěžovatelé vlastním procesním postupem nesprávně uplatnili restituční nárok podle zákona upravujícího restituci zemědělského majetku. Bylo jen na nich, aby v souladu s principem dispozitivity restituční nárok uplatnili podle restitučního předpisu, který na předmětné nemovitosti dopadá.Tvrzení stěžovatelů, že soud svémocně rozhodl o nevydání předmětných nemovitostí, tak nemá oporu ani v jednoduchém právu, ani v ústavní rovině. Ústavní soud konstatuje, že obecný soud své rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157 o. s. ř.). Srozumitelně a logicky přitom uvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použil pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Současně se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelů, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat [srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 224/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98), III. ÚS 545/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 18), III. ÚS 74/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 126), III. ÚS 173/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28 , nález č. 127), III. ÚS 671/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 10), III. ÚS 686/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 30), III. ÚS 258/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 66), III. ÚS 126/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35 , nález č. 141) a další]. O takový případ aplikace práva se v projednávané kauze nejedná. Argumentace stěžovatelů rozhodnutím Městského soudu v Praze v obdobné věci sp. zn. 28 Ca 300/97, v řízení před Ústavním soudem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 513/98, není případná, jak rozhodlo plénum Ústavního soudu v řízení podle §23 zákona o Ústavním soudu dne 17. května 2005. Ve věci, kterou Ústavní soud projednával a posléze rozhodl nálezem sp. zn. I ÚS 513/98 ze dne 28. 3. 2000, kterého se stěžovatelé v daném případě dovolávají, totiž byla zcela odlišná situace. Stěžovatelé (resp. zemřelá matka stěžovatelů) v tomto případě včas a řádně uplatnili nárok na vydání věci souběžně jak podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, tak podle zákona o půdě. V obou případech však došlo k negativnímu výroku opřenému o tvrzený nedostatek působnosti rozhodujícího orgánu, respektive o závěr, že restituční zákon, podle kterého byl nárok na vydání uplatněn, se na předmětnou věc nevztahuje. Ve svém důsledku tak navodily situaci denegationis iustitiae vůči stěžovatelům, kteří jednali v souladu se zásadou vigilantibus iura a řádně střežili svá práva, což je zvlášť významné při uplatňování nároků podle restitučních předpisů, které s marným uplynutím lhůty spojují zánik práva. V případě, který Ústavní soud posuzuje nyní, však stěžovatelé uplatnili svůj domnělý nárok pouze podle zákona o půdě a lhůta pro uplatnění tohoto nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích jim zřejmě marně uplynula. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že zákonem předpokládaný právní účinek v podobě prekluze nároku nelze dodatečně zhojit pokusem o vyvolání kompetenčního sporu, když navíc ustanovení §8a o. s. ř. bylo v mezidobí z právního řádu odstraněno. Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení ani jiného ústavně zaručeného práva, než na které poukazovali stěžovatelé, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto zamítavým výrokem, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, [§82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], jak ze znělky tohoto nálezu je zřejmé.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2005:2.US.539.02
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 539/02
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 131/37 SbNU 653
Populární název Podmínka uplatnit restituční nárok podle restitučního zákona, který na požadovaný majetek skutečně dopadá
Datum rozhodnutí 28. 6. 2005
Datum vyhlášení 9. 8. 2005
Datum podání 7. 8. 2002
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Rychetský Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 1
  • 2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 229/1991 Sb., §1 odst.1 písm.a, §9 odst.4, §4 odst.2, §4 odst.1, §17 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík vlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Nepřijatý návrh stanoviska Pl. ÚS-st 19/04 pro řízení sp. zn. II. ÚS 539/02 k nálezu sp. zn. I. ÚS 513/98.
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-539-02
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 41930
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-22