ECLI:CZ:US:2005:3.US.493.05
sp. zn. III. ÚS 493/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. prosince 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti L. A., zastoupeného JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem Gorkého 11, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. července 2005 sp. zn. 4 To 52/2005 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2005 sp. zn. 50 T 1/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně garantovaná práva zakotvená v čl. 8 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel navrhnul, aby Ústavní soud věc projednal přednostně ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") je stíhán pro pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 6. května 2004 sp. zn. 70 Nt 3593/2004 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2005 sp. zn. 50 T 1/2005 byl stěžovatel podle §71 odst. 6 tr. ř. ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. července 2005 sp. zn. 4 To 52/2005 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl zbaven osobní svobody v rozporu se zákonem, neměl možnost být při rozhodování o ponechání ve vazbě osobně slyšen a uvádět skutečnosti na svou obhajobu či skutečnosti vyvracející důvody vazby. Soudy přitom neuvedly jedinou konkrétní skutečnost, na základě které by se bylo možno domnívat, že se bude vyhýbat trestnímu stíhání či opakovat trestnou činnost, ale vazbu zdůvodnily jen povšechným způsobem.
Dle stěžovatele se nalézací soud při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě vůbec nezabýval otázkou, proč pro obtížnost věci nebo z jiných vážných důvodů nebylo možno trestní stíhání skončit rychleji. Nedostatečnou argumentaci se sice pokusil napravit stížnostní soud, ovšem podle názoru stěžovatele, pokud splnění této podmínky nebylo před soudem prvního stupně vůbec zjišťováno, nemůže tuto vadu stížnostní soud zhojit.
Stran důvodu útěkové vazby stěžovatel uvádí, že je ohrožen trestem v rozpětí dvou až deseti let, přičemž dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 je tento vazební důvod dán, pokud existuje reálné ohrožení trestem alespoň osm let. Z okolností případu však nijak nevyplývá, že by bylo možno očekávat uložení trestu v horní čtvrtině trestní sazby. Útěková vazba je tak podle stěžovatele odůvodněna pouze skutečností, že se měl dle záznamu Policie ČR pokusit při zadržení o útěk, což však není pravda. Policie ČR měla údajně pokus o útěk zaznamenat na videozáznamu, který však měl být následně vyhodnocen jako pro řízení nevýznamný a přemazán, a to navzdory skutečnosti, že Policie ČR i Krajské státní zastupitelství v Brně věděly, že tento důkaz pokládá obhajoba za významný. Pokud tedy vinou orgánů činných v trestním řízení došlo ke zničení tohoto klíčového důkazu, o který se opírá důvodnost útěkové vazby, je nutno vycházet z výpovědi stěžovatele a dalších obviněných, kteří jakýkoliv pokus o útěk popírají. Samotný pokus o útěk navíc neodůvodňuje obavy, že by se stěžovatel skrýval, neboť v tomto ohledu je třeba vzít v úvahu psychologické faktory vzniklé při policejním zásahu.
Co se důvodnosti předstižné vazby týče, nepostačuje podle názoru stěžovatele existence samotné skutečnosti, že je osobou několikrát trestanou, navíc nebyl nikdy stíhán pro obdobnou trestnou činnost. Pokud stížnostní soud konstatoval, že stěžovatel páchal trestnou činnost v rámci organizované skupiny, jedná se o závěr, který je možno učinit pouze na základě provedeného dokazování a stížnostnímu soudu nepřísluší. V řízení nebylo zjištěno, že by stěžovatel byl schopen dodat větší množství omamné látky, jakkoliv dodání většího množství bylo skrytě působícím rakouským policistou požadováno.
II.
