ECLI:CZ:US:2005:3.US.289.05
sp. zn. III. ÚS 289/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Správy silnic Moravskoslezského kraje, příspěvkové organizace, se sídlem Úprkova 1, 702 00 Ostrava-Přívoz, právně zastoupené JUDr. Ph.D. Markem Křížem, advokátem AK se sídlem Karola Śliwky 32/2, 733 01 Karviná-Fryštát, proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 4. 4. 2005, č. j. HEM-301-23.2.05-6925, spojené s návrhem na zrušení ust. §30 zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Ministerstva zdravotnictví, jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ust. §30 zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 6. 2005, se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 4. 4. 2005, č. j. HEM-301-23.2.05-6925, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení ust. §30 zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví").
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 4. 4. 2005, č. j. HEM-301-23.2.05-6925, Ministerstvo zdravotnictví podle ust. §59 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, potvrdilo rozhodnutí Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje se sídlem v Ostravě vydané dne 17. 12. 2004, pod č. j. 15575/213/04, kterým Krajská hygienická stanice Moravskoslezského kraje podle ust. §31 zákona o ochraně veřejného zdraví, nevyhověla žádosti Správy silnic Moravskoslezského kraje (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") o časově omezené povolení překročení hladin hluku na úseku silnice II/475 v Havířově.
II.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení, či tu kterou materii.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
Podmínkou, která musí být v zásadě splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, 2001, str. 330, shodně rovněž usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/01 a sp. zn. II. ÚS 143/2000). Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu).
Podle ust. §65 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (rozhodnutím), žalobou ve správním soudnictví domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Protože z podané ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka možnosti domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím podání žaloby ve správním soudnictví využila, nezbylo Ústavnímu soudu, než podanou ústavní stížnost (při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti) posoudit v této fázi jako nepřípustnou.
V souladu s ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
III.
Ve vztahu ke stěžovatelkou podanému návrhu na zrušení ust. §30 zákona o ochraně veřejného zdraví uvádí Ústavní soud následující:
Podle ust. §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu je návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy oprávněn podat ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 tohoto zákona.
V souladu s ust. §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jestliže shledá u návrhu podaného podle §64 odst. 1 až 4 důvody k odmítnutí podle odstavce 1 nebo podle písmena a).
Návrh na zrušení zákonného ustanovení podaný spolu s ústavní stížností (§74 zákona o Ústavním soudu) má akcesorickou povahu, a je-li ústavní stížnost odmítnuta z formálních důvodů [§43 odst. 1 písm. a) - e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí tento návrh osud ústavní stížnosti (srov. obdobně usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 22).
Vzhledem k výše uvedenému a také k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci byl Ústavní soud nucen mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou, neboť neshledal důvod k postupu podle ust. §75 odst. 2 cit. zák. Návrh na zrušení ust. §30 zákona o ochraně veřejného zdraví Ústavní soud odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 1 písm. c) cit. zák.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2005
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu