ECLI:CZ:US:2005:3.US.564.05
sp. zn. III. ÚS 564/05
Usnesení
III. ÚS 564/05
Ústavní soud rozhodl dne 22. prosince 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem v Praze 2, Uruguayská 178/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. června 2005, čj. 33 Odo 538/2004-330, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2003, čj. 27 Co 215/2003-306, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. října 2001, čj. 3 C 2/95-270, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas Ústavnímu soudu, brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů. Okresní soud Praha-východ v záhlaví označeným rozsudkem uložil stěžovateli (v řízení před obecnými soudy žalovanému) povinnost zaplatit žalobci částku 150 617,- Kč s příslušenstvím. Vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník V. S. (v řízení před obecnými soudy žalobce) investoval ze svých prostředků do nemovitostí, jejichž vlastníkem je stěžovatel (žalovaný), a nemovitosti tím zhodnotil. Šlo o plnění z právního důvodu, který odpadl, a tím se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Podle §451 obč. zák. je stěžovatel povinen vedlejšímu účastníkovi bezdůvodné obohacení vydat. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci částku 150 617,- Kč, zatímco ve výroku o jeho povinnosti zaplatit úrok z prodlení a ve výrocích o nákladech řízení jej zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl, když nedovodil přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud ČR odkázal na své rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 944/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9/1998 pod označením SJ 66/98, kde Nejvyšší soud ČR vyslovil jak relevantní právní názor o důvodu nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu (nyní bezdůvodného obohacení), tak právní názor o promlčení práva a běhu promlčecí doby. Protože právní otázka, jak posuzovat případ investic nevlastníka do majetku jiné osoby motivovaných příslibem budoucího převodu, již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a protože odvolací soud tuto otázku v tomto konkrétním případě posoudil v souladu s judikaturou, nemohl být ani dán zásadní právní význam napadeného rozsudku ani z hlediska novosti řešení právní otázky, ani pro rozpor jejího řešení s hmotným právem.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že shora uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Nenapadá prý jen pouhý "právní názor obecných soudů, ale tu skutečnost, že obecný soud nevzal v úvahu všechno, co bylo pro posouzení této věci relevantní". Podle smluvního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem měl vedlejší účastník jako uživatel nemovitostí pouze právo realizovat záměry stěžovatele, pokud jde o opravy a úpravy nemovitostí, avšak investovat do nemovitostí o své vlastní vůli oprávněn nebyl a neopravňovalo ho k tomu ani očekávání, že se stane jejich vlastníkem. Pokud tedy přesto investice prováděl, šlo od počátku o plnění bez právního důvodu, nikoli o plnění z právního důvodu, který odpadl. Z tohoto důvodu běží promlčecí doba, a to subjektivní i objektivní, od okamžiku vynaložení investic. K stěžovatelově námitce promlčení mělo proto být přihlédnuto. Nelze na tento případ mechanicky aplikovat právní názor Nevyššího soudu ČR vyslovený ve shora citovaném případě 2 Cdon 944/97.
Ústavní stížnost je dílem nepřípustná, dílem zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je nepřípustná, pokud napadá ty části rozsudku soudu Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, ohledně kterých nebylo pravomocně řízení skončeno, protože Krajský soud v Praze touto ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil část rozsudku Okresního soudu Praha-východ ve výroku I. ohledně úroků z prodlení a ve výroku II. a III., a věc soudu prvého stupně v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Podle ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V této části tedy řízení pravomocně neskončilo napadenými rozhodnutími a není tedy v této fázi řízení na Ústavním soudu, aby se danou věcí zabýval.
Ústavní stížnost je tedy přípustná jen ohledně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a dále rozsudku Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, co se týče samotné žalované částky ve výši 150 617,- Kč, neboť v této části bylo rozhodnutí soudu prvého stupně Krajským soudem v Praze potvrzeno, a proto jen v této části bylo také řízení pravomocně skončeno. V této části je nicméně ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, pokud jde o tu část ústavní stížnosti, která je přípustná, především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález III. ÚS 84/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 a ustálená judikatura).
Ve věci napadané touto ústavní stížností je zjevné, že jde o druhou z obou uvedených možností. Rozhodnutí všech tří obecných soudů nevybočují z ústavou stanoveného rámce. Soudy podrobně vyhodnotily všechny důkazy a zvážily proti sobě stojící tvrzení. Do závěru obecných soudů proto nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jejich argumentaci žádný protiústavní exces. Ze stejných důvodů nepřipadá v úvahu ani námitka porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tím méně pak připadá v úvahu výtka o porušení základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť rozhodováním obecných soudů podle občanskoprávních ustanovení o bezdůvodném obohacení nemůže být zasaženo do základního práva stěžovatele vlastnit majetek.
Posouzení otázek, které Ústavnímu soudu předkládá stěžovatel, je v zásadě výlučnou doménou obecných soudů, všechny tři obecné soudy v této otázce rozhodly shodně, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, a Ústavnímu soudu nepřísluší do této judikatury nijak zasahovat. Ústavní soud totiž není soudem čtvrté instance, jak se pravděpodobně domnívá stěžovatel.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro úplnost upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je dílem nepřípustná, dílem zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2005