ECLI:CZ:US:2005:3.US.228.05
sp. zn. III. ÚS 228/05
Usnesení
III. ÚS 228/05
Ústavní soud rozhodl dne 22. prosince 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. L. L., 2. O. H., 3. J. L. a 4. V. L., všech zastoupených JUDr. Zuzanou Kudrnovou, advokátkou v Žitenicích 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2005, čj. 28 Cdo 2805/2004-303, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2004, čj. 11 Co 289/2003-288, a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 3. 2003, čj. 7 C 459/2002-252, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 5. 2005, doplněnou podáním ze dne 17. 10. 2005, napadli stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2005, čj. 28 Cdo 2805/2004-303, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2004, čj. 11 Co 289/2003-288, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 3. 2003, čj. 7 C 459/2002-252, s tím, že jimi byl porušen čl. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, výše uvedeným rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti Zepos, a. s., obci Radovesice, České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a Pozemkovému fondu ČR o zaplacení 4 750 091,21 Kč s příslušným úrokem. Uvedená částka měla představovat náhradu za znehodnocenou budovu - cihelnu v k. ú. Radovesice podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že uvedená cihelna nemá souvislost se zemědělskou výrobou či původní zemědělskou usedlostí, a tak se na ni nevztahovalo ustanovení §1 cit. zákona a stěžovatelé měli svůj nárok uplatnit podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Pokud stěžovatelé s Okresním úřadem v Litoměřicích uzavřeli dne 1. 4. 1997 dvě dohody o náhradách podle zákona č. 229/1991 Sb., jedná se o dohody absolutně neplatné, protože okresní úřad nebyl oprávněn je uzavřít (§39 občanského zákoníku). K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to rozsudkem rovněž napadeným touto ústavní stížností, když se s ním - ve své podstatě - plně ztotožnil. Stěžovatelé rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR v záhlaví uvedeným rozsudkem podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, neboť dospěl k závěru, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že v restitučním sporu, zahájeném v roce 1993, se řešila otázka výše náhrad a kdo je oprávněnou osobou, nikdo však nezpochybňoval, že se jedná o nároky podle zákona č. 229/1991 Sb.; nakonec okresní úřad, jakožto povinná osoba, nároky stěžovatelů uznal a uzavřel výše zmíněné dohody. Poté, co stěžovatelé ztratili jakoukoliv možnost se bránit, začal okresní úřad své rozhodnutí považovat za protiprávní. Přitom se neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Dohoda o náhradách je tak dle stěžovatelů platná a okresní úřad ji nemůže účelově zpochybňovat. V další části stěžovatelé poukazují na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, dle níž při posuzování oprávněnosti zemědělských restitucí je nutno celý soubor majetku posuzovat jako celek, resp. komplex činností souvisejících budov; pojem "původní zemědělská usedlost" přitom není nikde v právním řádu definován a restituční věci je třeba posuzovat vždy v kontextu na celý nárokovaný majetek a vidět je jako soubor předmětů vzájemně spolu souvisejících, jež nelze od sebe oddělovat. V návaznosti na to stěžovatelé uvádějí skutečnosti, jež mají zpochybnit závěr nalézacího soudu, že nešlo o zemědělský majetek, poukazují (opakovaně) na to, že jejich nárok byl uznán a z části i vyplacen. Další námitkou stěžovatelů je, že soud nemohl rozhodnout o vzájemném návrhu a posoudit dohodu o vypořádání restitučních nároků jako neplatnou, neboť nebyly splněny podmínky podle §112 o. s. ř., když řízení o restitučních nárocích se netýká stejného okruhu účastníků jako řízení o neplatnost dohody. Stěžovatelé poukazují i na to, že soudy nižších stupňů nerespektovaly předchozí názor Nejvyššího soudu ČR a nerespektoval jej ani tentýž soud. Stěžovatelé vzhledem k výše uvedenému mají za to, že došlo k bezdůvodnému omezování vlastnického práva a že se nemohli domoci svých práv spravedlivým rozhodnutím ve věci. Navrhují proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. V řízení před Ústavní soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jíž chybí ústavněprávní dimenze. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní soud plně chápe určité rozčarování stěžovatelů nad tím, že nejprve okresní úřad s nimi jako s osobami oprávněnými podle zákona č. 229/1991 Sb. jednal a jejich restituční nárok uznal, posléze jej však odmítl vyplatit, což snad mohlo být i příčinou, proč se svého nároku nedomáhali podle zákona č. 87/1991 Sb. Na straně druhé je Ústavní soud oprávněn pouze přezkoumat, zda napadená rozhodnutí vyhovují požadavkům ústavnosti, a to zejména s ohledem na námitky uplatněné v příslušném návrhu. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vytýkají soudům nesprávnou interpretaci a aplikaci ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., příp. §39 občanského zákoníku.
Přitom je třeba si uvědomit, že - jak ostatně plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu - vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), nepředstavuje "superrevizní" instanci v tomto systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných je předpokládána v takových případech, kdy příslušný rozhodovací (interpretační a aplikační) proces trpí vadami, jež ve svém důsledku vedou k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem (tzv. kvalifikované vady), tedy když obecné soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně byl-li v něm obsažen prvek libovůle (či dokonce svévole), např. v podobě nerespektování jednoznačného znění kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. např. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Jde-li o tzv. důkazní řízení, Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimku pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní závěry) soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34).
Pochybení ve výše uvedeném smyslu zjištěno nebylo. V podstatě se všemi námitkami, jež stěžovatelé nyní uplatňují v ústavní stížnosti, se obecné soudy již vypořádaly ve svých rozhodnutích. Otázkou, zda se v případě cihelny jednalo o zemědělský majetek ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., se soudy podrobně zabývaly, přičemž nalézací soud, maje na zřeteli závazný právní názor dovolacího soudu, provedl podrobné dokazování ohledně skutečnosti, zda budovy cihelny byly součástí původní zemědělské usedlosti či souvisely se zemědělskou výrobou, přičemž své závěry, že tomu tak nebylo, řádně zdůvodnil. Jde-li o interpretaci ustanovení §1 odst. 1 cit. zákona, je zřejmé, že ani v tomto ohledu nelze nic obecným soudům vytýkat, neboť zvolily takovou, již by bylo možno označit za spíše extenzivní (a tudíž ve prospěch stěžovatelů).
Jestliže stěžovatelé ve vztahu ke zmíněným dohodám namítali, že se okresní úřad, resp. Česká republika nemůže dovolávat jejich neplatnosti, pak i touto otázkou se zabývaly obecné soudy a jejich závěru - s ohledem na ustanovení §40a občanského zákoníku - taktéž není co vytknout. Pokud stěžovatelé tvrdí, že došlo k porušení §112 o. s. ř., není z ústavní stížnosti zřejmé, v čem konkrétně toto porušení mělo spočívat, a především pak není Ústavnímu soudu patrné, jaký by tato eventuální vada mohla mít vliv na výsledek předmětného soudního řízení, když vzájemný návrh na určení neplatnosti uvedených smluv byl v průběhu soudního řízení - ve prospěch stěžovatelů - zamítnut (a soudy se touto otázkou poté zabývaly jako otázkou předběžnou).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v napadených rozhodnutích nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že napadená rozhodnutí trpěla vadou neslučitelnou s požadavky ústavnosti, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2005