Ústavní soud vyhověl žádosti stěžovatele o přednostní projednání jeho ústavní stížnosti, neboť je i nadále vazebně stíhán a je tak aktuálně omezena jeho osobní svoboda.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení, Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně odkázala na obsah napadeného usnesení a rovněž na listiny připojené k vyjádření - kopie části spisového materiálu s tím, že dne 18. 8. 2005 byl vyhlášen rozsudek, proti kterému stěžovatel podal odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci odkázal na obsah napadeného usnesení druhoinstančního soudu s tím, že stěžovatel odlišně hodnotí konkrétní skutečnosti, na jejichž základě soudy dospěly k závěru o důvodnosti jeho vazby, navíc se stěžovatel nezmiňuje o všech relevantních okolnostech projednávaného případu. Pokud stěžovatel uvádí, že důvodnost útěkové vazby se opírá o skutečnost, že se při svém zadržení pokusil o útěk, je toto tvrzení zavádějící a neúplné, neboť tato skutečnost byla vrchním soudem vyhodnocena jako podpůrná a nerozhodující, přičemž existence útěkové vazby se opírá zejména o reálnou hrozbu citelného trestu. Pokud stížnostní soud argumentoval závažnými okolnostmi projednávaného případu, nevyslovil své přesvědčení o vině stěžovatele, ale pouze pro účely vazebního řízení vyslovil vyšší stupeň pravděpodobnosti, že stěžovatel měl posuzovanou trestnou činnost spáchat. Dle předsedy senátu stěžovatel rovněž nepřesně interpretuje závěry vrchního soudu co do důvodnosti předstižné vazby, kterou stížnostní soud shledal zejména s ohledem na skutečnost, že žalovaným jednáním si stěžovatel i ostatní obvinění chtěli do budoucna zajistit další odběr velkého množství omamné látky. Pokud stížnostní soud doplnil a konkretizoval podmínky dle §71 odst. 4 tr. ř., jelikož soud prvního stupně opominul ve svém usnesení uvést některé podmínky pro ponechání stěžovatele ve vazbě, jedná se podle názoru předsedy senátu o formální pochybení, které byl stížnostní soud oprávněn napravit. K námitce stěžovatele, že nebyl osobně slyšen, předseda senátu konstatoval, že stěžovatel tuto námitku v řízení před vrchním soudem nevznesl a požadavek být osobně slyšen v podané stížnosti neuvedl, v zásadě jen opakoval skutečnosti, které byly předmětem jeho předchozích stížností a na které soudy již reagovaly. Z těchto důvodů předseda senátu vrchního soudu navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Stěžovatel v replice na vyjádření účastníků řízení uvedl, že ve většině svých podání týkajících se vazebních věcí trval na provedení svého výslechu a za skutkového stavu věci bylo namístě jeho provedení bez dalšího. K vazebnímu důvodu dle §67 písm. a) tr. ř. stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 389/05, dle kterého není přípustný jako jediný důvod uvalení vazby ohrožení vysokým trestem bez zjišťování dalších relevantních skutečností, jakož i zjištění, zda by účelu vazby nemohlo být dosaženo jiným opatřením. K důvodu vazby dle §67 písm. c) tr. ř. pak stěžovatel uvedl, že nebylo prokázáno jeho údajné jednání opatřit si do budoucna další odbyt velkého množství omamné látky a toto tvrzení není obsaženo ve skutkové větě obžaloby ani rozsudku.
Z příloh připojených k vyjádření předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. srpna 2005 sp. zn. 50 T 1/2005 byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Pro stejnou trestnou činnost byli dále odsouzeni obžalovaní H. T. a M. K. D.
III.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud tyto orgány postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů by byl dán pouze tehdy, pokud by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257), přičemž tento závěr platí rovněž pro rozhodnutí ostatních orgánů činných v trestním řízení.
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce výroky a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti uplatňuje několik okruhů námitek, předně zpochybňuje existenci vazebních důvodů, dále vytýká soudu prvního stupně, že se nezabýval okolnostmi dle §71 odst. 4 tr. ř. a konečně, že nebyl ve vazebním řízení osobně slyšen. K jednotlivým námitkám uvádí Ústavní soud následující:
Stěžovatel byl ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř., kde se praví:
"Obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava,
a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, ...
c) že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil,
a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením."
Ústavní soud konstatuje, že krajský soud a zejména pak vrchní soud v napadených rozhodnutích přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem vyložily, z jakých konkrétních skutečností vyplývají důvody pro uložení vazby podle §67 písm. a), c) tr. ř.
Krajský soud v napadeném usnesení mj. konstatoval, že obžalovaní páchali trestnou činnost jako členové organizované skupiny za účelem dosažení finančního zisku a to na území České republiky a Rakouska, stěžovatel je osobou opakovaně soudně trestanou a měl opakovaně zkontaktovat odběratele drog (str. 2-3 usnesení).
Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí k důvodu útěkové vazby mj. uvedl, že obviněný je reálně ohrožen uložením vysokého trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby od dvou do deseti let, skutek přitom vykazuje prvky vysoké připravenosti, plánovitosti a organizovanosti, existenci tohoto vazebního důvodu také podporuje zjištění uvedené ve spisovém matriálu, že se obžalovaní při zadržení Policií ČR měli chovat agresivně a pokusit se uprchnout, nicméně zdůraznil, že tato okolnost jen doplňuje rozhodné skutečnosti pro důvodnou obavu z útěku obžalovaných. Důvodnost předstižné vazby pak vrchní soud shledal ve skutečnosti, že obžalovaní měli tvořit organizovanou skupinu zabývající se prodejem omamných látek a že do budoucna si chtěli zajistit odbyt velkého množství této látky (str. 5-6 usnesení).
Ústavní soud na shora konstatované odůvodnění obecných soudů odkazuje a dále uvádí, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti (nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby. Ve věci vazebního důvodu podle ustanovení §67 písm. a) tr. ř. Ústavní soud odkazuje na svůj nález sp. zn. III. ÚS 566/03, v němž vyslovil závěr, že hrozba vysokým trestem odnětí svobody může být konkrétní skutečností, jež zakládá sama o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání buď tím, že uprchne, anebo tím, že se bude skrývat. Hrozba vysokým trestem je v případě stěžovatele nepochybně dána, což odůvodnil vrchní soud s ohledem na organizovanost a plánovanost jednání obžalovaných a je potvrzena i nepravomocně uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání devíti let. Ústavní soud nepokládá za nutné zabývat se blíže tvrzením stěžovatele, že se při zadržení nepokusil o útěk, neboť tato skutečnost, jak je dostatečně zřejmé z usnesení vrchního soudu, nebyla hlavním důvodem vedoucím k závěru o důvodnosti uložení útěkové vazby, kterým je dostatečně individualizovaná hrozba vysokého trestu.
