ECLI:CZ:US:2005:3.US.474.04
sp. zn. III. ÚS 474/04
Usnesení
III.ÚS 474/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci navrhovatele A. D., zastoupeného Mgr. Ivanou Quittovou, advokátkou se sídlem Msgr. Šrámka 1183/20, 741 01 Nový Jičín, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. února 2004 č. j. 4 To 18/2004-309 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 13. srpna 2003 č. j. 21 T 17/2002-259, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, plynoucích z čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak bylo zjištěno z připojeného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 21 T 17/ 2002, jejž si za účelem posouzení stížnosti Ústavní soud vyžádal, označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací nevyhověl odvolání stěžovatele, když toliko změnil výrok soudu nalézacího s tím, že se stěžovatel zařazuje pro výkon trestu dle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. V mezích odvoláním vymezeného přezkumu zůstal takto nezměněn rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku pod bodem 5), jímž byl stěžovatel pro blíže popsaný skutek uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák., a dále výrok o trestu, pokud jím byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců.
Stěžovatel své stížnostní body návrhu vystavěl na výtce, dle níž obecné soudy nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci. Tvrdí, že jeho výpověď ve vztahu ke stíhanému skutku byla pravdivá, přičemž došlo k nesprávnému hodnocení důkazů, když stran skutkového stavu věci byly za rozhodující považovány zejména výslechy spoluobžalovaného a svědka F. B., v jehož výpovědích, a to navzdory krátkým časovým odstupům, byly rozpory. Z těchto důvodů stěžovatel v rámci odvolacího řízení navrhl doplnit dokazování o vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - psychiatrie za účelem posouzení věrohodnosti tohoto svědka. Krajský soud přitom, jak stěžovatel uvedl, o tomto jeho návrhu nerozhodl (§216 odst. 1 tr. řádu), bez dalšího přistoupil k závěrečným řečem a posléze jej odsoudil. Proto se stěžovatel domáhal kasace v záhlaví označených rozhodnutí.
Ústavní stížnost byla posouzena z hlediska namítaného dotčení ústavních kautel (čl. 83 Ústavy ČR) jako zjevně neopodstatněná.
Pokud se stěžovatel dovolával odlišného hodnocení ve věci provedených důkazů, obecné soudy dostatečným způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřely. Rovněž i řádně uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů, pokud si tyto vzájemně odporovaly. V tomto ohledu jsou jejich myšlenkové operace výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR, když pouze pro úplnost se dodává, že jimi učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, pročež nebyl založen důvod pro ingerenci Ústavního soudu (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79, II. ÚS 182/02, tamtéž, Sv. 31, č. 130 a další).
Neobstojí potom ani námitka tzv. opomenutého důkazu ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Ze spisu obecného soudu se podává, že obhájkyně stěžovatele v rámci veřejného zasedání o odvolání navrhla vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie, který odůvodnila nutností posoudit věrohodnost F. B. jako svědka, a to pro značné rozpory v jeho výpovědi. Následně bylo prohlášeno usnesení, že o tomto návrhu bude rozhodnuto v závěrečné poradě senátu, k čemuž také došlo, když byl předmětný návrh usnesením Krajského soudu v Ostravě zamítnut (č. l. 303, 304). Z pohledu kontextuálního je rozhodné, že v odůvodnění rozsudku se odvolací soud vypořádal s rozpory ve výpovědích svědka B., resp. že ve vztahu ke stabilizaci skutkového děje vycházel z částí, v nichž rozpory neshledal, především však ve shodě se soudem nalézacím vyšel z výpovědí svědka (poškozeného) L. Z. (podporované co do její věrohodnosti závěry vypracovaného znaleckého posudku) a svědků A. V. a J. Š. Vyvodil tak nepřímo nadbytečnost navrženého důkazu.
V důsledku toho, že porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta ve výše popsaném rozsahu pro zjevnou neopodstatněnost; v části brojící (z hlediska petitu, jímž je Ústavní soud vázán) proti odvoláním nenapadeným výrokům nalézacího soudu stalo se tak pro nepřípustnost [§43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. června 2005