infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.06.2005, sp. zn. III. ÚS 302/04 [ usnesení / MUSIL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2005:3.US.302.04

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2005:3.US.302.04
sp. zn. III. ÚS 302/04 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2003 sp. zn. 5 To 23/03 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2002 sp. zn. 4 T 5/2001, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze a J. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se o d m í t á. Odůvodnění: I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti návrhu [ve smyslu ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], napadá stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2003 sp. zn. 5 To 23/03. Vrchní soud jako soud odvolací na základě odvolání stěžovatele (v dřívějším řízení obžalovaného) a spoluobžalovaného J. R. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2002 sp. zn. 4 T 5/2001 podle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu ve věci znovu rozhodl tak, že stěžovatele (a spoluobžalovaného J. R.) uznal vinnými ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst.1, odst. 4 trestního zákona, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle ustanovení §8 odst. 1 trestního zákona, §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, za což byl stěžovatel odsouzen podle ustanovení §250 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Odvolací soud dále podle ustanovení §228 odst. 1 trestního řádu a ustanovení §229 odst. 2 trestního řádu rozhodl o nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody. Důvodem tohoto postupu Vrchního soudu v Praze bylo zjištění, že v rozporu se zásadou obžalovací byl stěžovatel (a spoluobviněný J. R.) uznán prvoinstančním soudem vinným též několika dílčími skutky, pro které nebyla podána obžaloba. Proto odvolací soud tyto skutky, neobsažené v obžalobě, do enunciátu druhoinstančního rozsudku nezahrnul. Stěžovatel namítá, že oběma výše označenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), správně zřejmě ve smyslu čl. 36 Listiny (pozn. Ústavního soudu) a právo na obhajobu (ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny). V souvislosti s tvrzeným porušením práva na soudní ochranu stěžovatel argumentuje tím, že po prostudování spisu stěžovatelem údajně "vyvstala potřeba" doplnit vyšetřování dalšími listinnými důkazy a výslechem stěžovatele. Tyto úkony měly být podle písemného vyrozumění vyšetřovatele provedeny dne 2. 4. 2001 a týž den mělo být obviněným a jejich obhájcům umožněno prostudování doplněného spisového materiálu. Protože však listinné důkazy nebyly k dispozici, prostudování spisu prý neproběhlo. Avšak ještě téhož dne bylo obhájkyní navrženo doplnit vyšetřování výslechem obviněného R. a jeho rodičů jako svědků. Tyto návrhy na doplnění vyšetřování nejprve vyšetřovatel akceptoval a po dohodě s obhájkyní stanovil výslech obviněného R. na den 6. 4. 2001. Přes takto stanovený termín vyšetřovatel dne 5. 4. 2001 návrhy na doplnění dokazování odmítl a vyrozuměl o tomto odmítnutí obhájce a zaslal jak jemu, tak i stěžovateli kopie všech úkonů provedených po prostudování spisu s tím, že ve stejný den podal návrh na podání obžaloby. Ze znění ustanovení §166 odst. 1 trestního řádu stěžovatel dovozuje, že pokud nebylo obhájci a stěžovateli umožněno prostudování doplněného spisového materiálu, došlo k porušení citovaného ustanovení ve vztahu k ustanovení §2 odst. 13 trestního řádu. Takové jednání vyšetřovatele bylo podle názoru stěžovatele účelové a jeho cílem bylo podat obžalobu ještě ve lhůtě stanovené zákonem pro trvání vazby v přípravném řízení a předejít tak jinak nezbytnému propuštění stěžovatele z vazby na svobodu. Ve svém důsledku mělo jít prý o tak závažnou vadu přípravného řízení, která je v řízení před soudem již nezhojitelná. II. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2002 sp. zn. 4 T 5/2001 se zjišťuje, že stěžovatel (shodně jako obžalovaný J. R.) byl uznán vinným trestným činem podvodu (ad I/1-410 rozsudku) podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle ustanovení §8 odst. 1 trestního zákona ve vztahu k ustanovení §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, za což byl stěžovatel odsouzen podle ustanovení §250 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a rovněž mu byla podle ustanovení §228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu. Podle ustanovení §229 odst. 2 trestního řádu byli ostatní poškození se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že po rozsáhlém dokazování dospěl ke shodným skutkovým závěrům jako obžaloba. Trestná činnost stěžovatele (zkráceně řečeno) spočívala v tom, že v době od května 1999 do 24. 