Pokud obecné soudy dovodily existenci předstižné vazby dle §67 písm. c) tr. ř. s ohledem na předchozí trestní minulost stěžovatele, jakož i vzhledem ke skutečnosti, že obžalovaní si chtěli do budoucna zajistit další odbyt velkého množství omamné látky, nelze ani tomuto závěru vytýkat nekonkrétnost či jiné pochybení. Pokud stěžovatel namítá, že nebylo zjištěno, že by se snažil zajistit další odbyt velkého množství omamné látky, nelze tomuto jeho tvrzení přisvědčit. Jak vyplývá z výpovědi utajeného svědka vystupujícího pod jménem P., stěžovatel mu sdělil, že má zájem v budoucnu dělat i další obchody, které by mohly být levnější, a sice 600,- Kč za gram (str. 23 rozsudku ze dne 18. srpna 2005), tomu odpovídá i jednání dalšího obžalovaného H. T., který dle výroku o vině nabídnul P. vzorky heroinu z celkového množství 24 kg (str. 3 citovaného rozsudku). Závěr obecných soudů učiněný ve vazebním řízení, že stěžovatel páchal trestnou činnost v rámci organizované skupiny, nepředjímá závěr o jeho vině, navíc je zřejmé, že v případě rozhodování o důvodnosti vazby je nutno okolnosti, za kterých měl být dle obžaloby trestný čin spáchán, vzít v úvahu.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem stížnostního soudu, že pokud se soud prvního stupně nezabýval naplněním podmínek dle §71 odst. 4 tr. ř. (tj. zda nebylo možno pro obtížnost věci nebo z jiných vážných důvodů trestní stíhání v předcházející lhůtě vazby dříve skončit), bylo možno toto pochybení napravit v rámci přezkumné činnosti a vytknutou vadu odstranit. Dle názoru Ústavního soudu se nejedná o neodstranitelnou vadu, kvůli které bylo nutno usnesení nalézacího soudu zrušit, a to zejména s ohledem na skutečnost, že podmínky dle §71 odst. 4 tr. ř. byly ve věci zjevně dány a stížnostním soudem byly přesvědčivým způsobem zhodnoceny (srov. str. 7 usnesení vrchního soudu).
Pokud jde o námitku stěžovatele, týkající se absence slyšení, Ústavní soud konstatuje, že se ve své rozhodovací činnosti v nedávné době opakovaně zabýval právem obviněného být při rozhodování o vazbě slyšen soudem jako procesní strana (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02, Pl. ÚS 45/04, IV. ÚS 269/05).
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 239/2005 Sb.) Ústavní soud uvedl, že mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody náleží i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 269/05 Ústavní soud judikoval, že účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi základní pravidla soudního řešení sporů.
Z těchto závěrů ovšem nelze vyvozovat povinnost soudu ve všech případech konat automaticky slyšení vazebně stíhaného při každém rozhodování o dalším trvání vazby. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného.
Ústavní soud při zvažování otázky, zda stěžovateli nebylo postupem obecných soudů omezeno jeho právo uplatnit veškeré jeho návrhy a námitky proti prodloužení vazby, vzal v úvahu též skutečnost, že napadená rozhodnutí (ze dne 19. 5. 2005 a ze dne 12. 7. 2005) byla vynesena sice v neveřejném zasedání, avšak v době, kdy v téže trestní věci paralelně probíhala hlavní líčení se stěžovatelem před Krajským soudem v Brně. Tato hlavní líčení konaná za přítomnosti stěžovatele a jeho obhájkyně probíhala ve dnech 8. až 10. března 2005, 6. dubna 2005, 28. června 2005, 16., 17. a 18. srpna 2005. Ve všech těchto případech mohl stěžovatel nebo jeho obhájkyně uplatnit bezprostředně před soudem veškeré skutečnosti prospívající obžalovanému, které by svědčily pro odpadnutí důvodů vazby. Námitky a návrhy stěžovatele, včetně těch, které jsou zmiňovány v ústavní stížnosti, byly soudům předkládány rovněž v opakovaných žádostech o propuštění z vazby a ve stížnostech proti zamítnutí těchto stížností. Lze tedy konstatovat, že s těmito skutečnostmi byly obecné soudy dostatečně seznámeny, a jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí, napadených ústavní stížností, vzaly je v potaz. Nelze tedy dovodit, že postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu přístupu k soudu a na právu na obhajobu.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. V procesním postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal Ústavní soud žádné ústavně relevantní závady. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu