infUsBrne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.04.2005, sp. zn. III. ÚS 187/05 [ usnesení / HOLLÄNDER / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2005:3.US.187.05

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2005:3.US.187.05
sp. zn. III. ÚS 187/05 Usnesení III. ÚS 187/05 Ústavní soud rozhodl dne 28. dubna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti D. H., zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem 710 00 Ostrava-Slezská Ostrava, Jaklovecká 18, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 103/2005 ze dne 16. 2. 2005 a usnesení Okresního soudu v Opavě sp. zn. 17 C 44/2003 ze dne 30. 11. 2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces, zaručovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Napadená rozhodnutí, jak patrno z jejich obsahu, byla vydána v řízení zahájeném k žalobě T. W., směřující proti stěžovatelce, na zrušení a vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. Usnesením soudu I. stupně - Okresního soudu v Opavě shora označeným - bylo uvedené řízení, poté co žalobce s ohledem na skutečnost, že mezi účastníky řízení došlo k uzavření mimosoudní dohody vzal žalobu v plném rozsahu zpět, zastaveno, žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a oběma jim byla stanovena povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení vzniklých státu, a to každému z nich částku 4.003,- Kč. Výrok o nákladech řízení účastníků odůvodnil soud I. stupně ustanovením §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když důvody pro aplikaci ust. §146 odst. 2 cit. předpisu, s ohledem na smírné mimosoudní vypořádání věci, neshledal. O náhradě nákladů řízení vzniklých státu úhradou znalečného pak soud rozhodl s odvoláním na ust. §148 odst. 1 o. s. ř., a to s přihlédnutím k výsledku řízení a obsahu mimosoudní dohody. Toto usnesení soudu I. stupně, které odvoláním napadli oba účastníci, pak odvolací soud shora označeným usnesením ve výrocích o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelce stanovil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 43.050,-Kč, státu pak částku 8.000,- Kč a zároveň jí uložil povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 450,- Kč. Tento soud po v jeho rozhodnutí podrobně popsaném zjištění procesního postupu obou účastníků řízení od podání žaloby až do uzavření mimosoudní dohody - podle níž došlo ke zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem s tím, že jejich výlučným vlastníkem se stal žalobce, který se stěžovatelce zavázal na vypořádání podílu zaplatit částku 750.500,-Kč - dospěl k závěru, že v daném případě je na místě při rozhodování o nákladech řízení použití ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, vycházel z úvahy, že žalobce se sice žalobou domáhal zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví původně pouze za částku 485.345,-Kč, ale byl to právě on, který následně v průběhu řízení navrhoval zaplacení částky 750.000,-Kč stěžovatelce, tedy té částky, ohledně níž nakonec byla uzavřena mimosoudní dohoda, přitom s ohledem na charakter řízení tuto změnu návrhu nebylo nutno připouštět. Dovodil tak, že to nebyl žalobce, kdo svým zpětvzetím návrhu zavinil zastavení řízení (§146 odst. 2 věta prvá o. s. ř.), ale naopak, že důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování stěžovatelky, která nakonec přistoupila na žalobcem navrhovanou částku 750.500,-Kč. Proti těmto usnesením soudů obou stupňů směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, která po podrobném popisu okolností posuzovaného případu, včetně okolností nabytí předmětných nemovitostí a jejich užívání i pohnutek vedoucích ji k uzavření mimosoudní dohody, dává najevo své přesvědčení, že v daném případě mělo být aplikováno ust. §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., neboť to byl dle jejího názoru výlučně žalobce, jenž z procesního hlediska, které je pro posouzení zavinění při aplikaci uvedeného ustanovení hlediskem rozhodujícím, zastavení řízení zavinil tím, že vzal žalobu zpět. Stěžovatelka je toho názoru, že aplikovat větu druhou uvedeného ustanovení nelze, neboť obě tam uvedené podmínky tj. důvodnost žaloby a chování odpůrce musí být splněny současně. Pokud jde o chování žalovaného, musí jít výhradně o jeho chování, nikoliv o chování obou účastníků - jak se v daném případě stalo, když žaloba byla vzata zpět proto, že byla uzavřena mimosoudní dohoda. V této souvislosti upozorňuje také na to, že ke zpětvzetí žaloby nedošlo v důsledku uzavření dohody o shodném obsahu, který je uveden v petitu žaloby, neboť dohoda je svým obsahem od navrhovaného petitu odlišná. V podstatě z těchto důvodů, stručně shrnuto, a odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 563/01 a I. ÚS 653/03, z nichž v ústavní stížnosti cituje, spatřuje stěžovatelka v postupu obecných soudů, které v její věci neaplikovaly ust. §146 odst. 2 větu prvou o. s. ř., porušení práva na spravedlivý proces zaručovaného shora označenými články Listiny a Úmluvy a domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není obecným soudům nadřízen. Není tak povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého práva". Činit tak může jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Ústavní soud také připomíná, že ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil. V posuzovaném případě odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně, jímž nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků a k náhradě nákladů řízení státu byli tito zavázáni každý z jedné poloviny, změnil a uložil stěžovatelce nahradit žalobci náklady řízení s podrobným zdůvodněním svého postupu, majícím základ v tom, že v mimosoudní dohodě účastníků uvedená částka, představující vypořádací podíl stěžovatelky za polovinu předmětných nemovitostí, dostávajících se dohodou do výlučného vlastnictví žalobce, sice neodpovídá částce požadované žalobcem v žalobě, nicméně odpovídá částce později jím stěžovatelce na vypořádání nabízené. Řádně tak zdůvodnil použití ustanovení věty druhé odst. 2 §146 o. s. ř. Ve smyslu uvedeného ustanovení je totiž třeba i důvodnost podaného návrhu posuzovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Ostatně aplikaci uvedené normy na případy, kdy žalovaný uzavře s žalobcem jím navrhovanou dohodu, připouští i komentářová literatura (srov. Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář - I. díl, 6. vydání str. 545, bod 4). Ústavní soud tak napadené rozhodnutí soudu II. stupně, dostatečně vysvětlující jak užití ust. §146 odst. 2 věta druhá tak návazně na to i ust. §148 odst. 1 o. s. ř., nepovažuje za rozhodnutí porušující principy spravedlivého procesu a z mezí ústavnosti tak vybočující, jak tomu bylo v případě nálezu sp. zn. I. ÚS 653/03, zmiňovaného stěžovatelkou v ústavní stížnosti, přičemž navíc uvedené rozhodnutí, stejně tak jako další, v ústavní stížnosti zmiňované rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 563/01, se týkalo odlišných skutkových okolností případu. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně , dne 28. dubna 2005

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2005:3.US.187.05
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 187/05
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 28. 4. 2005
Datum vyhlášení  
Datum podání 5. 4. 2005
Datum zpřístupnění 31. 12. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Holländer Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §146 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstřík náklady řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-187-05
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 49856
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-15