2. 2000 spolu s odsouzeným J. R. v 386 případech na různých místech v P., jednak prostřednictvím inzerce v tisku podvodně nabízeli získání nájemní smlouvy k bytu v majetku Magistrátu hlavního města Prahy, vyhotovili za úplatu fiktivní nájemní smlouvy k různým bytům, přičemž za tuto službu inkasovali dohodnutou částku, a dále nejméně v době od 17. 1. 2000 jménem společnosti INVESTFIN s. r. o., nabízeli formou inzerce finanční půjčky, jejichž poskytnutí bylo podmíněno vstupem žadatelů do tzv. Finančního a prodejního klubu a složením částky 5 % z požadované půjčky jako klubovního příspěvku, přičemž takto vylákané finanční prostředky si oba odsouzení ponechávali pro svoji potřebu. Celková výše podvodně vylákaných finančních prostředků přesahuje částku 10 miliónů Kč. Městský soud v Praze posoudil jednání stěžovatele popsané pod bodem I. výroku rozsudku jako pokračující trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, dílem dokonaný, v sedmi skutcích dílem pokusu podle ustanovení §8 odst. 1 trestního zákona. S ohledem na stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele a s přihlédnutím ke ztížení možnosti jeho nápravy, která závisí na přiznání viny, dospěl soud prvního stupně k závěru o výši uloženého trestu odnětí svobody, která je v horní polovině zákonné trestní sazby (§250 odst. 4 trestního zákona). Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 9. 2003 sp. zn. 5 To 23/03 k odvolání stěžovatele a obžalovaného J. R. podle ustanovení §258 odst. 1 písm. a), b), e), f), odst. 2 trestního řádu zrušil ohledně jmenovaných odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a podle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu ve věci znovu rozhodl. Vrchní soud stěžovatele uznal vinného skutky blíže popsanými v předmětném rozsudku, které shodně se soudem prvostupňovým kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle ustanovení §8 odst. 1 trestního zákona, ustanovení §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, za což stěžovatele (a spoluobžalovaného J. R.) odsoudil podle ustanovení §250 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou a podle ustanovení §228 odst. 1 trestního řádu oběma odsouzeným uložil povinnost nahradit škodu poškozeným vyjmenovaným v citovaném rozsudku. Podle ustanovení §229 odst. 2 trestního řádu odkázal další poškozené, rovněž v citovaném rozsudku jmenovitě uvedené, se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že stěžovatel své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil tím, že v průběhu řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, došlo k podstatným vadám řízení. Ty podle názoru stěžovatele zkrátily jeho právo na obhajobu tím, že po seznámení s výsledky vyšetřování došlo k doplnění dokazování, ale poté již stěžovatel s výsledky vyšetřování opětovně seznámen nebyl; dále stěžovatel namítal neúplnost provedeného dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů. Odvolací soud poté, co mimo jiné přezkoumal správnost postupu v řízení, které předcházelo rozsudku soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že nedošlo k žádným podstatným vadám řízení, které by měly vliv na právo stěžovatele na obhajobu nebo na řádné objasnění věci. K procesní námitce stěžovatele odvolací soud uvedl, že po seznámení všech obviněných s výsledky vyšetřování ve dnech 6. 3. - 9. 3. 2001, při kterém nebyly vzneseny návrhy na doplnění dokazování, vyšetřovatel naplánoval na den 2. 4. 2001 ráno výslech stěžovatele a po něm i nové seznámení všech obviněných a jejich obhájců s výsledky vyšetřování; o této skutečnosti písemně informoval obhájce. Stěžovatel se však rozhodl v přípravném řízení nevypovídat a poté vyšetřovatel zamítl návrh obhájkyně obžalovaného J. R. na doplnění dokazování z téhož dne a spis neprodleně předložil s návrhem na konečné opatření státnímu zástupci. Obvinění a jejich obhájci obdrželi kopii protokolu o výslechu stěžovatele, takže tento postup nelze považovat za podstatnou vadu řízení, protože fakticky nedošlo k rozmnožení důkazního materiálu v této věci. Rovněž námitka o neúplnosti dokazování není podle názoru odvolacího soudu opodstatněná, neboť v hlavním líčení před soudem prvního stupně byly provedeny všechny důkazy podstatné pro náležité zjištění skutkového stavu věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Způsob hodnocení provedených důkazů označil odvolací soud jako odpovídající zásadám vyjádřeným v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Úvahy, jimiž se soud prvního stupně při hodnocení důkazů řídil, jsou podle názoru odvolacího soudu dostatečně jasným a srozumitelným způsobem vyjádřeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako to, z kterých skutečností při svých skutkových zjištěních vycházel a které důkazy vzal za prokázané. Soud prvního stupně rovněž vysvětlil, z jakého důvodu neuvěřil obhajobě obžalovaných, že sami byli uvedeni v omyl jednáním dalších osob, o nichž však neuvedli žádné identifikační údaje. Městskému soudu v Praze odvolací soud však vytkl, že ve výroku o vině došlo k určitým "nepřesnostem", neboť i když je v odůvodnění jeho rozsudku uvedeno, že výrok se ve všech bodech opírá o výpovědi poškozených, skutková zjištění uvedená v bodech I/7, 20, 46, 76, 107, 212, 242, 319, 327 a 359 výroku rozsudku s těmito výpověďmi plně nekorespondují. Protože veškerá tato pochybení byla učiněna v neprospěch stěžovatele (a J. R.), bylo je nutné napravit. Odvolací soud připomněl, že Městský soud v Praze rozhodoval v této věci rozsudkem již za účinnosti novely trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb., který v ustanovení §11 odst. 12 trestního řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2002) uvádí, že skutkem se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak, proto není přípustné, aby soud u pokračujícího trestného činu uznal obžalovaného vinným dílčím skutkem, pro který obžaloba nebyla podána, byť podle znění trestního zákona tvořily jeden pokračující trestný čin ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 trestního zákona. Pokud tedy soud prvního stupně pod body I/388-410 výroku uznal oba obžalované vinnými dílčími útoky pokračujícího trestného činu podvodu (podle ustanovení §250, odst. 1, odst. 4 trestního zákona), které nebyly obsaženy v žalobním návrhu, zdůraznil odvolací soud, došlo k porušení zásady obžalovací a k částečnému pochybení ve výroku o náhradě škody. Proto odvolací soud z podnětu odvolání obou obžalovaných napadený rozsudek zrušil v celé části, která se týká jak stěžovatele, tak i J. R. a ve věci za podmínek podle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl, jak je uvedeno výše. V právní kvalifikaci projednávaného skutku se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně s tím, že jednotlivé dílčí útoky naplňují vždy stejnou skutkovou podstatu trestného činu podvodu a tvoří jeho pokračování, aniž je rozhodné, že k uskutečnění svého záměru použili oba obžalovaní dvě odlišné záminky. Uvedeného trestného činu se dopustili obžalovaní jako spolupachatelé ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona v úmyslu přímém [§4 písm. a) trestního zákona]. S ohledem ke snížení rozsahu trestné činnosti a tím i výše škody a ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině, musel být zrušen i výrok o uloženém trestu, který se stal s ohledem na výše uvedené nepřiměřeně přísným. V další části odůvodnění odvolací soud uvedl, jaké důvody jej vedly k uložení mírnějšího trestu a podrobně rozvedl, které důvody ho (mimo zrušeného výroku o vině) vedly i ke zrušení výroku o náhradě škody. III. Ústavní soud si pro posouzení námitek stěžovatele připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 5/2001 a z něj zjistil následující skutečnosti: Na č. l. 6227 vyšetřovacího spisu je založen záznam o prostudování spisu Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování Praha 9 ze dne 7. 3. 2001, z něhož vyplývá, že stěžovateli bylo tento den na základě jeho předchozího písemného vyrozumění i vyrozumění jeho obhájkyně, která se z úkonu omluvila, umožněno v přiměřené době prostudovat spisy, aniž stěžovatel vznesl nějaké návrhy na doplnění dokazování. Prostudování spisu bylo ukončeno dne 9. 3. 2001, aniž byly učiněny návrhy na doplnění dokazování v předmětné věci. Na č. l. 6282 se nachází oznámení vyšetřovatele ze dne 21. 3. 2001 o konání úkonů plánovaných na den 2. 4. 2001, a to přeslechnutí stěžovatele v době od 8.30 hod. a poté opětovné prostudování spisu obviněnými s tím, že prostudování spisu bude provedeno jen u dalších písemností, které budou do spisu založeny po jejich předchozím prostudování. Podle protokolu o výslechu stěžovatele ze dne 2. 4. 2001 (na č. l. 6279-6281) stěžovatel po zákonném poučení odmítl vypovídat. Na č. l. 6283-4 je založena faxová zpráva obhájkyně stěžovatele ze dne 2. 4. 2001 s návrhem na doplnění vyšetřování. Tento návrh byl vyšetřovatelem podle ustanovení §166 odst. 1 trestního řádu odmítnut s tím, že navrhovaná doplnění nepovažuje za nutná (č. l. 6285) a současně bylo stěžovateli a jeho obhájkyni zasláno 10 ks kopií listů spisu (včetně kopie protokolu o výslechu stěžovatele ze dne 2. 4. 2001), které byly do spisu založeny po jeho prostudování. Dne 5. 4. 2001 byl podle ustanovení §166 odst. 3 trestního řádu předložen vyšetřovací spis a návrh na podání obžaloby Městskému státnímu zastupitelství v Praze (č. l. 6288-6334). Po zvážení shora uvedených skutečností ve vztahu k námitkám stěžovatele o údajném porušení jeho práva na obhajobu a na spravedlivý proces dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Stěžejní námitkou, obsaženou v ústavní stížnosti, je tvrzení stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení porušily jeho právo na obhajobu a na soudní ochranu tím, že údajně nepostupovaly podle ustanovení §166 odst. 1 trestního řádu. Vyšetřovatel prý poté, co uznal vyšetřování za skončené s tím, že dosavadní výsledky postačují k podání obžaloby, měl povinnost umožnit stěžovateli a jeho obhájkyni v přiměřené době "prostudovat již doplněný spisový materiál", což se prý nestalo. Ústavní soud nepokládá vznesenou námitku za důvodnou. Ustanovení §166 odst. 1 trestního řádu je v obecné rovině nutno chápat jako jeden z významných instrumentů ochrany práv obviněného na realizaci jeho obhajoby. Z tohoto důvodu je vždy nezbytné sledovat, zda obviněnému a jeho obhájci byla poskytnuta možnost prostudovat po skončení vyšetřování spisy včetně jejich příloh a případně učinit návrhy na doplnění dokazování. V předmětné trestní věci bylo toto právo realizováno. Z připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 5/2001 vyplývá, že po prostudování spisů nedošlo k rozšíření důkazních materiálů, neboť stěžovatel dne 2. 4. 2004 odmítl vypovídat. Pokud byly kopie protokolu o tomto úkonu a dalších listin založených ve vyšetřovacím spise zaslány vyšetřovatelem stěžovateli a jeho obhájkyni, byl dodržen zcela korektní postup, který v žádném rozměru nedosahuje úrovně protiústavnosti, jak se snaží prokazovat stěžovatel. Ostatně touto námitkou se v odvolacím řízení zabýval i vrchní soud, který zcela správně, s odkazem na rozpor stěžovatelova tvrzení s obsahem vyšetřovacího spisu, konstatoval, že v postupu vyšetřovatele v této situaci neshledal žádnou zásadní vadu řízení, která by mohla mít vliv na možnost uplatnění práva obhajoby nebo na zajištění řádného objasnění věci. Přisvědčit nelze ani další námitce stěžovatele, že by snad odmítnutí návrhu na doplnění dokazování výslechem rodičů spoluobviněného a J. R. vyšetřovatelem bylo účelové s cílem porušit práva stěžovatele na obhajobu. Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel byl v řízení zastoupen obhájcem, jehož v průběhu vyšetřování několikrát měnil. Jeho obhájce měl dostatek času i prostoru pro hájení práv svého mandanta, což ostatně stěžovatel mimo již výše uvedenou jedinou procesní námitku v průběhu trestního řízení nijak nezpochybňoval. Ústavní soud v předmětné věci nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly oprávněnosti tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv a svobod ve smyslu čl. 36 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Ze všech těchto důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, jako zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. června 2005 Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2005:3.US.302.04
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 302/04
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 6. 2005
Datum vyhlášení  
Datum podání 13. 5. 2004
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.13, §166
  • 2/1993 Sb., čl. 40 odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstřík  
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-302-04
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 47598
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-16