ECLI:CZ:US:2005:3.US.105.05
sp. zn. III. ÚS 105/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. C., právně zastoupené JUDr. Davidem Uhlířem, advokátem AK se sídlem Opletalova 5, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2004, č. j. 12 Co 212/2004-65, jakož i proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 2. 2004, č. j. Nc 517/2003-39, za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Obvodního soudu pro Prahu 8, a 3) Městské části Praha 8, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 2. 2005, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2004, č. j. 12 Co 212/2004-65, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 2. 2004, č. j. Nc 517/2003-39, a to pro porušení čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2004, č. j. 12 Co 212/2004-65, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 2. 2004, č. j. Nc 517/2003-39, kterým byla paní M. C., zbavena způsobilosti k právním úkonům (výrok I. rozsudku). Od doručení rozsudku jmenované soud prvního stupně upustil (výrok II. rozsudku).
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že neměla možnost se aktivně účastnit řízení před soudem prvního stupně, neboť toho času byla v režimu tzv. psychiatrické detence dle ust. §191a a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") umístěna do Psychiatrické léčebny Bohnice a omezena na osobní svobodě a v kontaktu s vnějším světem. Této možnosti se stěžovatelce nedostalo ani prostřednictvím jejího opatrovníka pro řízení, když ten jako její zástupce v řízení nijak aktivně nevystupoval a názory zastoupené - stěžovatelky nezjišťoval a nehájil. Stěžovatelka uvádí, že soudu prvního stupně se s ohledem na její zdravotní stav jevilo jako nevhodné informovat ji o průběhu řízení a stěžovatelka nebyla před soudem ani vyslechnuta. Opatrovník pro řízení, resp. jeho příslušný pracovník nekonzultoval se stěžovatelkou jako se zastoupenou skutkové ani právní otázky relevantní pro řízení, nezjistil její názor na samotnou věc a v této souvislosti nečinil ani žádné procesní úkony (důkazní návrhy apod.). Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka byla v průběhu řízení držena v režimu psychiatrické detence a omezena na osobní svobodě a kontaktu s vnějším světem, bylo s ohledem na ochranu jejích zájmů namístě ustanovení zástupce, který by jí právní pomoc poskytl a nevykonával svou funkci čistě formálním způsobem.
Stěžovatelka uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně neměla možnost zákonným způsobem vyjádřit svůj nesouhlas se zbavením způsobilosti k právním úkonům, neměla možnost účastnit se dokazovací fáze (nebyla přítomna u jednání a neměla možnost navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení). Tyto možnosti neměla ani zprostředkovaně prostřednictvím svého zástupce, který byl stěžovatelce ustanoven. Stěžovatelka je přesvědčena o neúplnosti a nepřesvědčivosti provedeného dokazování.
Stěžovatelkou namítané vady v řízení před soudem prvního stupně nezhojil ani Městský soud v Praze, když dle ust. §213 odst. 2 o. s. ř. v odvolacím řízení provedl jen parciální doplnění dokazování, které se ani nevztahovalo k námitkám stěžovatelky. Městskému soudu v Praze stěžovatelka vytýká, že neprovedl důkazní návrhy stěžovatelky ohledně opakování znaleckého dokazování, výslechu ošetřující lékařky, výslechu sociální pracovnice Fokusu Praha a výslechu samotné stěžovatelky. Odvolací soud tak neumožnil stěžovatelce opakování rozhodného dokazování, které proběhlo v řízení na prvním stupni. Důkazy navržené stěžovatelkou soudem provedeny nebyly a stěžovatelce byla odepřena i možnost vyslechnout znalce, přestože jeho posudek byl nepochybně hodnocen jako klíčový důkaz.
Pro případ, že podaná ústavní stížnost nebude Ústavním soudem odmítnuta, podala stěžovatelka dle ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu návrh na placení nákladů na zastoupení stěžovatelky před Ústavním soudem státem, a to s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka je osobou celkově nemajetnou a jejím jediným příjmem je invalidní důchod.
II.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 517/2003, jakož i o vyjádření tohoto soudu k projednávané věci. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a vyjádření sociálního odboru Úřadu městské části Praha 8 k projednávané věci.
Vedoucí oddělení sociální péče sociálního odboru Úřadu městské části Praha 8 M. S. ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 23. 5. 2005 uvedla, že opatrovník pro řízení ve věci M. C. s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8, jakož i s rozsudkem odvolacího soudu souhlasí a je toho názoru, že řízení u soudů obou stupňů proběhlo řádně podle platných zákonů a tudíž nemá žádné námitky. Jelikož posuzovaná je snadno ovlivnitelná, úprava způsobilosti k právním úkonům byla podle vyjádření provedena na ochranu její osoby a v její prospěch.
Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 8 Mgr. Olga Šimarková ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 19. 5. 2005 poukázala na to, že smyslem ustanovení opatrovníka podle ust. §187 odst. 1 o. s. ř., v rámci řízení o způsobilosti k právním úkonům, je zaručit poskytnutí potřebné právní pomoci vyšetřované osobě, a to vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu a případně též s ohledem na skutečnost, že vyšetřovaný je držen proti své vůli v ústavu zdravotnické péče. Podle vyjádření soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 8 je věcí vzájemného vztahu vyšetřovaného a opatrovníka, který se přiměřeně řídí ustanoveními smlouvy příkazní podle ust. §724 a násl. obč. zák., jakým způsobem opatrovník svoji funkci vykonává. Soud není povinen z úřední povinnosti zjišťovat, zda, popř. s jakou odbornou péčí, plní opatrovník své povinnosti. Jestliže v řízení nevyšlo najevo, že opatrovník svoji funkci nevykonává, nebyl soud povinen opatrovníka této funkce zprošťovat. Opatrovník - Městská část Praha 8 - byl stěžovatelce ustanoven v rámci usnesení o zahájení řízení, které bylo stěžovatelce účinně doručeno dne 23. 4. 2003. Domnívala-li se tedy stěžovatelka, že takto ustanovený opatrovník svoji funkci nevykonává s potřebnou erudicí a péčí, mohla tuto skutečnost sdělit soudu a požádat o zproštění opatrovníka z této funkce. Pokud stěžovatelka opatrovníkovi vytýká, že s ní nekonzultoval skutkové ani právní otázky relevantní pro řízení a ani nezajistil její názor na samotnou věc, a byl tak v řízení pasivní, pokládá soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 8 za vhodné poznamenat, že bylo především v zájmu stěžovatelky, aby se na opatrovníka obrátila a domáhala se provedení těchto úkonů. Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 8 je toho názoru, že úpravu řízení o způsobilosti k právním úkonům tak, jak je provedena v rámci občanského soudního řádu, lze vykládat konformně s ustanoveními stěžovatelkou zmiňovaných mezinárodních smluv a že v této souvislosti náležitě zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro jeho rozhodnutí a po právní stránce jej posoudil v souladu se zákonem, aniž by stěžovatelku zkrátil na jejích právech. S ohledem na uvedené považuje soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 8 podanou ústavní stížnost za neopodstatněnou.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Dana Ledvinová ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 2. 6. 2005 uvedla, že rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla stěžovatelka zbavena způsobilosti k právním úkonům, Městský soud v Praze potvrdil po té, co sám doplnil dokazování a napadený rozsudek soudu prvního stupně shledal věcně správným, v souladu s procesním předpisem svoje rozhodnutí řádně odůvodnil a na svých právních závěrech trvá. S námitkami stěžovatelky, z nichž některé uplatňuje stěžovatelka i ve své ústavní stížnosti, se podle vyjádření předsedkyně senátu odvolací soud vypořádal, o čemž svědčí odůvodnění jeho rozhodnutí. Závěrem předsedkyně senátu uvedla, že nesdílí názor stěžovatelky, že Městský soud v Praze porušil její ústavou zaručená práva a navrhla, aby stížnosti nebylo vyhověno.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V souladu s ust. §187 odst. 1 o. s. ř. ustanoví předseda senátu tomu, o jehož způsobilost k právním úkonům jde, opatrovníka pro řízení. Podle odst. 2 cit. ustanovení může soud od výslechu vyšetřovaného upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav vyšetřovaného. V souladu s ust. §189 odst. 1 o. s. ř., nemusí z důvodů vhodnosti předseda senátu nařizovat jednání. Dle odst. 2 cit. ustanovení může soud rozhodnout, že upustí od doručení rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům, jestliže doručení by na adresáta mohlo pro jeho duševní poruchu působit nepříznivě nebo jestliže adresát není s to význam rozhodnutí pochopit.
Námitka stěžovatelky v ústavní stížnosti uplatněná, že se nemohla osobně účastnit řízení před soudem prvního stupně a nemohla tak vyjádřit svůj nesouhlas se zbavením způsobilosti k právnímu úkonům - jakkoli Ústavní soud chápe nelehkou situaci stěžovatelky - není s ohledem na výše citovanou platnou právní úpravu důvodná.
V ústavní stížnosti dále stěžovatelka uvádí, že soudem ustanovený opatrovník pro řízení, resp. jeho pověřený pracovník, se stěžovatelkou skutkové ani právní otázky nekonzultoval, nezjistil ani neobhajoval její názor na projednávanou věc a nečinil žádné procesní úkony. Ani s uvedenou námitkou stěžovatelky nelze zcela souhlasit.
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že pracovník Úřadu městské části Praha 8 JUDr. Jiří Mezek při ústním jednání konaném před odvolacím soudem dne 22. 9. 2004 uvedl, že stěžovatelku jedenkrát kontaktoval (č. l. 56 spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 517/2003). Z ústního jednání konaného u Obvodního soudu pro Prahu 8 se opatrovník omluvil (č. l. 36), obou ústních jednání konaných před odvolacím soudem se zúčastnil (č. l. 56 a č. l. 63).
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje svoji nespokojenost se způsobem zastupování její osoby ustanoveným opatrovníkem v řízení před soudem prvního stupně. Ze spisového materiálu však Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelka během řízení před soudem prvního stupně jakýkoli nesouhlas se způsobem výkonu funkce opatrovníka projevila. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesení o zahájení řízení o úpravě způsobilosti k právním úkonům stěžovatelky a o ustanovení Městské části Praha 8 jejím opatrovníkem stěžovatelce bylo do psychiatrické léčebny doručeno (č. l. 3 spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 517/2003).
Stěžovatelka dále Městskému soudu v Praze vytýká, že v odvolacím řízení neprovedl jí navrhované důkazy - a to opakování znaleckého dokazování, výslech ošetřující lékařky, výslech sociální pracovnice Fokusu Praha a výslech samotné stěžovatelky.
V tomto směru Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá možnost účastníka řízení navrhnout důkazy vlastní, přičemž je třeba podotknout, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, o vznesených návrzích však musí rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotně právním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Návrh na doplnění dokazování nebyl odvolacím soudem shledán důvodným. Podle odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2004, č. j. 12 Co 212/2004-65, existence nikoli jen přechodné duševní poruchy a neschopnost posuzované činit jakékoli právní úkony byla soudem řádně zjištěna zejména prostřednictvím znaleckého posudku znalce MUDr. H., z jeho výslechu, z výslechu bývalého manžela posuzované i ze zprávy Psychiatrické léčebny Bohnice aktualizované v odvolacím řízení. Soud doplnil dokazování i zprávou sdružení Fokus Praha, ze kterého zjistil, že paní C. se tam sice několikrát dostavila, nicméně se v daném případě nejedná o zařízení, které by bylo schopno hospitalizovat a převzít eventuelně psychiatrickou léčbu, navíc v současné době do denního stacionáře Fokusu Praha paní C. ani nedochází. Jiný relevantní návrh na doplnění dokazování podle odvolacího soudu nebyl ani v rámci odvolání, ani poté v průběhu odvolacího řízení učiněn.
Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na základě dokazování, doplněného lékařskými zprávami sdružení Fokus Praha ze dne 9. 9. 2004 a ze dne 14. 10. 2004, a dále zprávou Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 4. 10. 2004, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a odpovídajícím způsobem ho posoudil i po stránce právní.
Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v právní věci stěžovatelky byly oba zákonné předpoklady pro zbavení způsobilosti k právním úkonům uvedené v ust. §10 odst. 1 obč. zák. splněny. Existence duševní poruchy i neschopnost posuzované činit jakékoli právní úkony vyplývá podle odvolacího soudu jak ze znaleckého posudku MUDr. H., tak i ze zprávy Psychiatrické léčebny Bohnice, zejména s ohledem na četnost pobytů posuzované paní C. od září 2000 do současné doby v psychiatrické léčebně. Jedná se podle odvolacího soudu o léčbu fakticky nepřetržitou, aniž - jak vyplývá ze zprávy ošetřující lékařky - došlo ke zlepšení stavu posuzované. Ani paní C. často zmiňované pobyty ve sdružení Fokus Praha na uvedeném závěru nemohou podle odvolacího soudu nic změnit. Paní C. se do zařízení Fokus několikrát dostavila, a byla ambulantně vyšetřena. V době vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu tam však léčba prováděna nebyla a samo toto zařízení soudu sdělilo, že fakticky ani psychiatrickou léčbu nejsou schopni od Psychiatrické léčebny Bohnice převzít, neboť hospitalizace v uvedeném zařízení není možná, protože nejde o lůžkové zařízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že se neztotožňuje s námitkami paní C., že došlo k porušení práva na spravedlivý proces tím, že posuzované nebyla zajištěna právní pomoc a posuzovaná neměla faktickou možnost procesně vyjádřit své stanovisko k věci. Odvolací soud poukázal na ust. §186 - §191 o. s. ř., upravující řízení o způsobilosti k právním úkonům, podle kterých soud může ustanovit opatrovníka posuzované osobě, může upustit od výslechu vyšetřované osoby z důvodu vhodnosti, nemusí nařizovat jednání, může upustit i od doručení rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům. Všechna tato ustanovení procesního předpisu jsou stále platná, soud prvního stupně se jimi řídil, přičemž je podle odvolacího soudu nutno zdůraznit, že pouhá důsledná aplikace takového postupu není v rozporu se zásadou spravedlivého procesu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu. V řízení před obecnými soudy byl zjištěn skutkový stav věci na základě dokazování provedeného v souladu s ust. §120 o. s. ř., přičemž důkazy byly zhodnoceny způsobem odpovídajícím ust. §132 o. s. ř. Ani procesnímu postupu obecných soudů tak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto Ústavní soud nemůže v projednávané věci učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Závěrem Ústavní soud poukazuje na to, že dle ust. §186 odst. 3 o. s. ř., může návrh na vrácení způsobilosti k právním úkonům podat i ten, kdo byl zbaven způsobilosti k právním úkonům. Jestliže však soud jeho návrh zamítl a nelze-li očekávat zlepšení jeho stavu, může soud rozhodnout, že mu toto právo po přiměřenou dobu, nejdéle však po dobu tří let, nepřísluší.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2005
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu