ECLI:CZ:US:2005:3.US.579.04
sp. zn. III. ÚS 579/04
Usnesení
III.ÚS 579/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 27. dubna 2005 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické ve věci navrhovatele Ing. Z. D., zastoupeného JUDr. Gustavem Schalkem, advokátem se sídlem 155 00 Praha 5, Borovanského 2217, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. 21 Cdo 150/2004 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. 23 Co 208/2003, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel v návrhu ze dne 11. 9. 2004 uvedl, že mu dne 14. 7. 2004 bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 150/2004, jímž jmenovaný soud odmítl jeho dovolání směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. 23 Co 208/2003. Vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí, jakož i průběh jednání soudu, je v rozporu s ústavně zaručenými základním právy a navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí a toto zrušil. Podáním ze dne 7. 2. 2005, učiněným právním zástupcem stěžovatele, navrhl zrušení výše citovaného rozsudku Městského soudu v Praze s tím, že jak odvolacímu soudu tak i soudu dovolacímu vytýká porušení jeho práv zakotvených v čl. 2, čl. 4, v čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky, jakož i v čl. 10, čl. 28, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Poněvadž v návrhu, podaném k doručení dne 9. 11. 2004, brojí stěžovatel nejen proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2003 ale také proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2004, Ústavní soud vzal za zjištěné, že stížnost navrhovatele směřuje proti oběma uvedeným rozhodnutím.
Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dne 17. 6. 2004 dovolání žalovaného proti rozsudku soudu II. stupně pro jeho nepřípustnost důvodně odmítnuto, zásah do práv, kterých se stěžovatel dovolává, zjištěn nebyl. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavým způsobem vyložil, proč námitky žalovaného stěžovatele, kterými nezpochybňuje právní názor odvolacího soudu, ale vyslovuje jimi nesouhlas se skutkovým zjištěním, nesplňují předpoklad pro přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu a tedy ani dle §241a odst. 3 obč. soudního řádu, ke kterému se stěžovatelem uplatněné dovolací důvody upínají. Na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí lze v dalším odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poněvadž dovolání bylo odmítnuto pro jeho nepřípustnost, nelze běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu odvíjet ode dne doručení tohoto usnesení Nejvyššího soudu - nelze je považovat za rozhodnutí o procesním prostředku, jež zákon k ochraně tvrzeného práva stěžovateli poskytuje. Ústavní stížnost, podaná dne 9. 11. 2004 proti rozsudku soudu II. stupně ze dne 16. 7. 2003, je proto stížností učiněnou po lhůtě k tomu stanovené [§72 odst. 2, §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinném před 1. 4. 2004, sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.]. Lze dodat, že pro rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle §79 odst. 2 cit. zákona o Ústavním soudu, důvody dány nebyly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 27. dubna 2005